ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.974.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 974/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání obviněného mladistvého M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 Tmo 301/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 199/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 14 T 199/2003, byl obviněný mladistvý (dále jen mladistvý) M. L. uznán vinným v bodech 1. a 3. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 1. též trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Podle skutkových zjištění se činu pod bodem 1. dopustil tak, že spolu s obviněným P. B. a mladistvým L. D. „dne 22. 2. 2003 v době kolem 19:30 hodin v O. – H. po předchozí vzájemné domluvě mladistvý M. L. hlídal, zda se někdo k spoluobviněným neblíží a obviněný P. B. přistoupil zezadu ke K. B. a tuto uchopil předloktím pravé ruky do tzv. „kravaty“ a škrtil ji, přičemž k poškozené zepředu přistoupil mladistvý L. D. a z kabelky, kterou měla K. B. pověšenu křížem přes hrudník, této odcizil mobilní telefon značka NOKIA 3210, platební kartu K. b., osobní doklady, koženkovou peněženku s hotovostí ve výši 30,- Kč, měsíční jízdenku na MHD a permanentní vstupenku do F. – c., a poté z místa činu s odcizenými věcmi utekli, čímž poškozené K. B. způsobili škodu ve výši nejméně 1.980,- Kč“. V bodě 3. byl uznán vinným, že spolu s mladistvým L. D. „dne 4. 7. 2003 kolem 16:15 hodin v obci Š., na polní cestě vedoucí k místní zemědělské skládce po předchozí dohodě přistoupili k nezletilému O. S., když obviněný mladistvý L. D. požádal o zapůjčení mobilního telefonu, což nezletilý O. S. odmítl, ukázal pouze, že mobilní telefon je vybitý a uschoval jej do kapsy bundy a po tomto zjištění obviněný mladistvý L. D. uchopil nezletilého O. S. tak, aby nemohl utéct, několikrát ho uhodil otevřenou dlaní do obličeje a vyzval mladistvého M. L., aby mu pomohl, tento přistoupil k nezletilému O. S. a vytrhl mu z ruky mobilní telefon značky SIEMENS C 45 v hodnotě 4.099,- Kč ke škodě poškozené matky nezletilého J. S.“.
Za tyto trestné činy byl mladistvý M. L. podle §234 odst. 1 tr. zák., §79 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a osmi měsíců s dohledem ve smyslu §26a a §26b tr. zák. Dále mu bylo podle §26 odst. 4 tr. zák. uloženo, aby se podrobil vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Současně byl zrušen výrok o pokračujícím trestném činu a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 7 T 37/2003, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Proti shora citovanému rozsudku podal mladistvý M. L. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 Tmo 301/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil ohledně tohoto mladistvého napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého M. L. uznal vinným proviněním nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 22. 2. 2003 v době kolem 19:30 hodin v O. – H., nepřekazil jednání již odsouzených P. B. a mladistvého L. D., kteří po vzájemné dohodě napadli poškozenou K. B. tak, že obviněný P. B. k ní zezadu přistoupil, uchopil předloktím pravé ruky do tzv. „kravaty“ a škrtil ji, zepředu k poškozené přistoupil mladistvý L. D. a z kabelky, kterou měla K. B. pověšenou křížem přes hrudník, odcizil mobilní telefon zn. NOKIA 3210, platební kartu K. b., osobní doklady, koženkovou peněženku s hotovostí ve výši 30,- Kč, měsíční jízdenku na MHD a permanentní vstupenku do fitcentra, kdy poté z místa činu s odcizenými věcmi utekli a poškozené způsobili škodu ve výši nejméně 1.980,- Kč“. Za toto provinění jej podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., §35 odst. 2 tr. zák. nově odsoudil k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1tr. zák., §60a odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a osmi měsíců s dohledem. Rovněž mu uložil podle §18 odst. 1 písm. g) zák. č. 218/2003 Sb. povinnost, aby se ve zkušební době podrobil vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Současně zrušil ohledně tohoto mladistvého výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 7 T 37/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Mladistvý M. L. podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. K. dne 8. 3. 2005 dovolání, v němž rozvedl, jakými vadami napadený rozsudek trpí, aniž by označil, o jaké dovolací důvody dovolání opírá. Tento formální nedostatek napravil až v doplňku dovolání ze dne 10. 6. 2005, kde konstatoval, že svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V obsahu takto podaného dovolání vysvětlil, že nesprávnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal v právním posouzení skutku, neboť skutkové zjištění neobsahuje takové jednání, které by konkrétně vyjadřovalo jeho chování podřaditelné pod znaky skutkové podstaty provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., jímž byl nově uznán vinným. Odvolacímu soudu vytkl, že oproti původním skutkovým zjištěním, z nichž vycházel pro jinou právní kvalifikaci soud prvního stupně, doplnil pouze jediné slovo „nepřekazil“, a není proto patrno, v čem spočívalo trestné jednání mladistvého, neboť takto upravená skutková zjištění neobsahují dostatečný podklad pro zvolenou právní kvalifikaci. Dále namítl, že odvolací soud nedoložil, z čeho dovodil, že mladistvý mohl usuzovat na loupežný úmysl pachatelů, a že dostatečně neuvážil, že dovolatel přepadení poškozené neviděl, a proto nemohl zamýšlený a provedený čin překazit, což v daném případě svědčí o tom, že jeho jednáním posouzeným jako provinění podle §167 tr. zák. nebyly po objektivní ani subjektivní stránce naplněny znaky tohoto provinění. Mladistvý rovněž vyjádřil, že „překvalifikací“ činu v odvolacím řízení nebyla zachována totožnost skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní řízení, s tím, který je mu v napadeném rozhodnutí kladen za vinu. V postupu odvolacího soudu mladistvý shledal též porušení svého práva na obhajobu, neboť mu nebyla dána možnost vyjádřit se k nově utvořeným skutkovým zjištěním, o nichž odvolací soud rozhodl až v rámci porady senátu před vyhlášením napadeného rozhodnutí, a byla mu tak odňata možnost se k novým skutkovým zjištěním vyjádřit a navrhnout za účelem objasnění věci provedení dalších důkazů. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel vznesl námitky proti složení senátu odvolacího soudu 4 Tmo s odůvodněním, že soudci senátu 4 Tmo Krajského soudu v Ostravě, kteří ve věci rozhodovali, jsou vyloučeni pro poměr, který získali porušením základních zásad trestního řízení, jichž se nedopustili proto, že by měli na věc jiný právní názor, nýbrž proto, že nejsou schopni dodržet základní zásady trestního řízení. Pochybnosti o jejich nepředpojatosti nelze vyvrátit s ohledem na nedostatečné odůvodnění, které objektivně ohrozilo důvěru v jejich nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 Tmo 301/2004, v celém rozsahu a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění mladistvého obžaloby, případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí a zároveň mu podle odst. 3 tohoto ustanovení nařídil, aby ji projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že požadavek na postup podle §265l odst. 3 tr. ř. považuje za nedůvodný, neboť představuje průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že z napadených rozhodnutí nevyplývají takové okolnosti, které by dostatečně vylučovaly beztrestnost obviněného z hlediska §167 odst. 2 tr. zák., když nalézací soud toliko citoval zákonný znak uvedený v ustanovení §167 odst. 1 tr. zák., aniž by současně vymezil, jakým konkrétním jednáním obviněný tento zákonný znak naplnil. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále se dovolací soud musel zabývat otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a b) tr. ř., poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. a jejich existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Mladistvý ve svém dovolání vznesl námitky v souladu s takto vymezenými zákonnými požadavky, protože považuje za nesprávné, že jeho trestné jednání bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě kvalifikováno jako provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., ač skutková zjištění popsaná ve výroku tohoto rozsudku se nekryjí s jednotlivými zákonnými znaky této skutkové podstaty, což jsou výhrady, které mají hmotně právní povahu a lze je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda takto podané dovolání je opodstatněné.
K námitkám v dovolání relevantně uplatněným dovolací soud považuje za vhodné v obecné rovině uvést, že provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá některý z trestných činů zde uvedených, mezi nimiž je též vyjmenován trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., a spáchání nebo dokončení takového činu nepřekazí.
K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyžaduje, aby se pachatel hodnověrným způsobem dověděl, že jiná osoba připravuje nebo páchá některý z taxativně vyjmenovaných trestných činů, a spáchání nebo dokončení tohoto trestného činu nepřekazí, i když tak mohl udělat bez značných nesnází a bez toho, aby sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.
Podle tzv. právní věty vyjádřené ve výroku napadeného rozsudku mladistvý znaky uvedené skutkové podstaty naplnil tím, že se hodnověrným způsobem dověděl, že jiný páchá trestný čin loupeže, a spáchání takového trestného činu nepřekazil, ač tak mohl učinit bez značných nesnází.
Ze skutkových zjištění tamtéž popsaných se podává, že mladistvý „dne 22. 2. 2003 v době kolem 19:30 hodin v O. – H., nepřekazil jednání již odsouzených P. B. a mladistvého L. D., kteří po vzájemné dohodě napadli poškozenou K. B. tak, že ods. P. B. k ní zezadu přistoupil, uchopil předloktím pravé ruky do tzv. „kravaty“ a škrtil ji, zepředu k poškozené přistoupil odsouzený mladistvý L. D. a z kabelky, kterou měla K. B. pověšenou křížem přes hrudník, odcizil mobilní telefon a další věci a peníze.“
Rozhodující pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání je otázka, zda skutková zjištění, tedy skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku a dále rozvedený v jeho odůvodnění skýtají dostatečný podklad pro závěr o vině mladistvého proviněním nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. K tomu je nutné poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, kde Krajský soud v Ostravě na straně 6 k použité právní kvalifikaci podrobně rozvedl okolnosti případu vycházející z provedeného dokazování, jimiž dokladoval, že mladistvý věděl, že spolupachatelé připravují spáchání provinění loupeže, a byl v jejich přítomnosti, když se vydali za poškozenou, kterou pak přepadli a okradli. Odvolací soud tak shledal, že mladistvý se hodnověrným způsobem dověděl, že jiný připravuje trestný čin loupeže a spáchání takového činu nepřekazil, ač mu v tom nic nebránilo, neboť všichni tři spolupachatelé byli vrstevníci a kamarádi. Neshledal překážky pro to, aby mladistvý pachatele vyzval, aby svého jednání zanechali, případně, mohl na jejich jednání upozornit samotnou poškozenou. Z takto rozvedené argumentace je patrné, že se odvolací soud zabýval jednotlivými znaky skutkové podstaty provinění, jímž mladistvého nově uznal vinným, zejména vysvětlil, v čem je naplněn znak „hodnověrným způsobem se doví“, že jiný páchá trestný čin. Odvolací soud v souladu s provedenými důkazy vysvětlil, že mladistvý se ve společnosti spolupachatelů nacházel v době, kdy společně zosnovali trestnou činnost a určili, jak budou postupovat. Věděl tudíž, že někoho přepadnou, a za naplněním tohoto cíle s nimi jezdil v hromadných dopravních prostředcích a tipoval společně s nimi oběť. Byl přítomen rovněž u toho, když si všimli poškozené B. a rozhodli se, že přepadnou právě ji. Dovolateli podle dohody připadla role „hlídat“. Jak však z dokazování dále vyplynulo, mladistvý při „hlídání“ nestál podle spolupachatelů v takové vzdálenosti, kterou by považovali za dostatečnou pro spolehlivé splnění tohoto úkolu. Mladistvý se totiž nacházel v takové vzdálenosti o místa činu, ze které na něj již neviděli a usoudili proto, že je nemohl včas na hrozící nebezpečí upozornit. Z tohoto důvodu usoudili, že hlídal špatně.
S těmito zjištěními odvolacího soudu korespondují i výpovědi obviněných obsažené v připojeném spisu. Lze poukázat na výpověď obviněného P. B., který na č. l. 41 uvedl „… se svými známými, a to L. D. a M. L. jsme se rozhodli, že někoho přepadneme a okrademe … jezdili jsme v tramvajích po městě … všimli jsme si mladé slečny, která si během jízdy hrála s telefonem. Tuto jsme se rozhodli přepadnout a mimo jiné ji odcizit telefon …. ze zastávky šla směrem přes koleje a pokračovala temnou neosvětlenou uličkou, kde jsme se rozhodli, že ji přepadneme. M. L. měl po předchozí dohodě hlídat, takže tento šel více za námi … slečna volala o pomoc … slečnu jsem pustil a začali jsme utíkat i s odcizenými věcmi směrem k L. a pak směrem na zastávku tramvaje. … Peníze jsme si rozdělili s D. napolovic, L., který špatně hlídal, jsme nedali nic …“. Obdobně jednání mladistvého popsal i mladistvý L. D., který ve výpovědi před soudem prvního stupně (č. l. 204 spisu) uvedl, že se skutku dopustili tak, že „… L. hlídal, a byl od nás asi deset metrů … telefon jsme si nechali s B., pak jsme ho dali do zastavárny, L. jsme nedali žádné peníze, protože špatně hlídal. Byl od nás moc daleko a my jsme na sebe neviděli …“.
Takto zjištěné skutkové okolnosti vedly odvolací soud k závěru, že se mladistvý nemohl dopustit provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a poté, co shora uvedeným způsobem upravil skutková zjištění, mladistvého uznal vinným proviněním nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s popsanými závěry odvolacího soudu ztotožnil a použitou právní kvalifikaci považuje za správnou s tím, že námitky dovolatele nejsou opodstatněné a pochybnosti, které mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl, nejsou s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah připojeného spisu namístě. Zjištěné skutkové okolnosti, jak jsou shora popsány, nepochybně svědčí pro závěr, že mladistvý M. L. byl účasten nejenom dohody o tom, že čin spáchají, ale byl přítomen i vytipování oběti, pachatele doprovázel poté, co ji následovali od tramvaje až do temných míst, kde přepadení uskutečnili. V okamžiku činu se nacházel velice blízko místa, kde k přepadení poškozené došlo. Není tudíž pochyb o tom, že mladistvý „se hodnověrným způsobem dověděl“ o tom, že obvinění chtějí spáchat trestný čin. Neučinil však nic pro to, aby takový čin nebyl spáchán nebo dokončen. Stál pouze nedaleko místa, kde pachatelé na poškozenou útočili, a neprojevil žádnou snahu jí pomoci ani poté, co křičela o pomoc. Když utekla a pachatelé se k němu vrátili, odjel s nimi rozdělit se o odcizené věci (nedostal z nich nic jen proto, že pachatelé usoudili, že si žádný podíl v důsledku špatného hlídání nezasloužil). Za těchto okolností i znak „nepřekazí“ má plně oporu v provedeném dokazování, neboť tento znak je součástí uvedeného skutkového zjištění a z popsaného děje je kromě tohoto zřejmé, že mladistvý stojící opodál od místa činu čekal, až spolupachatelé čin dokončí. Poškozené nijak nepomohl, ač tak zjevně s ohledem na popsanou událost učinit mohl.
Pokud dovolatel spatřoval nedostatek uvedené právní kvalifikace v tom, že nebyly všechny znaky provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. vyjádřeny ve skutkovém zjištění, lze připustit, že popis skutku vedle znaku „nepřekazí“, který v něm obsažen je, znak „hodnověrným způsobem se doví“ neobsahuje, což lze považovat za určitý formální nedostatek náležitostí takového rozsudku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, musí přesně označovat kromě jiného i všechny zákonné znaky. Popis skutku uvedený ve výroku rozsudku musí být též v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Takto zjištěnou vadu však Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě nepovažoval za natolik významnou, aby ji bylo nutné odstraňovat cestou mimořádného opravného prostředku, když její náprava by byla pouze formálně administrativním aktem, neboť obsahově jsou všechny znaky předmětné skutkové podstaty provedeným dokazování zjištěny a odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí vysvětleny a rozvedeny. Chápeme-li odůvodnění rozsudku jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě ve skutkové větě musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 565/2002, IV. ÚS 182/04), pak v daném případě i za situace, že jeden znak takové skutkové podstaty není přímo ve výroku vyjádřen, ale má dostatečný, jasný a spolehlivý podklad v odůvodnění takového rozhodnutí a obsahu skutkových zjištění, lze uvedený nedostatek považovat za formální vadu, pro niž není třeba v rámci mimořádného opravného prostředku takové rozhodnutí rušit. (Situaci v této věci nelze považovat za shodnou s tou, na jejímž podkladě bylo rozhodnuto odlišně např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 741/2005).
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku, protože ohledně popisu skutku vyjádřeného ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku nebylo shledáno, že beze zbytku neodpovídal formálním znakům použité skutkové podstaty provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. vyjádřeným v právní větě výroku.
K dovolacím námitkám mladistvého je pro úplnost vhodné poukázat i na to, že dovoláním napadanou právní kvalifikaci Krajský soud v Ostravě nově shledal za vhodnou a použitelnou na základě odvolání mladistvého a jím uplatněných námitek, čímž rozhodl výrazně v jeho prospěch, jak vyjádřil ve svém rozhodnutí na straně 5. Protože mladistvého neuznal vinným podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, nebyl tento soud povinen ho upozorňovat na změnu právní kvalifikace (viz §225 odst. 2 tr. ř.).
Na základě těchto skutečností námitku mladistvého, kterou ve svém dovolání relevantně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o další výhrady dovolatele v rámci takto označeného dovolacího důvodu uplatněné, dovolací soud se jimi nezabýval, protože se svou povahou netýkaly skutečností majících podklad v hmotně právních otázkách, ale fakticky se jednalo o námitky skutkového charakteru, anebo takové, jejichž podstata spočívá v procesních předpisech, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nebo nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/2004, aj).
Pokud mladistvý v dovolání uplatnil rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je vhodné uvést, že jeho prostřednictvím lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Uvedený dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek a) ve věci rozhodl vyloučený orgán a b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jim byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Mladistvý v této souvislosti namítá ve smyslu ustanovení §30 tr. ř. podjatost soudců senátu Krajského soudu v Ostravě rozhodujícího jako senát 4 Tmo, který rozhodoval o jeho odvolání jako soud druhého stupně. Za důvod jejich vyloučení z provádění úkonu trestního řízení označil jejich poměr k věci, který získali porušením základních zásad trestního řízení, jež nejsou schopni dodržet, a spatřuje ho také v tom, že dali svým rozhodnutím zcela najevo, že nehodlají dostát povinnostem soudce a porušili zájem na řádném výkonu soudnictví, neboť nedbali své povinnosti rozhodnutí pečlivě odůvodnit, zejména pokud hodlali změnit právní kvalifikaci a uznat ho vinným zcela jiným skutkem. Z obsahu podaného dovolání se nepodává, že by tato námitka byla vznesena před odvolacím soudem, a není to patrné ani ze spisového materiálu.
Otázku podjatosti upravuje ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. tak, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Z obsahu námitek v této souvislosti uplatněných Nejvyšší soud shledal, že mladistvý považoval soudce rozhodující v jeho trestní věci o odvolání v senátě 4 Tmo za vyloučené ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., tedy pro jejich poměr k věci, neboť jeho výhrady nedopadají na podmínky ustanovení §30 odst. 2 tr. ř.
Ve vztahu ke druhé z kumulativních podmínek předmětného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta) je vhodné nejprve uvést, že mladistvý ji mohl zjistit teprve tehdy, když mu bylo dáno na vědomí rozhodnutí odvolacího soudu, tedy až poté, co bylo toto rozhodnutí vyhlášeno a odůvodněno. S ohledem na obsah uvedené dovolací námitky mající podklad ve způsobu, jakým odvolací soud své rozhodnutí vysvětlil, její existenci mladistvý spojuje až s okamžikem, kdy mu bylo napadené rozhodnutí v písemné formě doručeno. Nejvyšší soud proto dovodil, že okolnost, pro niž mladistvý shledává senát podjatým, mu nebyla v původním řízení známa, a tudíž nemusela být pro to, aby bylo možné tento dovolací důvod použít, před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítána.
I přes splnění této podmínky nelze zmíněný dovolací důvod považovat za opodstatněný, neboť mladistvý jím nevyjadřuje faktický poměr označeného senátu (jehož soudce ani konkrétně neurčuje) k projednávané věci, ale vyjadřuje jím pouze nespokojenost s tím, jakým způsobem se tento senát vypořádal s jeho trestní věcí, poněvadž se sám s tímto rozhodnutím, včetně způsobu, jakým bylo odůvodněno, neztotožnil. Jinými slovy řečeno, je možné takto vyslovené námitky obsahující důvody, pro něž by měli být soudci senátu 4 Tmo vyloučeni z úkonů v jeho trestní věci, považovat za výraz odlišného právního názoru, který však nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 339).
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti a právní závěry nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o podjatosti senátu 4 Tmo Krajského soudu v Ostravě ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., neboť námitka mladistvého, že jmenovaný senát je vyloučen s ohledem na obsah jím vyjádřených právních závěrů a v projednávané věci provedených procesních postupů, není opodstatněný, jelikož z ní nevyplývá nic, co by zakládalo pochybnosti o tom, že tento senát pro poměr k projednávané věci nebo k osobě mladistvého nemohl nestranně rozhodovat. Uplatněná námitka mladistvého je jen obecně formulovanou a ničím nepodloženou spekulací.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že senát Krajského soudu v Ostravě 4 Tmo nebyl v dané věci z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen; námitku dovolatele vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto shledal zjevně neopodstatněnou.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že procesní postup odvolacího soudu, jakož i právní posouzení skutku jako provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. ve výroku napadeného rozsudku jsou zcela správné a odpovídající zákonu, tudíž dovolání mladistvého posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová