ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1208.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1208/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2006 dovolání podané obviněným P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 2 To 211/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 136/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 6 T 136/2006, byl P. H. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin loupeže podle
§234 odst. 1 tr. zák., za který byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. D. , částku ve výši 126 Kč.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Olomouci se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 16. 11. 2005 kolem 21:00 hod. v O. na ul. J. , v baru – herně P. potkal P. D., s nímž po vzájemném rozhovoru odešel k bankomatu v prostorách hlavního nádraží v O. , přičemž při zpáteční cestě P. D. řekl, aby mu vydal finanční částku ve výši 200 Kč s tím, že pokud tak neučiní, tak ho zbije, přičemž poškozený z obavy z fyzického útoku vydal obžalovanému částku v celkové výši 126 Kč, a to ihned po návratu do baru, kde měl poškozený peníze uloženy u svého kamaráda.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný P. H. , na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 2 To 211/2006 tak, že podle
§256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, bylo doručeno mimo jiné obviněnému P. H. dne 30. 5. 2006, jeho obhájci dne 25. 5. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Olomouci rovněž dne 25. 5. 2006.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, podal obviněný P. H. prostřednictvím Ing. Mgr. P. K. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Olomouci dne 26. 7. 2006.
Obviněný svým dovoláním napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku, který směřoval proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Tuto námitku obviněný konkretizoval tím, že chybí především naplnění subjektivní stránky, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neměl u sebe poškozený v době pohrůžky žádné peníze a žádné peníze nevybral ani později z bankomatu. Obviněný k tomu uvedl, že jeho informace byla taková, že poškozený u sebe nemá žádné peníze, což byl taky důvod, proč s ním šel k bankomatu. Za situace, kdy
u sebe poškozený neměl žádné peníze a žádné peníze nevybral ani z bankomatu, by byla pohrůžka násilí zcela nesmyslná a za této situace pak podle názoru obviněného nemohl reálně projevovat úmysl zmocnit se pod pohrůžkou násilí cizí věci.
Obviněný ve svém dovolání dále uvedl, že po objektivní stránce chybí v jeho jednání znak bezprostřednosti, neboť podle skutkových zjištění nedošlo k vydání peněz
v bezprostřední časové souvislosti s pohrůžkou, a tedy ani v příčinné souvislosti, ale za zcela jiné situace, na jiném místě a v přítomnosti dalších osob.
Vzhledem k uvedené argumentaci vznesl dále obviněný námitku, zda popsané jednání nenaplňuje spíše znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák.
S ohledem na uvedené navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zrušil, a to včetně vadného řízení mu předcházejícího, a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil i rozhodnutí, jež na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí o nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody a rozhodnutí o povinnosti náhrady nákladů řízení.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obsahu dovolání obviněného uvedla, že způsobení škodlivého následku není znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže v jeho základní právní kvalifikaci, a proto ani naplnění znaku bezprostřednosti uskutečněné výhružky nemůže být rozhodující.
Pokud jde o námitku týkající se subjektivní stránky uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, že je nepochybné, že byl obviněný veden záměrem získat od poškozeného alespoň částku 200 Kč a musel předpokládat, že po návratu do herny minimálně takovou částku, původně určenou na úhradu konzumace a her, od poškozeného získá.
Vzhledem k tomu shledala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soudy učiněnou právní kvalifikaci skutku, jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., plně akceptovatelnou.
S ohledem na uvedený obsah vyjádření pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, odst. 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve obviněný, jak již bylo řečeno výše, namítá, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Takto obecně uplatněná námitka naplňuje podle obviněného zvolený dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Pokud nejprve obviněný v rámci konkretizace shora uvedené námitky uvedl, že v daném případě není dána subjektivní stránka, neboť úmysl obviněného nesměřoval ke spáchání trestného činu loupeže, jelikož v době, kdy došlo k pohrůžce násilí u sebe poškozený žádné peníze neměl a pohrůžka násilí by za takové situace byla zcela nesmyslná, je třeba říci, že se s tímto závěrem Nejvyšší soud neztotožnil.
Z tzv. skutkové věty rozsudku soud prvního stupně a z v řízení provedených důkazů mimo jiné vyplývá, že se obviněný a poškozený setkali v baru–herně Pizzerie, kde poškozený hrál na automatech.
Již z této okolnosti bylo obviněnému zřejmé, že poškozený u sebe má nějaké peníze. Tomuto závěru odpovídá i další jednání obviněného, který při zpáteční cestě s poškozeným od bankomatu, nacházejícího se v prostorách hlavního nádraží v O. , poškozenému řekl, aby mu vydal finanční částku ve výši 200 Kč s tím, že pokud tak neučiní, zbije ho. I z obsahu tohoto vyjádření je nepochybné, že obviněný předpokládal, že poškozený v uvedeném okamžiku disponuje blíže nespecifikovanou finanční sumou.
Pro trestnost jednání podle §234 odst. 1 tr. zák. přitom není třeba, aby měl pachatel v okamžiku užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí konkrétní (jasnou) představu o tom, zda je požadovaná cizí věc skutečně v dispozici poškozeného či ne, popř. pokud jde o peníze, v jakém množství. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. postačí, pokud se pachatel obecně domnívá, že cizí věc, jíž se chce násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit, může být v dispozici osoby, proti níž je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí směřována, popř. v dispozici třetí osoby, o které se domnívá, že v důsledku takového násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí věc vydá, a pachatel má v úmyslu se této cizí věci zmocnit v bezprostřední časové souvislosti s násilím nebo pohrůžkou násilí.
O trestný čin loupeže by nešlo jen v takovém případě, kdyby pachatel užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti. Takové jednání by bylo třeba posoudit za splnění všech zákonných podmínek jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 30/1981 Sb. rozh. tr.)
Je třeba rovněž připomenout, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je dokonán již samotným užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, nikoliv až uskutečnění takového úmyslu (srov. např. č. 37/1970 Sb. rozh. tr.), tj. zmocněním se cizí věci.
Vzhledem ke shora uvedené argumentaci shledal Nejvyšší soud shora uvedenou námitku nedostatku subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o druhou námitku obviněného, týkající se znaku objektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spočívajícím v bezprostřednosti násilí, kterým pachatel hrozí, je třeba poukázat na skutkové okolnosti případu vyjádřené v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v odůvodnění citovaného rozsudku. Ze těchto skutkových okolností vyplývá, že poté, co obviněný na cestě od bankomatu, nacházejícího se na hlavním nádraží v O., sdělil poškozenému, že ho zbije (resp. mu „rozbije hubu“), pokud mu nevydá částku ve výši 200 Kč, pokračovali společně poškozený a obviněný zpět do herny Pizzerie, kde měl poškozený peníze schované v batohu svědka F., a ihned poté, co do jmenované herny poškozený s obviněným společně dorazili, vydal poškozený obviněnému částku ve výši 126 Kč.
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí–li se napadený vůli útočníka. O trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. by šlo pouze tehdy, pokud by se násilí mělo uskutečnit až v budoucnosti. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je–li z něho a ostatních okolností zřejmo, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí–li se napadený vůli pachatele (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., str. 12).
Nejvyšší soud je toho názoru, že jde v daném případě jednoznačně o případ pohrůžky bezprostředním násilím. Tento závěr plyne zejména z obsahu slovního projevu obviněného. Měl–li by totiž obviněný v úmyslu realizovat násilí až v budoucnu, byl by obsah jeho pohrůžky jiný, popř. by bylo jiné i jeho následné jednání. Obviněný však po shora uvedeném slovním projevu projevoval vyslovenou pohrůžku i svým následným jednáním, když poškozeného doprovodil zpět do herny, kde mu ten v důsledku předchozích okolností ihned vydal částku 126 Kč, přičemž se obviněný nacházel po celou dobu v blízkosti poškozeného, a to až do okamžiku vydání shora uvedené částky. Z toho vyplývá, že pohrůžka obviněného směřovala k bezprostřednímu násilí.
Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného, týkající se naplnění znaku objektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spočívajícím v bezprostřednosti násilí, zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný P. H. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch