ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1353.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1353/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2006 dovolání podané obviněným M. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 To 46/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 16/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 4 T 16/2003, byl M. H. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., za které byl podle §232 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, a to při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 5 T 318/2003, jakož i zrušení dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon shora uvedeného trestu odnětí svobody byl přitom obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karlových Varech se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, zřejmě začátkem měsíce února 2001 v H. B., v objektu, kde provozuje noční klub, poté, co ji údajně zakoupil od E. D., za částku 600 DEM, držel zde proti její vůli mladistvou M. W., a to až do 29. 6. 2002, kdy se jí podařilo utéci, po celou dobu poškozenou W. nepouštěl ven z objektu a nutil ji k provozování prostituce, čímž měl podle poškozené W. vydělat na ní částku ve výši nejméně 400 000 Kč, a to přestože věděl, že jí ještě není osmnáct let.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal obviněný M. H. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, usnesením ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 To 46/2006 tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému M. H. dne 16. 6. 2006, jeho obhájci dne 14. 6. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech rovněž dne 14. 6. 2006.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 9. 8. 2006.
Obviněný svým dovoláním výslovně napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný dále ve stručnosti shrnul obsah jím podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu když uvedl, že nalézací soud učinil nesprávná skutková zjištění, neboť neměl dostatek důkazů k tomu, aby obviněného mohl uznat vinným. Obviněný se rovněž vyjádřil k výpovědi poškozené M. W., přičemž uvedl, že její výpověď nelze považovat za věrohodnou vzhledem k tomu, že jsou v ní četné rozpory, poškozená nebyla ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jednoznačně posouzena jako věrohodná a byla v minulosti trestně stíhána pro trestný čin křivé výpovědi podle §174 odst. 1 tr. zák.
Naplnění shora uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s argumenty obviněného vznesené v rámci odvolacího řízení. Obviněný dále brojí proti závěru soudu prvního stupně, který uzavřel, že svědecké výpovědi svědkyně M. W. (sestry poškozené) a svědkyně H. K. (babičky poškozené) lze považovat za objektivní, a to vzhledem ke vztahovým specifikům rodiny poškozené. K této otázce obviněný uvedl, že důkazní síla výpovědí těchto svědkyň je z důvodu pokrevního příbuzenství značně oslabena. Závěrem k této otázce vyjádřil obviněný podiv nad skutečností, že soud naproti tomu neuvěřil výpovědím svědků K., K., J. a výpovědi svědka K., které jej zbavují viny.
V další části svého dovolání obviněný zaměřil své námitky rovněž proti hodnocení v řízení vyhotoveného znaleckého posudku PhDr. D. H., ze kterého podle názoru obviněného vyplývá, že poškozená vykazuje známky emoční lability a psychické nevyrovnanosti, které negativně ovlivňují věrohodnost její výpovědi. K otázce věrohodnosti poškozené obviněný ve svém dovolání dále poukázal na rozpory v její výpovědi týkající se otázky, zda v domě, ve kterém měla být obviněným držena, byly či nebyly na oknech kličky.
Obviněný pak dále uvedl, že rozpory jsou v samotném popisu skutku obsaženém v rozsudku nalézacího soudu, neboť z něj vyplývá, že obviněný poškozenou W. po celou dobu nepouštěl z objektu ven, přičemž však z výpovědi poškozené vyplývá, že byla na nákupu v obci H. B.. Tato skutečnost podle obviněného vylučuje závěr, že by osobní svoboda poškozené byla omezována. Posledně uvedený závěr je potvrzován výpovědí svědka R. P., který poškozenou spatřil v obchodě v obci H. B. Popsanými rozpory se však odvolací soud nezabýval.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že nalézací soud pochybil, když nezajistil výslech svědka E. D. a neprovedl v hlavním líčení ani výslech svědka P., který byl vyslýchán toliko mimo hlavní líčení. V tomto postupu obviněný spatřuje porušení zásady bezprostřednosti trestního řízení.
Vzhledem k uvedenému obviněný uzavřel, že nalézací i odvolací soud jednak nesprávně právně hodnotily skutek a jednak odvolací soud nesprávně rozhodl, když zamítl odvolání obviněného, aniž pro takový postup byly splněny všechny podmínky. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil citovanému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že převážná část námitek obviněného směřuje proti úplnosti dokazování a hodnocení v řízení provedených důkazů, přičemž však tento druh námitek nespadá pod žádný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá toliko námitka obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., neboť podle zjištění nalézacího soudu chodila poškozená M. W. do obce nakupovat a chodila i venčit psa. S ohledem na skutečnost, že tak mohla poškozená činit jen v doprovodu jiné osoby
a s ohledem na platnou judikaturu k této otázce, uzavřel státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že je tato námitka zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatoval státní zástupce, že tento dovolací důvod ve své první alternativě nepřichází vůbec v úvahu, přičemž s ohledem na shora uvedené závěry není dán tento dovolací důvod ani ve své druhé alternativě.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než navržené rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v té části dovolání, kde obviněný brojí proti rozsahu provedeného dokazování (tj. uskutečnění výslechu E. D.), popř. hodnocení v řízení provedených důkazů (tj. hodnocení výpovědí svědkyně M. W., svědkyň K., K., K., J. a výpovědi svědka K. a hodnocení závěrů znaleckého posudku soudní znalkyně PhDr. D. H.) a z nich vyplývajících závěrů. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
V této souvislosti je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Stejně tak pokud obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., přičemž poukázal na skutečnost, že poškozená M. W. nebyla držena v objektu v obci H. B., ale chodila na nákupy, je třeba říci, že i touto námitkou obviněný zčásti zpochybňuje skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, byť zároveň v obecné rovině namítá nesprávné právní posouzení skutku. V tomto smyslu uvedená námitka obviněného nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, na jejímž znění nic nezměnil ani odvolací soud, totiž mimo jiné vyplývá, že obviněný poškozenou M. W. držel proti její vůli v objektu v obci H. B., a to od února 2001 do 29. 6. 2002, kdy se jí podařilo utéci. Po celou dobu poškozenou W. nepouštěl ven z objektu a nutil ji k provozování prostituce. Žádné jiné okolnosti z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu nevyplývají.
Pro úplnost je třeba říci, že shora popsanému skutkovému závěru pak v plném rozsahu odpovídá soudy učiněná právní kvalifikace skutku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného zbaví osobní svobody.
Objektem uvedeného trestného činu je, stejně jako v případě trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., osobní svoboda jedince, tj. možnost jeho volného pohybu (ve fyzickém slova smyslu).
Za „zbavení osobní svobody“ ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák. lze přitom považovat jednak situace, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena takovou měrou, že je zcela vyloučeno, aby se samostatně pohyboval (např. proto, že je svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru či podobným způsobem omezen), a to i po velmi krátkou dobu, pokud nejde o dobu zcela zanedbatelnou. Za zbavení osobní svobody ve smyslu citovaného ustanovení však je třeba považovat i případy, kdy sice osobní svoboda poškozeného není jednáním pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost pohybu (např. v rámci bytu či objektu, kde je pachatelem proti své vůli držen), ale zároveň takový zásah do osobní svobody poškozeného je trvalý nebo alespoň dlouhotrvající (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 964/2002 a č. 41/2000–II. Sb. rozh. tr.).
V případech, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena druhým ze shora naznačených způsobů (tj. při trvalejším zásahu do osobní svobody poškozeného, spočívajícím v jejím omezení), lze znak „zbavení osobní svobody“ naplnit poměrně širokou škálou jednání pachatele, resp. míry zásahu do osobní svobody poškozeného. Pachatel může do osobní svobody poškozeného zasáhnout velmi výrazně např. tím, že jej drží v jediné místnosti nebo naopak méně výrazným způsobem, když např. jeho osobní svobodu limituje toliko hranicemi určitého objektu (domu), v jehož rámci ponechá poškozenému relativní volnost pohybu. Míra zásahu do osobní svobody poškozeného, resp. způsob jakým je tento zásah realizován, se může v průběhu času měnit a to až do té míry, že pachatel např. za určitých podmínek (zpravidla po určité době) umožní poškozenému pobyt mimo objekt, ve kterém je tento běžně držen, přičemž je však ve stálé blízkosti poškozeného, popř. je v její blízkosti jiná osoba, čímž je fakticky stále zasahováno do osobní svobody poškozeného. Taková situace by odpovídala námitce obviněného ohledně účasti poškozené při nákup v obci H. B., kdy měla být poškozená ve stálém doprovodu H. J. Je však třeba říci, že ani tato skutečnost by neměnila nic na právním posouzení jednání obviněného jako „zbavení osobní svobody“ poškozené ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na první alternativu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný tedy jinými slovy namítá, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek toliko z formálních důvodů podle §253 tr. ř., tj. proto, že byl podán opožděně, neoprávněnou osobou, osobou která se odvolání výslovně vzdala nebo která znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., tj. poté co postupem podle §254 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (tzv. věcný přezkum) a shledal, že odvolání obviněného není důvodné. V této části je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnost, že obviněný M. H. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch