ECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.1.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. ledna 2006 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. H., rozsudkem Obvodového soudu Pirna, Spolková republika Německo, ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 1 Ls 148 Js 26028/00, a to pro trestný čin výdělečného a organizovaného převádění cizinců podle §53 německého trestního zákona a §92b odst. 1, §92a odst. 1 č. 1, č. 2, §92 odst. 1 č. 1, č. 6, §3 odst. 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu Pirna, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 15. 3. 2002, byl M. H. uznán vinným trestným činem výdělečného a organizovaného převádění cizinců podle shora uvedených ustanovení právních předpisů Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil v podstatě tím, že jako člen organizace zabývající se nelegálním převáděním osob v období od 9. 12. 1999 do 8. 3. 2000 v pěti případech převedl sám nebo společně s dalšími osobami celkem 127 cizích státních příslušníků, převážně srí lanské národnosti, z místa jejich ubytování vždy na dohodnuté místo setkání, a to ve dvou případech na parkoviště sedačkového vleku v K., ve dvou případech na autobusovou zastávku u obory v blízkosti D. a v jednom případě na parkoviště severně od obce L., kde byly převzaty v jiném řízení stíhaným D., který je měl převést dále a tam předat k dalšímu transportu, přičemž ve všech případech věděl, že cizí státní příslušníci nevlastní potřebné dokumenty, aby mohli přicestovat mimo povolené hraniční přechody přes česko-německou hranici do Spolkové republiky Německo a tam se zdržovat. Ve všech případech byly převáděné osoby zadrženy silami spolkové ochrany hranic.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. H. se pro finanční prospěch opakovaně podílel na ilegální organizované přepravě velkého počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen mimo jiné i nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík