ECLI:CZ:NS:2005:8.TVO.8.2005.1
sp. zn. 8 Tvo 8/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 o stížnosti obviněného mladistvého P. A. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jako soudu pro mládež, ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 14/2005, o prodloužení vazby, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného mladistvého P. A. T. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 10 T 9/2004, byl obviněný P. A. T. (považovaný tehdy za dospělého pachatele) uznán vinným.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a za podmínek uvedených v §219 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; současně podle §57 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. A. T. (dále převážně jen „obviněný“) v zákonem stanovené lhůtě odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze, jako soud pro mládež, v neveřejném zasedání konaném dne 2. 2. 2005, a usnesením sp. zn. 8 To 14/2005 rozhodl (v bodě I.) tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, soudu pro mládež, aby ji znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil (v bodě II.), že podle §47 odst. 3, za použití §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále převážně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), se vazba mladistvého P. A. T. prodlužuje do 13. dubna 2005.
Dlužno poznamenat, že podáním ze dne 10. 1. 2005 (tedy ještě před předložením spisu odvolacímu soudu) se obviněný u Městského soudu v Praze domáhal propuštění z vazby, přičemž soudu předložil doklady (kopii občanského průkazu, „rodinné knížky“ a rodného listu), ze kterých mělo vyplývat, že je osobou mladistvou.
Proti výroku uvedenému pod bodem II. shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný stížnost. Argumentoval v ní především tím, že pod pojmem mladistvý se ve smyslu §2 písm. d) zák. č. 218/2003 Sb. rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil 15. rok a nepřekročil 18. rok svého věku; zdůraznil, že se jedná o objektivní kategorii, vycházející z věku mladistvého. Podle jeho názoru nelze konstatovat, že „… došlo ke změně situace s tím, že se nejedná o osobu starší 18 let, ale o mladistvého …“. Tato skutečnost není způsobilá zakládat změnu v režimu vazby, kdy na „prodlužování“ vazby nelze aplikovat obecná ustanovení trestního řádu, nýbrž speciální úpravu obsaženou v citovaném zák. č. 218/2003 Sb., tj. v tomto případě ustanovení §47 tohoto zákona. V uvedených souvislostech označil prodloužení jeho vazby v návaznosti na jeho výslech před soudcem dne 15. 9. 2004, při kterém měl uvést, že se narodil v roce ………, a nikoliv v roce ……., za prodloužení vazby v rozporu se zákonem, neboť soud nepostupoval podle zák. č. 218/2003 Sb. Dodal, že v případě, kdy tato okolnost (měl pravděpodobně na mysli jeho věk) nebyla známa v „kritické době“, mělo být rozhodnuto o jeho propuštění z vazby ihned poté, co bylo doloženo, že je osobou mladistvou. S odkazem na §47 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. uvedl, že u mladistvého přichází v úvahu prodloužení vazby v řízení před soudem toliko soudcem soudu pro mládež nadřízeného soudu pro mládež, který je příslušný věc projednat nebo který věc již projednává. Dovodil, že pokud v zákonem stanovené lhůtě nedošlo k prodloužení vazby, a současně jestliže nebyl příslušný návrh na prodloužení vazby nadřízenému soudu pro mládež v souladu s §47 odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb. doručen, měl být z vazby propuštěn. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jako soudu pro mládež, o prodloužení jeho vazby bylo učiněno po uplynutí lhůty uvedené v §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., když předtím o prodloužení lhůty nerozhodl zákonný soudce ve smyslu výše uvedeného §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.
Za této situace měl obviněný za to, že byl jednak odňat zákonnému soudci, a dále že o prodloužení jeho vazby bylo následně rozhodnuto po uplynutí prekluzivní lhůty. Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a propustil ho z vazby na svobodu. Současně upozornil na skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na propuštění z vazby ze dne 10. 1. 2005, jenž v kopii připojil.
Nejvyšší soud v dané věci jako soud pro mládež druhého stupně nejprve zkoumal, zda stížnost obviněného je přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, a zda ji podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že stížnost je přípustná podle §74 odst. 1 tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§143 odst. 1 tr. ř.), a byla podána osobou oprávněnou (§142 odst. 1 tr. ř.).
Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud dále přezkoumal podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, proti němuž obviněný mohl podat stížnost a který se jej týkal, a v tomto rozsahu i řízení předcházející napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
Podle §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. vazba v řízení ve věcech mladistvých nesmí trvat déle než dva měsíce, a jde-li o zvlášť závažné provinění, nesmí trvat déle než šest měsíců. Po uplynutí této doby může být vazba výjimečně prodloužena až o další dva měsíce a v řízení o zvlášť závažném provinění až o dalších šest měsíců, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. K takovému prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem pro mládež.
Podle §47 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. o prodloužení vazby v řízení před soudem rozhoduje soudce soudu pro mládež nadřízeného soudu pro mládež, který je příslušný věc projednat nebo který věc již projednává. Návrh na prodloužení lhůty vazby je povinen předseda senátu doručit nadřízenému soudu pro mládež nejpozději 15 dnů před skončením lhůty.
Podle §48 zákona č. 218/2003 Sb. všechny orgány činné podle tohoto zákona jsou povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby trvají nebo zda se nezměnily; pomine-li důvod vazby, musí být mladistvý ihned propuštěn na svobodu. Je-li shledán u mladistvého některý z důvodů vazby, jsou orgány činné podle tohoto zákona povinny zkoumat, zda nelze další výkon vazby mladistvého nahradit jiným opatřením. Jakmile bude zajištěno takové náhradní opatření, musí být mladistvý bez zbytečného odkladu propuštěn z vazby. Orgány činné podle tohoto zákona přitom postupují v součinnosti s Probační a mediační službou a s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí.
V dané věci bylo z obsahu spisu zjištěno, že obviněný (tehdy považovaný za mladistvého) byl podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. vzat do vazby počínaje dnem 13. 4. 2004 ve 14.35 hodin (kdy došlo k jeho zadržení), a to usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. Ntm 4301/2004. Usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 8. 2004 byl podle §71 odst. 3 tr. ř. obviněný (v té době byl již považován za dospělého) ponechán z důvodu §67 písm. a) tr. ř. i nadále ve vazbě.
Po podání obžaloby rozhodl o vazbě obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 10 T 9/04, tak, že podle §71 odst. 5 tr. ř. ponechal obviněného (stále považovaného za dospělého) ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Z této stručné rekapitulace je zřejmé, že o vazbě obviněného bylo nejprve (prakticky po celé přípravné řízení) rozhodováno podle speciální úpravy obsažené v zák. č. 218/2003 Sb., posléze (po celé řízení před soudem prvního stupně) podle obecných ustanovení trestního řádu a nakonec (v odvolacím řízení) znovu podle zmíněné speciální úpravy.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že rozhodoval o stížnosti obviněného za situace, kdy prvé dva výroky usnesení Vrchního soudu v Praze (pod bodem I.) jsou pravomocné. Už proto při svém rozhodování musel vzít v úvahu fakt, že odvolací soud po zrušení odsuzujícího rozsudku věc vrátil Městskému soudu v Praze, soudu pro mládež, aby ji znovu projednal a rozhodl. Jestliže tímto výrokem i následným odůvodněním odvolací soud zaujal kategorický závěr (byť jej blíže nevysvětlil a pouze odkázal na obhajobou předložené či soudem vyžádané listinné důkazy, z nichž se však podává v podstatě jen to, že „datum narození v. občana P. A. T. je ……“, což vůbec nemusí svědčit o tom, že pachatelem tohoto trestného činu je jmenovaný občan mladistvého věku, jehož falešnými doklady se obviněný prokazuje), že obviněný P. A. T. je narozen ………., a tedy je pachatel mladistvým, pak správně rozhodl o prodloužení vazby tohoto obviněného podle speciálního ustanovení §47 odst. 1, 3 zák. č. 218/2003 Sb. Vycházel přitom z názoru publikovaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 8 Tvo 42/2004 (byť současně citoval i další obdobné rozhodnutí tohoto soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 8 Tvo 45/2004), podle něhož za situace, že se spisový materiál nachází u vrchního soudu jako soudu druhého stupně, rozhoduje o případném prodloužení vazby obviněného mladistvého sám tento soud, a to i bez návrhu; věcná a funkční příslušnost tohoto odvolacího soudu se sice dovozuje z ustanovení §71 odst. 7 tr. ř., ale samotný výrok se opírá především o ustanovení §47 zák. č. 218/2003 Sb. (v podrobnostech lze odkázat na obě výše citovaná usnesení).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, že o prodloužení vazby nerozhodl zákonný soudce a že pokud Vrchní soud v Praze zmíněné rozhodnutí učinil, stalo se tak až po uplynutí lhůty uvedené v §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. V této souvislosti je totiž třeba zdůraznit, že rozhodnutí o prodloužení vazby podle citovaného ustanovení v řízení před soudem nemohlo být v dřívějším termínu učiněno, neboť od okamžiku podání obžaloby až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku vycházel soud prvního stupně z toho, že obviněný P. A. T. je narozen ………. a je pachatelem dospělým. K takovému závěru, který si městský soud vyřešil jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., přispěl i sám obviněný, jenž bezprostředně před skončením přípravného řízení protokolárně i písemně uvedl, že je narozen právě ………... Za této situace stěžovatel tím spíš nemůže odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí o prodloužení vazby nebylo učiněno v dřívějším termínu.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval, v průběhu dosavadního řízení o důvodnosti vazby obviněného P. A. T. opakovaně rozhodovaly různé orgány činné v trestním řízení; naposledy tak učinil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2005, jímž byla prodloužena vazba obviněného do 13. dubna 2005 [v odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud vyložil, proč u obviněného i nadále shledává důvody tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. ř.]. Především správně zdůraznil, že obviněný je cizím státním příslušníkem, který se na adrese, již uváděl jako své trvalé bydliště, ve skutečnosti nezdržoval, přebýval na různých místech převážně v P., byl bez trvalého zaměstnání, prokazoval se falešnými doklady a k České republice si nevytvořil žádný vztah. Přehlédnout nemohl ani přísnou právní kvalifikaci jednání [jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.], v důsledku níž je obviněný v případě odsuzujícího rozsudku ohrožen citelnou sazbou trestu odnětí svobody (bez ohledu na možné zmírnění této sazby, pokud by byl odsuzován jako mladistvý pachatel). Proto i nadále existuje důvodná obava, že by se trestnímu stíhání vyhýbal tím, že by se skrýval.
Nejvyšší soud se s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze v tomto směru plně ztotožnil a stížnosti obviněného nepřisvědčil. Považuje za potřebné pouze dodat, že případným propuštěním mladistvého obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo nejméně podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Účelu vazby přitom nelze dosáhnout jiným způsobem.
Bezezbytku byly splněny i předpoklady pro závěr o prodloužení lhůty vazby mladistvého obviněného až do 13. 4. 2005. To je sice nejdelší možný termín pro takové prodloužení, ale je odůvodněn tím, že soudy prvního a případně i druhého stupně v současné době mají již jen několik týdnů na to, aby o podané obžalobě pravomocně rozhodly.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud stížnost obviněného mladistvého P. A. T. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Zcela na závěr je třeba poznamenat, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohla mít význam ani námitka obviněného, že soud prvního stupně dosud nerozhodl o jeho návrhu na propuštění z vazby ze dne 10. 1. 2005 a že na tento návrh nereagoval ani soud odvolací v napadeném usnesení. Pokud totiž Vrchní soud v Praze současně rozhodl o prodloužení vazby obviněného, fakticky se vypořádal jak s délkou dalšího trvání vazby obviněného, tak s přetrvávající existencí vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a