ECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.161.2006.1
sp. zn. 11 Tcu 161/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. listopadu 2006 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů, a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. H., rozsudkem Obvodového soudu Dresden, Spolková republika Německo, ze dne 13. 7. 1995, sp. zn. 201 Ls 208 Js 5420/95, a to pro napomáhání k trestnému činu nezákonného vstupu a pobytu a pro trestný čin pašování cizinců podle §92 odst. 1 č. 1 a 6, §92 odst. 2 věta druhá, §3, §58 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo (ve znění účinném do 30. 11. 1994), §92a odst. 1 č. 1 a 2, §3, §58 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo (ve znění účinném od 1. 12. 1994), §25 odst. 2, §53, §54 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Dresden, Spolková republika Německo, který nabyl právní moci dne 21. 7. 1995, byl M. H. uznán vinným napomáháním k trestnému činu nezákonného vstupu a pobytu a trestným činem pašování cizinců podle shora uvedených ustanovení právních předpisů Spolkové republiky Německo a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil odsouzený tím, že poté, co se v prosinci 1993 seznámil s jugoslávským státním příslušníkem, o němž je známo pouze tolik, že se jmenuje „G.“, přičemž odsouzený věděl, že G. vede organizaci, která se zabývá nelegálním pašováním cizích státních příslušníků, a že tito cizí státní příslušníci nemají žádná platná vstupní víza a žádná povolení k pobytu,
1. se dne 3. 1. 1994 kolem 21:00 hod. na objednávku G. organizace a za přislíbenou odměnu 100 DEM za osobu, kterou však neobdržel, dostavil na místo setkání v příhraniční oblasti, které mu bylo předtím označeno, a převzal zde čtyři jugoslávské státní příslušníky: A. M., L. B., R. P. a I. R. S vědomím, že žádný nevlastní platné vstupní doklady, je po jemu známé pěšině převedl přes tzv. „zelenou hranici“,
2. někdy v období od 3. 1. 1994 do konce dubna 1994 převedl odsouzený na objednávku G. organizace a za přislíbenou odměnu ve výši 100 DEM za osobu, tři cizí státní příslušníky, vesměs dospělé osoby mužského pohlaví, přičemž věděl, že žádný z nich nevlastní povolení potřebné ke vstupu a pobytu. Odsouzený převzal cizí státní příslušníky na místě, které bylo předtím dohodnuto a na které tyto příslušníky ostatní členové G. organizace předtím dopravili, převedl je mimo hraniční přechod přes státní na předem smluvené místo, kde je převzal do osobního vozu další člen převaděčské organizace a odvezl je dále do vnitrozemí,
3. někdy v období od 3. 1. 1994 do konce dubna 1994 převedl odsouzený na objednávku G. organizace, a za odměnu ve výši 100 DEM za osobu, čtyři cizí státní příslušníky, přičemž si byl vědom, že převáděné osoby nevlastní povolení potřebné pro vstup.
Převáděné cizince odsouzený převedl mimo hraniční přechod přes tzv. „zelenou hranici“ na místo setkání, kde byly tyto osoby naloženy dalším členem převaděčské organizace do osobního vozu a jím pak dále přepraveny do vnitrozemí.
Počínaje létem 1994, pravděpodobně v červenci, navázal odsouzený kontakt
s převaděčskou organizací vedenou českým státním příslušníkem K. D., do níž byl přijat jako pěší převaděč. Pěší převádění znamenalo, že odsouzený bude pro organizaci mimo hraniční přechody převádět cizí státní příslušníky, kteří nevlastní doklady potřebné pro vstup. Převádění cizinců přes státní hranici proběhlo následujícím způsobem:
1. přesněji již nezjistitelného dne v červenci roku 1994 dopravil další člen převaděčské organizace čtyři cizí státní příslušníky na místo setkání, odkud je odsouzený převedl po stejné trase, která mu již byla známa z doby, kdy pracoval pro G. převaděčskou organizaci, mimo hraniční přechod na předem domluvené místo setkání. Tam převáděné cizince převzal řidič a osobním vozem tov. zn. Škoda je dopravil do bezpečného zázemí. Pašovaní cizinci přitom nevlastnili povolení potřebné ke vstupu ani k pobytu na území, o čemž odsouzený vědě1. Za pašování mu členové převaděčské skupiny jménem P. a S. přislíbili odměnu,
2. poté v přesněji již nezjistitelné době v červenci roku 1994 (z časového hlediska po činu uvedeném v předchozím bodě), převedl odsouzený opět čtyři cizí státní příslušníky, o nichž s jistotou věděl, že nedisponují potřebnými povolením ke vstupu a k pobytu, stejným způsobem jako u dříve popsaného případu mimo hraniční přechod až k předem smluvenému místu, kde cizince převzal další člen D. organizace, který je přepravil hlouběji do vnitrozemí. Objednatel K. D. zaplatil odsouzenému za každého převedeného cizince částku ve výši 100 DEM a navíc ještě chybějících 200 DEM, a to za převádění popsané v předchozím bodu,
3. v přesněji již nezjistitelné době koncem července roku 1994 odsouzený a společně stíhaný J. S. společně nelegálně převedli z místa v blízkosti obce M. do obce N. dva cizí státní příslušníky, z nichž žádný nevlastnil vstupní vízum ani povolení k pobytu na spolkovém území, za což obdrželi od objednatele D. odměnu ve výši 80 DEM za každou převedenou osobu. Z místa setkání byli oba převedení cizinci dopraveni řidičem z D. převaděčské organizace osobním vozem dále do vnitrozemí.
Někdy v době před 31. 1. 1995 oslovil odsouzeného a společně stíhaného J. S. v L. na hokejovém utkání muž s křestním jménem „Z.“, který se jich dotázal, zda by pro něj nepřepravili šest osob.
V noci z 31. 1. 1995 na 1. 2. 1995 se odsouzený a společně stíhaný S. dostavili do vinárny, kde byl se „Z.“ a dalšími členy jeho převaděčské organizace dohodnut způsob provedení převedení šesti makedonských státních příslušníků: S. N., I. I., Z. A., I. H., N. B. a H. B., o který odsouzený a společně stíhaný S. věděli, že nedisponují příslušnými povoleními ke vstupu a k pobytu. Jejich převedení proběhlo následujícím způsobem:
V časných ranních hodinách dne 1. 2. 1995 odsouzený nejdříve pěšky převedl shora uvedených šest mimo hraniční přechod, a to až k dohodnutému místu setkání na spojovací silnici, kde je převzal do osobního vozu tov. zn. Audi 80, jeho řidič, zvlášť stíhaný D., a do osobního vozu tov. zn. Škoda, zvlášť stíhaný D.. Místo, aby se v souladu s původním plánem činu odsouzený vrátil pěšky zpátky, nasedl kvůli chladnému počasí do osobního vozu tov. zn. Audi 100, řízeného zvlášť stíhaným T., přičemž všechna tři auta jela v koloně, aby se dostali do bezpečného zázemí. Úkolem řidiče T., jedoucího vozem tov. zn. Audi 100, přitom bylo sledovat zezadu oba transportní vozy, aby mohl varovat před případnými pronásledovateli. V čele konvoje tří vozů jel osobní vůz tov. zn. Fiat, obsazený zvlášť stíhanými K. a společně stíhaným S. Tento vůz byl vybaven přenosnou vysílačkou, stejně jako osobní vůz tov. zn. Audi 100. Úkolem K. a S. bylo jet vpředu před konvojem ostatních tří vozů a vysílačkou varovat před případnými kontrolami. Všechny čtyři vozy však byly zastaveny příslušníky ochrany hranic.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 26. 10. 2006, pod sp. zn. 18062/2006–MO–M/5, podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německým soudem do evidence Rejstříku trestů České republiky. Tento návrh byl doručen Nejvyššímu soudu České republiky dne 30. 10. 2006.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud České republiky rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 4 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž se odsouzení týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený M. H. se pro finanční prospěch podílel na nelegálním převodu cizinců přes státní hranici, což je trestná činnost výrazně poškozující i zájmy České republiky. Jednal přitom v takovém rozsahu (v sedmi případech se podílel na převedení celkem dvaceti sedmi cizinců), že již lze tuto jeho činnost označit za závažnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona. Nelze rovněž přehlédnout, že se odsouzený zapojil jako aktivní člen do činnosti více převaděčských organizací. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již poměrně citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2006
Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch