ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.822.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 822/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci nezletilé M. R., zastoupené opatrovníkem Mgr. S. K., advokátem, se sídlem Advokátní kanceláře v H., vedené u Okresního soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, pod sp. zn. Rod 10/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 8/2004, takto:
I. Dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství v Hodoníně podalo v právní věci nezletilé M. R. dne 22. 4. 2004 u Okresního soudu v Hodoníně návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále převážně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“], a to dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Návrh odůvodnilo tím, že nezletilá se dopustila činu jinak trestného, přičemž protiprávnosti svého jednání si byla vědoma. Usnesením Policejního orgánu Policie ČR, Okresní ředitelství, Služba kriminální policie a vyšetřování H. ze dne 11. 2. 2004, č. j. ČTS: ORHO 306/KPV – Tč – 2004, bylo trestní stíhání nezletilé M. R. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. za podmínek §159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo, neboť jde o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná a trestní stíhání je nepřípustné.
Usnesením soudce Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. Rod 10/2004, byl podle §167 odst. 1 o. s. ř. návrh Okresního státního zastupitelství na uložení opatření podle §90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. zamítnut. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že poškozený, který je k nezletilé osobou, která má právo odepřít výpověď ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř., v souladu s podmínkami uvedenými v §163a odst. 1 tr. ř. (správně měl být citován §163 odst. 1 tr. ř.) výslovně uvedl, že netrvá na projednání této věci před Okresním soudem v Hodoníně.
Citované usnesení napadlo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně odvoláním. Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 8/2004, napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se sice ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedený návrh státního zastupitelství bylo třeba zamítnout, současně však konstatoval, že tak nemohlo být učiněno jenom proto, že poškozený s návrhem na uložení opatření nezletilé nesouhlasil. Vyložil, že ustanovení hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. nemají trestně právní povahu, proto je s odkazem na §96 zák. č. 218/2003 Sb. nutné – nestanoví-li tento zákon něco jiného – v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let postupovat podle předpisů upravujících občanské soudní řízení; zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „o. s. ř.“), však otázku souhlasu poškozeného s řízením ve věcech nezletilých neupravuje.
Odvolací soud rozvedl, že dopustila-li se nezletilá shora popsaného jednání v říjnu roku 2003, byl čin jinak trestný spáchán před účinností zák. č. 218/2003 Sb. Protože nezletilé nebylo možné za čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k její nápravě a jež by odpovídalo opatřením stanoveným v §93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (podmínky pro uložení ochranné výchovy splněny nebyly), uzavřel, že nepravá zpětná účinnost tohoto nového právního předpisu nepřichází v úvahu. Z těchto důvodů nebylo možné opatření podle zákona č. 218/2003 Sb. navrhované státním zastupitelstvím uložit, a proto nezbylo než návrh zamítnout. Současně odvolací soud vytkl soudu prvního stupně formální nedostatek spočívající v tom, že ve věci samé rozhodl usnesením, ačkoliv měl rozhodnout rozsudkem, aniž však z toho vyvodil jakékoliv závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně včas dovolání, jež směřovalo proti výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu státního zastupitelství na uložení opatření dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. Podle státního zastupitelství je dovolání přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jelikož odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a lze mít za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (dovolatel v této souvislosti poukázal na údajně nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné).
S odkazem na důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel namítl, že pokud soudy obou stupňů naznačily, že řízení ve věcech dětí mladších patnácti let a ustanovení §90 a násl. zák. č. 218/2003 Sb. nelze aplikovat na činy jinak trestné spáchané před 1. 1. 2004, pak přehlédly, že právní teorie i praxe činí rozdíl mezi pravou (nepovolenou) a nepravou (povolenou) retroaktivitou. Vyložil, že zákon č. 218/2003 Sb. rozšířil oproti předchozí právní úpravě možnost výchovného působení na děti mladší patnácti let o další instituty, resp. umožnil vedle ochranné výchovy uložit ještě i dohled probačního úředníka a zařazení do terapeutického a psychologického nebo jiného výchovného programu ve středisku výchovné péče. Dodal, že uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. není sankcí, resp. aktem represe, nýbrž samo o sobě je výchovným procesem konaným v zájmu nezletilého dítěte, majícím za cíl zajistit, aby řádnou výchovou bylo dítě (jakož i jeho okolí) ochráněno od jeho možné budoucí trestné činnosti. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem pak užití nepravé retroaktivity v daném případě nemůže způsobit podstatný zásah do práv a svobod osoby mladší patnácti let (jakož i jejích zákonných zástupců), a stejně tak nelze hovořit ani o narušení principů právní jistoty a předvídatelnosti. Upozornil, že již právní úprava podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, umožňovala, aby obdobná protiprávní jednání byla soudem projednávána a byla přijímána opatření k zajištění řádné výchovy dítěte, a i proto jsou podle jeho názoru jakékoliv úvahy o retroaktivitě nepřiléhavé.
Okresní státní zastupitelství v Hodoníně v závěru podaného dovolání navrhlo, aby dovolací soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř., §96 zákona č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 3 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání přípustné není, je zde nerozhodná.
Je vhodné připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zák. č. 218/2003 Sb.). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V daných souvislostech byla významná především otázka, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.
Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v obecné rovině v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§152 odst. 1 věta první o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Podle §176 odst. 1 o. s. ř. ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle §176 odst. 2 o. s. ř. se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.
Podle §93 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb. o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem. Tím citované ustanovení rozšiřuje výčet těch věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé ve věci samé rozhoduje rozsudkem (§176 odst. 1 o. s. ř.).
V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.
Dovolatel v dané věci napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Významné přitom je, že právní postavení státního zastupitelství ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let a skutku, jehož se mělo dopustit, bylo oběma soudy vymezeno (z materiálního hlediska) shodně. Protože nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), mohla by být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ta zde nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí splnění této podmínky).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Takto předjímaný dovolací přezkum je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu námitek tomuto důvodu podřaditelných lze pak posuzovat otázku, zda jde o dovolání zásadního právního významu, resp. zda dovolání je přípustné.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – se zabýval právní otázkou, zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2004, a to jmenovitě s ohledem na možnost ukládání dohledu probačního úředníka. Dospěl přitom k závěru, že jediným opatřením, které bylo možno uložit i do účinnosti zák. č. 218/2003 Sb., je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v §93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je evidentní, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně. O takovou situaci se však v posuzované věci podle názoru krajského soudu nejednalo.
Soud druhého stupně tak v zásadě převzal argumentaci použitou v minulosti Nejvyšším soudem v několika jeho rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1231/2004, usnesení ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1232/2004, usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1206/2004 a další). Dovolací soud v těchto věcech sice především shledal, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo zmatečností podle §229 odst. 3 o. s. ř., v důsledku čehož bez jednání dovoláním napadená usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně se však zabýval (z hlediska instruktivnosti jeho rozhodnutí) možným způsobem řešení v té době stále otevřené otázky použití zákona č. 218/2003 Sb. ve vztahu k činům jinak trestným, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti.
Zatímco ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud řešil uvedenou otázku pouze v obecné rovině, neboť se zřetelem k ustanovenému výsledku dovolacího řízení bylo nepřípadné zabývat se důvodností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v rozsudku ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 751/2005, se s touto otázkou vypořádal z věcného hlediska a nezpochybnitelným způsobem.
V jeho odůvodnění především konstatoval, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Zákon č. 218/2003 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let).
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (k tomu viz rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaného rozsudku sp. zn. 8 Tdo 751/2005 se dále podává, že při posuzování dané problematiky bylo především třeba se vypořádat s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. a možnými zákonem předvídanými způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností zákona č. 218/2003 Sb. (jinak řečeno „nároky“ vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti; odhlédnout nebylo možné ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb.
Hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení §16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace pak bylo třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na ně.
Podle §86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.
Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.
Podle §89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v §93 tohoto zákona.
Podle §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.
Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte (§43 odst. 1 tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě zákona č. 218/2003 Sb. je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.
Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže, je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v §93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je zjevné, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - §93 odst. 2 citovaného zákona).
Při aplikaci těchto obecných úvah na konkrétní situaci Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 751/2005 vyslovil, že je nutné vycházet z toho, že činu jinak trestného se nezletilý(á) měl(a) dopustit před účinností zák. č. 218/2003 Sb., aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy (ať už obligatorní či fakultativní). Protože nezletilé(mu) nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho(jí) nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle §93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle §43 zákona č. 94/1963 Sb.), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.
Je tak zřejmé, že citovaným rozsudkem byla výše uvedená právní otázka vyřešena naprosto jednoznačně. V projednávané právní věci proto napadený rozsudek odvolacího soudu již nemůže být považován za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; obligatorní podmínka předpokládaná v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž není splněna.
Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů uzavřel, že v dané věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně není přípustné. Za správné a zákonné je proto třeba považovat i poučení, které je v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsaženo.
Podalo-li za této situace Okresní státní zastupitelství v Hodoníně proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, Nejvyšší soud je musel odmítnout podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. s odkazem na ustanovení §218 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu §95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a