ECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.92.2006.1
sp. zn. 11 Tcu 92/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. srpna 2006 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky M. K., rozsudkem Obvodového soudu Weiden i. d. Opf., Spolková republika Německo, ze dne 1. 6. 1994, sp. zn. Ls 4 Js 27601/93 jug.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu Weiden i. d. Opf., Spolková republika Německo, ze dne 1. 6. 1994, sp. zn. Ls 4 Js 27601/93 jug., jenž ve vztahu k M. K. nabyl právní moci dne 26. 9. 1994, byl jmenovaný uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže velkého rozsahu podle §242 odst. 1, §243 odst. 1 č. 1, §25 odst. 2, §52, §69, §69a trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a tří měsíců a k trestu odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 31. 7. 2006, pod sp. zn. 1441/2006–MO–M/5, podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německým soudem do evidence Rejstříku trestů České republiky. Tento návrh byl doručen Nejvyššímu soudu České republiky dne 2. 8. 2006.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud České republiky rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 4 zákona). Jinými slovy takový cizí rozsudek má na území České republiky tzv. jiné (jiné než vykonání trestu) účinky ve smyslu ustanovení §21 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu blíže č. 37/1997 Sb. rozh. tr.).
Dříve, než Nejvyšší soud mohl přistoupit k přezkumu naplnění podmínek postupu podle §4 odst. 2 zákona, musel s ohledem na specifika projednávané věci nejprve posoudit otázku jeho časové působnosti, tzn. zda je zákonným podkladem pro rozhodnutí o zaznamenání těch cizozemských rozsudků do evidence Rejstříku trestů, které byly učiněny a nabyly právní moci před účinností této zákonné úpravy.
Dospěl přitom k závěru, že rozhodnout o zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem lze toliko ve vztahu k cizozemským rozhodnutím, jež byla vydána a nabyla právní moci po účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, tj. po 1. 1. 1995.
V tomto směru Nejvyšší soud České republiky připomíná argumentaci obsaženou např. již v usnesení ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tcu 265/2003, podle níž zákonem č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, „…byl zřízen jak samotný Rejstřík trestů, tak zaveden institut zaznamenávání údajů o odsouzení občanů České republiky cizozemskými soudy do jeho evidence s důsledky uvedenými v §4 odst. 3 tohoto zákona“ (nyní §4 odst. 4 zákona). „Do jeho účinnosti byl nejblíže podobný postup upraven ustanovením §2 odst. 4 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 54/1970 Sb., o rejstříku trestů, v jehož rámci byla do rejstříku trestů, vedeného Generální prokuraturou České socialistické republiky, zapisována odsouzení vyslovená cizozemskými soudy toliko přikázal-li tak ministr spravedlnosti (§2 odst. 4). K zápisu cizozemského odsouzení do tehdejšího rejstříku trestů tedy docházelo na základě úkonu, založeného na odlišném procesním postupu, spočívajícího na jiných principech, přičemž podstatné je, že tento zápis neměl důsledky z hlediska tzv. jiných účinků trestního rozsudku cizího státu. Zápis vlastně sloužil jen k informaci o osobě pachatele. Trestní zákon v tehdy platném znění ustanovení §21 odst. 2 jednoznačně vylučoval, aby trestní rozsudek cizího státu byl na území České republiky vykonán nebo tu měl jiné účinky, nestanovila–li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou byla Česká republika vázána, něco jiného.
Pro úplnost je třeba dodat, že účinky cizího rozsudku se rozlišují na negativní a pozitivní. První vyžadují ze strany uznávajícího státu pasivitu, tj. jeho orgány nemohou v téže věci znovu provést trestní stíhání, popř. znovu vykonat trest vytrpěný pro týž čin v cizině. Druhé vyžadují aktivitu, tj. provedení určitých opatření na základě cizího rozhodnutí. Vedle výkonu cizího trestního rozsudku jsou dalšími (ve smyslu ustanovení §21 odst. 2 tr. zák. /jinými/) pozitivními účinky trestního rozsudku především zohlednění právních skutečností, s nimiž právní řád podle domácího práva váže určité důsledky, zejména recidivu podle vlastního zákona.
Je tedy zřejmé, že změna ve významu zápisu rozsudku cizího státu do Rejstříku trestů, ke které došlo přijetím zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, je zcela zásadní povahy. Rozhodující pro závěr o časové působnosti jej upravujících ustanovení je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že odsouzením občanů České republiky cizozemskými soudy z doby před jejich účinností byl přiznán vnitřním právním řádem určitý právní režim, který nemůže být dodatečně měněn v neprospěch odsouzených. Nemá–li citovaný zákon zvláštní ustanovení, jež by přímo stanovilo, že Nejvyšší soud může rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, k němuž došlo před jeho účinností, je proto nutno mít za to, že upravuje takový postup do budoucna, tj. jen pro nová odsouzení, na která dosavadní právní režim nedopadal.“
Jelikož byl v posuzované věci M. K. odsouzen rozsudkem německého soudu, který byl vyhlášen a nabyl právní moci před 1. 1. 1995, tj. přede dnem účinnosti zákona, Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než z výše již podrobně rozvedených důvodů návrh podaný Ministerstvem spravedlnosti České republiky zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch