ECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.154.2006.1
sp. zn. 11 Tcu 154/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. listopadu 2006 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. W. G. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. Nt 403/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 To 56/2006, a rozhodl takto:
Návrh ministra spravedlnosti České republiky na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. Nt 403/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 To 56/2006 se z a m í t á .
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti Polské republiky požádalo dopisem ze dne 7. 7. 2004,
č. j. PR III Oz 216/04/E o vydání S. W. G. , k trestnímu stíhání pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin podle čl. 286 §1 ve spojení s čl. 294 §1 a čl. 12 trestního zákoníku Polské republiky, podrobně specifikovaný v usnesení Krajské prokuratury v Krakově, Polská republika, ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. V Ds 8/98/S, v rozhodnutí o prozatímní vazbě vydaném Krajským soudem v Krakově, Polská republika, dne 9. 7. 1999, sp. zn. II Ko 795/99/S a v příkazu k zatčení vydaném Krajskou prokuraturou v Krakově, Polská republika, dne 16. 7. 1999, sp. zn. V Ds 8/98/S.
Po předběžném šetření podala dne 11. 4. 2005 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze u Krajského soudu v Praze návrh na rozhodnutí
v otázce přípustnosti vydání jmenovaného do Polské republiky, sp. zn. KZn 619/2004. Ve svém podání návrhla, aby soud rozhodl, že vydání je nepřípustné. Na základě shora uvedeného návrhu předložila předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze věc dne 19. 4. 2005 Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Vrchní soud v Praze pak dne 3. 5. 2005, pod sp. zn. 12 Ntd 3/2005 rozhodl podle §24 odst. 1 tr. ř., že k projednání věci je příslušný Městský soud v Praze.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. Nt 414/2005, bylo podle §397 odst. 1 tr. ř. z důvodů podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání S. W. G. , pro trestní stíhání do Polské republiky pro trestný čin podle čl. 286 §1 ve spojení s čl. 294 §1 trestního zákoníku Polské republiky není přípustné.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. předložil věc dne 14. 11. 2005 Nejvyššímu soudu České republiky k přezkoumání správnosti uvedeného pravomocného rozhodnutí, přičemž navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. Nt 414/2005, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k opětovnému projednání a rozhodnutí věci.
Na podkladě uvedeného opravného prostředku ministra spravedlnosti rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 11 Tcu 158/2005 tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. Nt 414/2005,
a přikázal jmenovanému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci Městskému soudu v Praze učinila dne 16. 5. 2006 pod sp. zn. KZn 1574/2005 státní zástupkyně Městského státního zastupitelství návrh na změnu původního návrhu na vydání rozhodnutí podle §397 odst. 1 tr. ř. státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. KZn 619/2004, který byl doručen Krajskému soudu v Praze dne 11. 4. 2005. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství navrhla, aby Městský soud v Praze vyslovil, že podle §397 odst. 1 tr. ř. je vydání S. W. G. , k trestnímu stíhání do Polské republiky pro trestný čin podle čl. 286 §1 a čl. 294 §1 trestního zákoníku Polské republiky, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v uvedeném návrhu, je přípustné.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. Nt 403/2006 tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání S. W. G. , pro trestní stíhání do Polské republiky pro trestný čin podle čl. 286 §1 a čl. 294 §1 trestního zákoníku Polské republiky přípustné je, přičemž podle §397 odst. 3 tr. ř. vzal S. W. G. do vydávací vazby.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal S. W. G. stížnost, na jejímž podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 To 56/2006 tak, že citovanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky podáním ze dne 29. 9. 2006, č. j. 1611/2004 MO–M/37, předložil věc v souladu s §397 odst. 5 tr. ř. Nejvyššímu soudu České republiky a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. Nt 403/2006, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 9 To 56/2006 zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. KZn 1574/2005 zamítne a věc vrátí Městskému státnímu zastupitelství v Praze k ukončení předběžného šetření podle §394 odst. 6 tr. ř. ve spojení s §394 odst. 5 písm. d) tr. ř.
V textu svého opravného prostředku ze dne 29. 9. 2006 ministr spravedlnosti namítl, že výrok o vzetí S. W. G. do vydávací vazby se do dnešního dne nepodařilo realizovat, neboť se tato osoba zdržuje mimo území České republiky. Ministr spravedlnosti přitom odkázal na č. 26/1996 Sb. rozh tr., v němž byl vysloven právní názor, podle kterého v případě, že se osoba, která má být vydána do ciziny, již nezdržuje na území České republiky, nelze rozhodovat o přípustnosti jejího vydání, a návrh státního zástupce na takové rozhodnutí, pokud byl již podán, je nutno zamítnout.
Ministr spravedlnosti dále uvedl, že je třeba přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že ke dni 1. 7. 2006 vstoupila v účinnost novela ustanovení čl. II. odst. 2 zákona č. 539/2004 Sb., podle kterého již ve zkoumaném případě nelze pokračovat v řízení o vydání podle Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (publikovaná pod č. 549/1992 Sb.) a oddílu druhého hlavy dvacáté páté trestního řádu o povolení či nepovolení vydání podle §399 tr. ř., ale je nutno postupovat podle oddílu třetího téže hlavy trestního řádu, tj. na základě evropského zatýkacího rozkazu.
Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) nejprve považuje za potřebné připomenout, že podle §397 odst. 5 tr. ř. platí, že po právní moci rozhodnutí
o přípustnosti vydání do ciziny předseda senátu krajského soudu předloží věc Ministerstvu spravedlnosti. Má–li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Podle §397 odst. 6 tr. ř. pak dále platí, že předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou. Nejvyšší soud po přezkoumání věci postupuje přiměřeně podle §397 odst. 2, 3 a 5 tr. ř.
Pokud jde o samotné námitky ministra spravedlnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Ohledně první námitky ministra spravedlnosti, že totiž v daném případě nebylo namístě rozhodovat o přípustnosti vydání S. W. G. do ciziny za situace, kdy se ten zdržoval mimo území České republiky, je třeba předně připomenout, že podle §394 odst. 5 písm. d) tr. ř. platí ohledně předběžného šetření, že Ministerstvo spravedlnosti na podnět státního zástupce, případně i bez tohoto podnětu, vrátí žádost o vydání orgánu státu, který o vydání požádal, jestliže osoba, o jejíž vydání bylo žádáno, se zdržuje mimo území České republiky nebo místo jejího pobytu není známo. Předběžné šetření je v takovém případě ukončeno vrácením žádosti o vydání orgánu státu, který o vydání požádal (§394 odst. 6 tr. ř.).
Uvedená ustanovení odrážejí objektivní podmínku vydání do ciziny, totiž, že osoba, o jejíž vydání jde, se musí nacházet ve faktické dispozici dožádaného státu. S ohledem na princip suverenity je tomu tak tehdy, kdy se osoba, o jejíž vydání jde, nachází na státním území takového státu. Státní orgány dožádaného státu totiž nemohou, až na specifické výjimky (např. přeshraniční sledování podle §436 tr. ř.), vykonávat svoje pravomoci vůči osobě, o jejíž vydání jde, mimo území tohoto státu, a nemohou tedy zajistit vydání takové osoby do ciziny.
Pro úplnost je třeba připomenout, že se soudy České republiky již v minulosti zabývaly otázkou možnosti rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny za situace, kdy se osoba, o jejíž vydání jde, nezdržuje na území České republiky. Dospěly přitom k závěru, že v případě kdy se osoba, která má být vydána do ciziny v řízení podle §379 a násl. tr. ř. (nyní §391 a násl. tr. ř.), již nezdržuje na území České republiky, nelze rozhodovat o přípustnosti jejího vydání podle §380 odst. 1 tr. ř. (nyní §397 tr. ř.) Návrh státního zástupce na takové rozhodnutí, pokud byl již podán, je nutno zamítnout (srov. č. 26/1996 Sb. rozh. tr.).
Z trestního spisu sp. zn. Nt 403/2006 mimo jiné vyplývá, že po vrácení věci Nejvyšším soudem Městskému soudu v Praze nařídil předseda senátu tohoto soudu veřejné zasedání za účelem rozhodnutí o přípustnosti vydání S. W. G. k trestnímu stíhání do Polské republiky na 25. 4. 2006, avšak S. W. G. se z tohoto zasedání soudu omluvil (srov. č. l. 23). Z uvedeného trestního spisu dále vyplývá, že další veřejné zasedání Městského soudu v Praze bylo nařízeno na 23. 5. 2006, přičemž zásilku obsahující předvolání k tomuto veřejnému zasedání S. W. G. osobně převzal na adrese S. (srov. doručenku na zadní straně č. l. 24). Citovaný trestní spis dále obsahuje dopis JUDr. T. V., obhájce S. W. G. , ve kterém jmenovaný sděluje Městskému soudu v Praze termín, v němž se bude S. W. G. nacházet na území České republiky a bude schopen osobně převzít u držitele poštovní licence předvolání k veřejnému zasedání. Z těchto údajů mimo jiné vyplývalo, že v době veřejného zasedání obviněný měl být na pracovní cestě v cizině, ale vyjádřil souhlas, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že i po rozhodnutí Městského soudu v Praze, usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. Nt 403/2006, se S. W. G. zdržoval na území České republiky, neboť dne 3. 6. 2006 osobně převzal poštovní zásilku obsahující citované usnesení Městského soudu v Praze (srov. doručenku připojenou k č. l. 92).
Pokud jde o rozhodování Vrchního soudu v Praze, jako soudu stížnostního, je třeba říci, že ten byl v rámci posouzení stížnosti S. W. G. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. Nt 403/2006, v situaci, kdy bylo ze spisového materiálu zřejmé, že obviněný převzal osobně v České republice rozhodnutí soudu prvního stupně i podepsal osobně podaný opravný prostředek. V době rozhodování tedy nevyvstávala otázka dalšího setrvání S. W. G. na území České republiky po 23. 5. 2006.
Za shora uvedených okolností se podle názoru Nejvyššího soudu mohly Městský soud v Praze, jakož i Vrchní soud v Praze oprávněně domnívat, že se S. W. G. zdržuje (byť ne trvale) v okamžiku rozhodování o přípustnosti jeho vydání do ciziny na území České republiky ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení, resp. že je k dispozici orgánům činným v trestním řízení, a tedy byl oprávněn rozhodovat o přípustnosti vydání jmenovaného do ciziny. Městský soud v Praze a v rámci přezkumu stížnosti ani Vrchní soud v Praze proto v posouzení této otázky nepochybily. Nejvyšší soud proto shledal první námitku ministra spravedlnosti nedůvodnou. K tomu je třeba dodat, že přezkum podle §397 odst. 5 tr. ř. je vlastně zvláštní druh mimořádného opravného prostředku a Nejvyšší soud při něm posuzuje správnost napadených rozhodnutí jen z hlediska skutkového a právního stavu v době, kdy byla tato rozhodnutí učiněna.
Ohledně druhé námitky ministra spravedlnosti, že totiž nelze s ohledem na čl. II. odst. 2 zákona č. 539/2004 Sb. (ve znění zákona č. 253/2006 Sb. účinného od 1. 7. 2006) pokračovat v řízení o vydání do ciziny podle Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (publikované pod č. 549/1992 Sb.), dále jen „Evropská úmluva o vydávání“ a oddílu druhého hlavy dvacáté páté trestního řádu o povolení či nepovolení vydání podle §399 tr. ř., ale je nutno postupovat podle oddílu třetího téže hlavy trestního řádu (zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu), je třeba říci následující:
Podle čl. II. bodu 1. zákona č. 539/2004 Sb. (ve znění zákona č. 253/2006 Sb. účinného od 1. 7. 2006) platí, že řízení o vydání do ciziny zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle oddílu druhého hlavy dvacáté páté, ve znění tohoto zákona. Podle čl. II. bodu 2. zákona č. 539/2004 Sb. (ve znění zákona č. 253/2006 Sb. účinného od 1. 7. 2006) dále platí, že ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté se nepoužijí na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
V těchto případech se postupuje podle ustanovení §391 až 402, ve znění tohoto zákona. Tomuto zákonnému ustanovení odpovídá i sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 6. 2006 (publikováno pod č. 63/2006 Sb.m.s.), učiněné podle čl. 28 odst. 3 Evropské úmluvy o vydávání, podle kterého s účinností od 1. 7. 2006 platí, že Evropská úmluva o vydávání a její dva Protokoly z 15. října 1975 a 17. března 1978 se nadále uplatňují na vydání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před 1. listopadem 2004.
Podle §403 odst. 3 tr. ř. platí, že ustanovení oddílu druhého se na předávání osob mezi členskými státy užijí jen tehdy, pokud ustanovení oddílu třetího nestanoví jinak.
Ze shora uvedeného vyplývá, že se pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie použijí ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté trestního řádu, který ve vnitrostátním právu provádí rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV). Toto rámcové rozhodnutí nahrazuje v souladu s čl. 28 odst. 3 Evropské úmluvy o vydávání ve vztazích mezi členskými státy Evropské unie její působnost.
Ze shora uvedeného postupu existují ve vnitrostátní právní úpravě výjimky obsažené v čl. II zákona č. 539/2004 Sb. (ve znění zákona č. 253/2006 Sb. účinného od 1. 7. 2006). Podle výjimky uvedené v bodu 1. platí, že bez ohledu na státní příslušnost osoby, o jejíž vydání jde, se řízení o vydání do ciziny zahájená před 1. 11. 2004 dokončí podle oddílu druhého hlavy dvacáté páté trestního řádu, tj. podle ustanovení o vydávání.
Z trestního spisu sp. zn. Nt 403/2006, resp. sp. zn. Nt 414/2005 Nejvyšší soud zjistil, že řízení o vydání S. W. G. , bylo zahájeno dne 31. 5. 2004, kdy byl S. W. G. v souvislosti s vydáním do Polské republiky zadržen Policií České republiky (srov. č. l. 8 trestního spisu sp. zn. Nt 414/2005), tj. provedením prvního úkonu předběžného šetření v rámci řízení o vydání do ciziny. Dále je třeba připomenout, že dne 29. 7. 2004 byla Ministerstvu spravedlnosti České republiky doručena shora citovaná žádost Ministerstva spravedlnosti Polské republiky ze dne 7. 7. 2004 o vydání S. W. G. do Polské republiky (srov. extradiční podklady obsažené v trestním spise sp. zn. Nt 414/2005).
Vzhledem k tomu, že řízení o vydání S. W. G. , bylo zahájeno před 1. 11. 2004, nepochybily soudy v řízení o jeho vydání do ciziny, když postupovaly podle Evropské úmluvy o vydávání a příslušných ustanovení oddílu druhého hlavy dvacáté páté trestního řádu. Nejvyšší soud proto i druhou námitku ministra spravedlnosti shledal nedůvodnou.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud opravný prostředek ministra spravedlnosti podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v plném rozsahu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch