ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1051.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1051/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2006 dovolání podané obviněným V. N., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 7 To 22/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň–sever pod sp. zn. 1 T 138/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň–sever ze dne 18. 11. 2005, sp. zn. 1 T 138/2005, byl obviněný V. N. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., za který byl podle §257 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit Č. p., a. s., částku ve výši 1 270 790 Kč, kterou tato utrpěla vyplacením pojistného plnění pojištěné Ing. J. T., přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s., se svým nárokem na úhradu úroků z prodlení z výše uvedené částky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu Plzeň–sever se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 30. 1. 2005 v přesně nezjištěné době nočních hodin kolem 01:15 hod. v obci Ú., okr. P., poté, co zapálil noviny v plastovém vědru a úmyslně tak založil požár přístavby kůlny u zděné rekreační chalupy, majitelů Ing. J. T., a Ing. J. T., tento se následně vertikálně rozšířil na střešní systém kůlen, kde došlo ke zřícení střešní konstrukce, a horizontálně se poté přenesl do půdního prostoru chalupy, což mělo za následek vznik škody nejen na movitých věcech poškozených v částce 53 710 Kč, ale i na nemovitosti samotné ve výši 1 308 516 Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu Plzeň–sever podal obviněný V. N. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, usnesením ze dne 30. 3. 2006 tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Citované usnesení Krajského soudu v Plzni bylo doručeno mimo jiné obviněnému V. N. dne 25. 5. 2006, jeho obhájci dne 15. 5. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň–sever rovněž dne 15. 5. 2005.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, a v návaznosti na to i proti citovanému rozsudku Okresního soudu Plzeň–sever, podal obviněný V. N. prostřednictvím JUDr. I. M. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu Plzeň–sever dne 19. 7. 2006.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i výrokovou část rozsudku Okresního soudu Plzeň–sever. Jako dovolací důvod uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině trestným činem podle §257 tr. zák. toliko na základě obžaloby, jež byla sepsána na podkladě jediného důkazu, a to výpovědi obviněného učiněné dne 12. 5. 2005, při které se k trestné činnosti doznal.
Obviněný k tomu dodal, že byl k doznání donucen nátlakem pracovníků Policie České republiky, kteří mu vyhrožovali, že budou k výslechu přivezeni nemocní prarodiče obviněného, jeho bývalá přítelkyně a že bude obviněný dán do vazby. Za této situace pak podle názoru obviněného nemohl výslech proběhnout spontánně. Důsledkem nátlaku, zastrašování a několikahodinového výslechu Policií České republiky dne 12. 5. 2005 pak bylo narušení duševní rovnováhy obviněného, který ač nejprve pravdivě uvedl, že se založením požáru nemá nic společného, změnil svoji výpověď a nepravdivě se doznal. K tomuto obviněný rovněž uvedl, že s ním hovořila i policejní psycholožka, které sdělil, že nic neudělal, načež mu tato psycholožka řekla, že ví, že to udělal. Obviněný dále uvedl, že poté, co se k výslechu dne 12. 5. 2005 dostavila obhájkyně Mgr. S., vůbec nevěděl, kdo to je, proč přichází, přičemž mu nebylo jasné ani to, jaké postavení má obhájce v trestním řízení. Text svědecké výpovědi byl přitom, podle názoru obviněného, účelovým způsobem formulován pracovníky Policie České republiky.
V další části svého dovolání se obviněný vyjádřil ke skutkovým okolnostem případu, když uvedl, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, a že se pouze jako člen dobrovolného hasičského sboru snažil doběhnout k požáru první. Poukázal rovněž na to, že umožnil orgánům policie prohledat a porovnat veškerou svoji obuv s otiskem, který byl nalezen ve sněhu a označen jako otisk pachatelovy boty. Žádná jeho bota přitom otisku neodpovídala.
Pokud jde o povinnost nahradit poškozené Č. p., a. s. částku ve výši
1 270 790 Kč, uvedl obviněný, že taková výše škody je pro něj zcela nepřiměřená a její splacení ho vyřazuje z jakéhokoliv normálního života, neboť jako vyučený kuchař s čistým příjmem 11 000 Kč je ve svých dvaceti letech zcela nemajetný. Vzhledem k těmto okolnostem obviněný uvedl, že je minimálně do věku padesáti let zbaven možnosti vést normální život, založit rodinu a mít děti.
Závěrem pak obviněný shrnul shora naznačené námitky a uvedl, že v jeho případě nebyl zohledněna zásada in dubio pro reo a byl tak porušen §2 odst. 5 tr. ř.
Vzhledem k uvedenému obviněný V. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí v celém rozsahu obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tam uvedený skutek obviněný spáchal.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a vylíčení obsahu dovolání obviněného uvedl, že veškeré námitky obviněného nevyhovují deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují výlučně proti způsobu vedení výslechu policejními orgány, proti hodnocení důkazů soudem a tedy proti postupu, jímž byla učiněna skutková zjištění. Nejde tedy podle státního zástupce o právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení, nýbrž o otázky dokazování a tedy definování skutkového základu výroku o vině. Námitky obviněného přitom nevyhovují ani žádnému jinému zákonem definovanému dovolacímu důvodu. Toliko k otázce náhrady škody státní zástupce pro úplnost uvedl, že možnost či nemožnost uhradit vzniklou škodu obviněným nemůže mít žádný vliv na uložení této povinnosti.
Vzhledem k uvedenému proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání v celém rozsahu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo toto dovolání podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než navrhnuté rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v případě podstatné části námitek obviněného. Ten totiž s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě zpochybňuje rozsah dokazování, hodnocení v řízení provedených důkazů a z nich vyplývající skutkové závěry, které učinil soud prvního stupně. Těmito skutkovými závěry, vyjádřenými v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a v návaznosti na to i v odůvodnění uvedeného rozhodnutí, je však, jak již bylo řečeno výše, Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán, a hodnotí toliko zda takto učiněné skutkové závěry byly soudy v předchozím řízení adekvátně právně posouzeny, popř. hodnotí správnost jiné aplikace hmotného práva. Nejvyšší soud proto není oprávněn jakkoliv hodnotit či nahrazovat proces dokazování, popř. doplňovat skutkové závěry nebo činit skutkové závěry nové.
Odvozuje–li tedy obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v trestním řádu.
V této souvislosti je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Pokud jde o námitku obviněného směřující proti výroku o náhradě škody, v níž obviněný uvedl, že uloženou povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 1 270 790 Kč není schopen splnit dříve něž během třiceti let, a uložená povinnost je proto nepřiměřená, je nutno říci, že tato námitka naplňuje zvolený dovolací důvod, ač obviněný výslovně neuvádí, které hmotněprávní ustanovení mělo být uvedeným postupem soudu porušeno. Nejvyšší soud se touto námitkou proto dále zabýval.
V rámci trestního řízení, respektive tzv. adhézního řízení, rozhoduje soud za splnění zákonných podmínek o poškozeným uplatněném nároku na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem. V rámci rozhodování o tomto nároku aplikuje soud procesní pravidla obsažená v trestním řádu, avšak rozhoduje podle hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Nejčastěji jde o normy práva občanského, kde je úprava náhrady škody obsažena v části šesté, hlavě druhé, v §420 – §450 obč. zák. Tato ustanovení, mající povahu obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, se přitom použijí i na zkoumaný případ, neboť se zde neuplatní žádná ze zvláštních právních úprav. Ustanovení §450 obč. zák. přitom upravuje tzv. moderační právo soudu při stanovení výše náhrady škody. Toto ustanovení dává soudu možnost snížit z důvodů zvláštního zřetele hodných výši náhrady způsobené škody. Moderační právo soudu je však zcela vyloučeno, byla–li škoda způsobena úmyslně (srov. §450 obč. zák. in fine).
Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že obviněný „poté, co zapálil noviny v plastovém vědru a úmyslně tak založil požár přístavby kůlny u zděné rekreační chalupy,… …tento se následně vertikálně rozšířil na střešní systém kůlen, kde došlo ke zřícení střešní konstrukce, a horizontálně se poté přenesl do půdního prostoru chalupy, což mělo za následek vznik škody nejen na movitých věcech poškozených v částce 53 710 Kč, ale i na nemovitosti samotné ve výši 1 308 516 Kč.“
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný způsobil škodu úmyslným jednáním a soud prvního stupně tedy nepochybil, když shora uvedené ustanovení občanského zákoníku neaplikoval, popř. jakkoliv nezohlednil majetkové poměry obviněného, neboť mu takový postup §450 obč. zák. neumožňuje. Obviněným podané dovolání proto Nejvyšší soud v této části shledal zjevně neopodstatněným.
Vzhledem k tomu, že obviněný V. N. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného V. N. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch