ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1165.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1165/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 240/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2006, sp. zn. 3 T 240/2005, ohledně výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2006, sp. zn. 3 T 240/2005, a to ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 T 240/2005, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podkladem pro to bylo zjištění, že
1. v době od 19:00 hod. dne 30. září 2005 do 8:30 hod. dne 1. 10. 2005 v B. odcizil zaparkované motorové vozidlo zn. Ford Sierra 1,8 Gl, do něhož vnikl klíči ke stejnému typu vozidla, které vlastnil, této skutečnosti využil i k nastartování vozidla, přičemž na odcizeném vozidle vyměnil registrační značky, které měl na svém vozidle stejného typu a barvy, dále vyměnil identifikační štítky vozidla a tři kola, a vozidlo používal až do 4. 10. 2005, přičemž odcizením vozidla způsobil O. Z., škodu ve výši 33.800,- Kč, užíváním vozidla škodu ve výši 18.000,- Kč.
2. dne 3. 10. 2005 v době od 17:00 hodin do 21:00 hodin, se po rozbití skleněné výplně okna levých zadních dveří, vloupal do osobního motorového vozidla tov. zn. Mazda 6, ze kterého odcizil černý kožený kufřík tzv. diplomatku, ve které se nacházely vizitky a firemní dokumenty, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozenému firmě E., s. r. o., škodu odcizením ve výši asi 300,- Kč a škodu poškozením na vozidle ve výši 20.068,- Kč,
3. dne 14. 10. 2005 v době kolem 21:00 hodin, se po rozbití skleněné výplně okna pravých zadních dveří vloupal do osobního motorového vozidla tov. zn. Alfa Romeo 156, majitele společnosti A. spol. s r. o., ze kterého odcizil látkovou tašku zelené barvy zn. Rodl and Partner, která obsahovala slovník, skripta a učebnice angličtiny, a dále látkovou tašku černé barvy, v níž se nacházel digitální fotoaparát zn. Minolta, TP, OTP od motocyklu zn. Jawa Mustang 50-23, na jméno P. G., TP a ORV od motocyklu zn. Jawa 250, na jméno J. S., průkaz zaměstnance společnosti A. spol. s r. o. na jméno P. G., tímto svým jednáním tak poškozenému P. G., způsobil odcizením škodu ve výši asi 2.600,- Kč a společnosti A. spol. s r. o., škodu odcizením digitálního fotoaparátu ve výši asi 3.700,- Kč a škodu poškozením uvedeného vozidla ve výši 7.178,- Kč,
4. dne 14. 10. 2005 v době kolem 23:40 hodin, se blíže nezjištěným způsobem bez použití zjevného násilí, vloupal do uzamčeného osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia, ze kterého odcizil sluneční brýle, jedno balení léků zn. Saridon a jedno balení léků zn. Antienthanol, tužkové baterie, kapesní švýcarský nůž červené barvy, plastovou lahvičku s lakem zelené barvy a fotoaparát na jedno použití zn. Kodak, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozenému T. Z., škodu odcizením ve výši asi 1.100,- Kč, kdy na vozidle k poškození nedošlo,
přičemž tohoto svého jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 5 T 181/2000, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odstavec 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 30. 7. 2004.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. D. odvolání, a to výlučně jen proti výroku o uložených trestech. Domáhal se především uložení podstatně mírnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody, když poukázal na některé polehčující okolností, které při ukládání tohoto druhu trestu nebyly soudem prvního stupně zohledněny. Ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel pak namítal, že nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §49 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil v souvislosti s řízením motorových vozidel. Proto navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž mu byl uložen tento druh trestu. O odvolání obviněného M. D. rozhodoval Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 16. května 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, podané odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, přičemž, jak je patrno z jeho odůvodnění, postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal v napadeném rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok o uložených trestech.
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě a prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a uplatnil v něm dva okruhy dovolacích námitek.
První okruh dovolacích námitek se vztahuje k porušení hmotně právních ustanovení, která vymezují zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Dovolatel namítá, že tento trest lze uložit pouze v případě, že se pachatel trestné činnosti dopustí v souvislosti s činností, která je mu tímto trestem zakázána, přičemž musí jít o souvislost užší a bezprostřední, a nikoliv náhodnou. Připomíná, že se dopustil jen majetkové trestné činnosti a že při jejím páchání neporušil žádné ustanovení pravidel silničního provozu. Vozidlo řídil až po dokonání činu, kdy je také užíval, ale tato skutečnost již není součástí žalovaného skutku. Protože se trestné činnosti nedopustil v souvislosti s řízením motorových vozidel, tak nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §49 tr. zák. pro uložení trestu zákazu činnosti a pokud soudy tak učinily, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Druhý okruh dovolacích námitek směřuje proti výroku o vině. Dovolatel poukazuje na to, že trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. jsou trestnými činy úmyslnými. V popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně však není zmínka o tom, že obviněný se těchto činů dopustil úmyslně. Nelze tak jednoznačně dovodit, zda je dána subjektivní stránka předmětné trestné činnosti, a proto podle zásady in dubio pro reo měly soudy dospět k závěru, že subjektivní stránka zde chybí. Za této situace jej nesprávně uznaly vinným a právní posouzení skutku ze strany soudů obou stupňů je tak nesprávné.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně tak, že po věcné stránce shledává důvodnými námitky vztahující se k nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti -zákazu řízení všech motorových vozidel. Zdůraznil, že zákonem vyžadovaná souvislost se zakazovanou činností musí existovat tak, že k trestné činnosti došlo buď přímo při výkonu této činnosti, anebo zakazovaná činnost poskytla příležitost ke spáchání této trestné činnosti, anebo její spáchání usnadnila. Zakázat řízení motorových vozidel je možné i v případě spáchání majetkové trestné činnosti, pokud je dána souvislost s řízením motorového vozidla, jež může spočívat v tom, že pachatel řidičské oprávnění a dovednosti využívá k trestné činnosti proti cizímu majetku, která je takovým způsobem usnadňována – např. užití automobilu k dopravě na místo činu, k útěku z místa činu, k odvozu odcizených věcí (č. 35/1997 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však taková souvislost zjištěna nebyla, a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu. Dovolatel ovšem tyto výhrady vůči uložení nepřípustného druhu trestu nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť právě toto ustanovení umožňuje napadat uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští. Proto k uplatněným námitkám dovolatele přihlížet nelze.
Pokud jde o námitky dovolatele směřující vůči nedostatku subjektivní stránky posuzovaných trestných činů, tak státní zástupce je pokládá za zjevně neopodstatněné, neboť z rozhodnutí soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud s ohledem na výše citovaný obsah dovolání obviněného nejprve zkoumal, zda a v jakém rozsahu jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je především skutečnost, že proběhlo řízení před soudem druhého stupně, tedy ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.
V posuzovaném případě podal obviněný M. D. odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v rozsahu odpovídajícím pouze výroku o trestu napadeného rozsudku; jak již bylo výše konstatováno, v odvolání měl za to, že soudem prvního stupně mu byl uložen jednak nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, přičemž příčinu vytýkané nepřiměřenosti tohoto trestu spatřoval výlučně v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, jednak že mu byl nezákonně uložen trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových vozidel. Proti výroku o vině v odvolání ničeho nenamítal.
Právě rozsah a důvody uvedené v odvolání obviněného vymezily podmínky přezkumné činnosti odvolacího soudu, který v souladu se zákonem (§254 odst. 1 tr. ř.) přezkoumal zákonnost a odůvodněnost jen oddělitelného výroku o trestu, proti němuž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Přezkumná činnost odvolacího soudu se totiž zásadně odvíjí od principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání (srov. §254 odst. 1 tr. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok o trestu. Jiné, tj. odvoláním nenapadené, výroky odvolací soud nesmí přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat, nejde-li o výjimky vyplývající z ustanovení §254 odst. 2, 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle §254 odst. 2 tr. ř. jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje. O takový případ se však s ohledem na obsah podaného odvolání v posuzované věci nejednalo a stejně tak nepřicházelo do úvahy užití ustanovení §254 odst. 3 tr. ř., neboť odvolání obviněného nesměřovalo proti výroku o vině. Pokud odvolání obviněného M. D. bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), pak platí, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. To znamená, že pokud by dovolání obviněného směřovalo pouze proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle ustanovení §254 odst. 2, 3 tr. ř., pak musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného směřovalo v projednávaném případě pouze do výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. (a zároveň nešlo ani o případ upravený ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.), byla tím přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) limitována výhradně na předmětný výrok o trestu a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu mohl obviněný uplatnit své pozdější dovolací námitky výhradně proti tomuto výroku (tj. výroku o trestu), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.
Na základě dosud uvedeného lze učinit závěr, že obviněný M. D. sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu, avšak část jeho dovolacích námitek se vztahuje k výroku o vině, jenž nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně, a Nejvyšší soud nebyl oprávněn tyto námitky přezkoumávat, neboť dovolatel jimi ve skutečnosti napadal výrok o vině učiněný jen soudem prvního stupně. Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen v tomto rozsahu a z důvodů brojících jen proti výroku o vině, bylo by nutno jej podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako nepřípustné. Jen pro úplnost lze v této souvislosti odkázat na velice přiléhavé věcné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož skutková zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty obviněnému přisouzených trestných činů, včetně dovolatelem namítané údajné absence úmyslné formy zavinění.
K námitkám dovolatele vztahujícím se k výroku o trestu a spočívajícím v tom, že aniž pro to byly splněny zákonné podmínky byl mu uložen trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových vozidel, je nutno především konstatovat, že tyto námitky nebylo možno podřadit pod jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba připomenout, že námitky vůči druhu uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě však dovolatel namítal, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu – trest zákazu činnosti, a v dovolání tak nesprávně odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na obsah dovolacích námitek (srov. §59 odst. 1 tr. ř.), které jinak zcela evidentně naplňují důvod dovolání předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má Nejvyšší soud za to, že toto formální pochybení dovolatele v označení dovolacího důvodu nebrání dovolacímu soudu, aby přezkoumal napadená rozhodnutí v intencích ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a není tedy namístě závěr, že takové dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Nejvyšší soud poté shledal, že dovolání obviněného je v tomto směru důvodné.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nepřípustným druhem trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nejen takový druh trestu, který trestní zákon vůbec nezná, ale i takový druh trestu, který je sice uveden ve výčtu druhů trestů v §27 písm. a) až i) tr. zák., avšak jeho uložení je v konkrétním případě vyloučeno, např. vzhledem k zvláštním zákonným podmínkám, za kterých jej lze uložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, a ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
Dovolatel namítl nezákonnost uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel s tím, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §49 odst. 1 tr. zák., neboť se trestného činu nedopustil v souvislosti se zakazovanou činností.
Účelem trestu zákazu činnosti podle §49 a §50 tr. zák. je na časově omezenou dobu (jeden rok až deset let) zamezit pachateli, aby mohl vykonávat určité zaměstnání, povolání nebo funkci nebo takovou činnost, k níž je zapotřebí zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis, a to v případech, kdy pachatel toho zneužil ke spáchání trestné činnosti. Za splnění zákonných podmínek může být takovou zakazovanou činností i řízení motorových vozidel, pokud se pachatel v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu.
Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí však být užší, přímá, bezprostřední, i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 440, a dále rozhodnutí např. č. 25/1965, č. 42/1967, č. 10/1973, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5) vyplývá, že splnění výše naznačených zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel soud spatřoval v tom, že „...obviněný přiznal, že není držitelem žádného řidičského průkazu, a že se trestné činnosti dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, neboť trestný čin krádeže sestává v jeho případě z několika kroků, vloupání do vozidla, jeho užívání, tedy ježdění po B. a přestože byl dokonán odcizením vozidla, byl dokončen až nalezením vozidla.“ Soud tedy konstatoval splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §49 odst. 1 tr. zák. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku (viz jeho citace shora) a dále ještě poukázal na další vlastnosti obviněného jako řidiče motorového vozidla, a to „.. zejména na dramatickou honičku před policií odcizeným vozidlem...“ (soud má na mysli událost ze dne 6. 1. 2006, která je zřejmě předmětem trestního stíhání v jiné věci), a dále zdůraznil, že „… podobné sklony obviněného vyplývají i z řady dalších jeho trestních stíhání. Nemluvě o tom, že jeho trestná činnost spočívá zejména právě ve vloupání do motorového vozidla.“ Krajský soud v Brně jako soud odvolací v napadeném usnesení (str. 2), bez další argumentace k odvolacím námitkám obviněného stran nezákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti, se jen ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že podmínky pro uložení tohoto druhu trestu jsou splněny.
Podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Znovu lze připomenout, že podstata trestné činnosti odůvodňující podle obou nižších soudů uložení tohoto druhu trestu spočívala v tom, že obviněný M. D. v blíže nezjištěné době mezi 30. 9. 2005 a 1. 10. 2005 v B. odcizil zaparkované auto zn. Ford Sierra 1,8 Gl tak, že do něj vnikl klíči ke stejnému typu vozidla, vozidlo nastartoval a odjel s ním, přičemž poté na odcizeném vozidle vyměnil registrační značky, identifikační štítky vozidla a tři kola, a vozidlo používal až do 4. 10. 2005, kdy jej odstavil na ulici R. v B., kde bylo nalezeno. Přitom odcizením vozidla způsobil poškozené škodu ve výši 33.800,- Kč a užíváním vozidla způsobil další škodu ve výši 18.000,- Kč. Z rozhodnutí obou soudů přitom není zřejmé, zda posléze uvedená škoda vznikla zaviněním ze strany obviněného, natož jaká forma zavinění /úmyslná, nedbalostní/ se ke vzniku této škody vztahuje.
Je zřejmé, že podstatou trestné činnosti obviněného bylo přisvojení si cizí věci (motorového vozidla) jejím zmocněním. Nebezpečnost jeho trestné činnosti pro společnost nevyplývá ze skutečnosti, že s odcizeným vozidlem obviněný odjel a toto vozidlo v rámci jeho zmocnění řídil, nýbrž je dána tím, že odcizil cizí věc za účelem trvalé dispozice s ní, přičemž vyloučil vlastníka této věci z výkonu vlastnických oprávnění. K dokonání posuzovaného trestného činu (za splnění ostatních zákonných podmínek) došlo již vlastním odcizením motorového vozidla, neboť již tím byla věc odňata z moci jejího vlastníka a přešla do dispozice obviněného. Obviněný tím také současně realizoval svůj záměr spočívající v přisvojení si předmětného vozidla jeho odcizením, tedy také trestný čin dokončil. Další způsob nakládání obviněného s odcizenou věcí po spáchání činu tak už nemůže opodstatňovat závěr, že ke spáchání činu došlo v souvislosti se zakazovanou činností, tj. s řízením motorových vozidel, což je základní předpoklad pro uložení trestu zákazu činnosti. Nepřípadné jsou úvahy soudu prvního stupně, podle nichž okolnost, že obviněný je podezřelý ze spáchání další trestné činnosti obdobné povahy, rovněž odůvodňuje uložení tohoto druhu trestu (srov. §2 odst. 2 tr. ř.). Lze uzavřít, že jen ta skutečnost, že se pachatel trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. dopustil tím, že v úmyslu si ho přisvojit odcizil cizí motorové vozidlo tak, že s ním z místa činu sám odjel, ještě nezakládá naplnění zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, tj. že se dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. V posuzované věci tak nebylo možno dovodit, že ke spáchání posuzovaného činu došlo v takové souvislosti se zakazovanou činností (tj. s řízením motorového vozidla), která je předpokládána ustanovením §49 odst. 1 tr. zák., a proto dovolání obviněného směřující proti uložení tohoto druhu trestu je důvodné.
Naproti tomu nelze však souhlasit s tvrzením dovolatele, že v případě páchání majetkových trestných činů je už z povahy věci vyloučeno uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. V případech, kdy řidičské oprávnění a řidičské dovednosti jsou zneužívány k páchání majetkové trestné činnosti, která je takovým způsobem usnadňována a která tak přímo souvisí s řízením motorového vozidla, lze učinit závěr, že je dána zákonem vyžadovaná užší a bezprostřední spojitost zakazované činnosti se spácháním trestného činu, a není tak vyloučeno uložení tohoto druhu trestu (srov. č. 6/1980, č. 9/1995, č. 35/1997 Sb. rozh. tr.).
Stejně tak není na překážku uložení trestu zákazu činnosti – zákazu řízení motorových vozidel skutečnost, že v době uložení tohoto druhu trestu obviněný není držitelem řidičského oprávnění (srov. č. 45/1969 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004). Navíc s účinností od 1. 7. 2006 (zák. č. 411/2006 Sb.) lze řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění pokládat za trestný čin podle §180d tr. zák., za nějž lze mimo jiné uložit i trest zákazu činnosti.
S ohledem na shora uvedené důvody je nutno dovodit, že v posuzované věci obviněného M. D. byl trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových vozidel, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a ponechán beze změny i napadeným usnesením odvolacího soudu, trestem, který zákon nepřipouští.
Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, a to jen v té části, v níž bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. D. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 T 240/2005, směřující proti výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků, a ve stejném rozsahu zrušil též výše označený rozsudek Městského soudu v Brně. Současně rozhodl o zrušení dalších rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. se omezil pouze na zrušení rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu, když již tímto postupem bylo napraveno zjištěné pochybení a nové rozhodnutí ve věci tak nebylo nutno činit.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík