ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1376.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1376/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2005, č. j. 7 To 214/2005-150, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 22/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. února 2005, č. j. 4 T 22/2004-133, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. Podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený R. H. odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění okresního soudu se obviněný předmětného trestného činu dopustil tím, že dne 29. prosince 2003 kolem 23.00 hodin v T., okr. F.-M., před restaurací B. po předchozí slovní rozepři udeřil opakovaně do obličeje R. H., který po úderech upadl na zem a došlo u něj ke zraněním spočívajícím v otřesu mozku, tržně zhmožděné ráně dolního rtu, pohmoždění pravé tváře a levého obočí, pohmoždění týlní krajiny, zlomeninám spánkové kosti a kosti skalní vpravo s krvácením do zvukovodu a středouší s částečným ochrnutím pravého lícního nervu a krvácením do dutiny lební pod tvrdou plenou mozkovou v krajině spánkové a týlní s následnou hospitalizací v nemocnici do 15. ledna 2004 a léčením do dne rozhodnutí soudu I. stupně, tj. do 28. února 2005.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. června 2005, sp. zn. 7 To 214/2005, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. B. K. dovolání. Uvedl v něm, že toto usnesení napadá v celém rozsahu a podává jej z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož má za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel je přesvědčen, že krajský soud dospěl k závěru o jeho vině v důsledku nesprávného právního posouzení předmětného skutku. Tvrdí, že jeho jednání tak, jak bylo zjištěno v rámci dokazování, naplňovalo znaky nutné obrany podle §13 tr. zák., a nemělo být proto kvalifikováno jako trestný čin. Dovolatel poukázal na to, že oba soudy učinily zjištění, že byl poškozeným jako první napaden a v dané věci bylo prokázáno, že to byl poškozený, kdo ho vyhledal v restauraci a opakovaně vyzval, ať s ním jde ven. Poprvé se dovolateli podařilo fyzickému konfliktu zabránit, podruhé ho poškozený ale napadl. Dovolatel zdůraznil, že proti tomu se samozřejmě bránil. Domnívá se, že důvodem, pro který soudy nekvalifikovaly jeho jednání jako nutnou obranu je to, že na rozdíl od jeho tvrzení, že poškozeného udeřil pouze jednou, dospěly soudy na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, k závěru, že musel poškozeného udeřit nejméně třikrát. Dle dovolatele z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, proč na základě tohoto zjištění soudy učinily bez dalšího závěr, dle něhož se nejedná o nutnou obranu a nikterak se nezabývaly tím, jaká reakce na napadení dovolatele poškozeným by ještě byla přiměřená a proč, případně z jakého důvodu považují více úderů ze strany dovolatele za jednání již vybočující z mezí nutné obrany. Dovolatel poukázal na dosavadní soudní praxi, podle které se u nutné obrany nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného. Proto dle něj o vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku, nebo, když škoda, způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Dovolatel se dále domnívá, že přiměřenost nutné obrany je třeba též hodnotit se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Uzavírá, že v daném případě se oprávněně bránil nevyprovokovanému útoku a že meze nutné obrany nepřekročil, a to ani pokud by poškozeného udeřil vícekrát než jednou, neboť to odpovídalo tomu, jakým způsobem ho napadl poškozený. S právním hodnocením, obsaženým v napadeném rozhodnutí, proto nesouhlasí a domnívá se, že závěr o jeho vině se opírá o nesprávné právní posouzení otázky naplnění znaků nutné obrany .
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolací námitka směřující proti správnosti právního posouzení skutku obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to výlučně v tom rozsahu, pokud dovolatel při formulaci svých dovolacích námitek vychází ze skutkového stavu nejdříve zjištěného soudem prvostupňovým a následně akceptovaného i soudem druhostupňovým a nedomáhá se zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké byly vzaty do úvahy při rozhodování těmito soudy.
Dovolací námitky obviněného považuje státní zástupce za nedůvodné. Dle jeho názoru soudy obou stupňů opřely svůj závěr, dle něhož obviněný nejednal v nutné obraně, v podstatě pouze o objektivní zjištění, že obviněný udeřil poškozeného nejméně třikrát a nikoli pouze jednou, jak tvrdil obviněný v průběhu trestního řízení. Státní zástupce se v návaznosti na to domnívá, že takové skutkové zjištění, byť jinak zcela správné, nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve vztahu k otázce zjevné nepřiměřenosti nutné obrany, neboť žádný ze soudů obou stupňů neposuzoval, zda obviněný skutečně použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku poškozeného, nebo zda škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku, jakož i subjektivním stavem obviněného, jako osoby, která měla odvracet útok.
Státní zástupce dále míní, že zjištěné skutkové okolnosti umožňovaly soudům obou stupňů řádně posoudit hmotně právní otázky. Za situace, kdy zjistily, že obviněný nejdříve násilím nereagoval nejen na předchozí verbálně provokativní jednání poškozeného, ale ani na úder pěstí, který mu poškozený zasadil na chodbě restaurace, a teprve po opuštění restauračních prostor obviněný nejdříve uchopil poškozeného pod krkem a když se tomu poškozený bránil tím, že obviněného chtěl udeřit, byl obviněný rychlejší a udeřil poškozeného nejméně třikrát do obličeje, a to takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem a utrpěl diagnostikovaná zranění, je zjevné, že obviněný skutečně použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku poškozeného, jehož atak vůči alkoholem neovlivněnému obviněnému byl ve svých hrozících důsledcích zmírňován naopak mírou opilosti poškozeného, vnímanou i samotným obviněným, který musel předpokládat, že z útoku poškozeného mu kvůli jeho opilosti v podstatě nehrozí žádné předvídatelné následky a že tedy naopak za stavu, kdy značně opilému poškozenému zasadí nejméně tři údery do obličeje, hrozí, že poškozený utrpí zranění, které bude v hrubém nepoměru ke škodě, která mohla naopak vzniknout obviněnému v důsledku úderu, který se mu pokusil zasadit poškozený, a kterému se obviněný celkem pohodlně vyhnul.
Ze strany obviněného se tedy dle státního zástupce jednalo nikoli o nutnou obranu, ale pouze o předem vykalkulovanou pomstu za předchozí, byť jakkoliv nevhodné jednání poškozeného, přičemž obviněný využil i své jednoznačné fyzické převahy, kterou měl jako osoba neovlivněná v kritické době alkoholem vůči silně podnapilému poškozenému.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného R. S. Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné podle §265j tr. řádu a ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu), bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f tr. řádu.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). V dovolání je možné vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v návaznosti na to i jiného právního posouzení.
Dovolání obviněného je založeno na námitce, která obsahově koresponduje se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a dle které předmětný skutek měl být posouzen jako nutná obrana podle §13 tr. zák., a neměl být proto kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví dle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák.
Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dle ustanovení §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem; nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K interpretaci zákonného znaku vymezujícího nutnou obranu negativně, a to znaku extrémní disproporcionality, tj. obrany zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, zaujal stanovisko Ústavní soud, když uvedl, že „intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější, než intenzita útoku“, avšak „obrana však nesmí být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku“ (IV. ÚS 433/02). Dle právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v dané souvislosti, „přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku“, přičemž „z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná“ (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 284/2001).
Nalézací i odvolací soud svůj závěr o obraně obviněného, zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku poškozeného, vyvodily ze skutkového zjištění, daného důkazem znaleckým posudkem, dle kterého s ohledem na lokalizaci zranění v obličeji musel být poškozený udeřen do obličeje opakovaně nejméně třikrát a až následná zlomenina kosti spánkové a týlní a doprovázející krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vznikly při prudkém úderu o podlahu nebo beton, tj. při pádu poškozeného dozadu na tvrdý podklad před restaurací, přičemž obviněný musel předpokládat určitou nestabilitu poškozeného v důsledku jeho podnapilosti, umocňovanou ještě opakovanými údery do obličeje. Dále, dle právního názoru obou soudů se nejednalo o nutnou obranu, vyvolanou náhlým neočekávaným útokem poškozeného, jelikož obviněný si opakovaně šel „vyříkat“ problémy s poškozeným, s nímž měl konflikt i z předchozího období mimo restauraci, byl si vědom jeho výhrůžek a pokud byl tedy srozuměn s tím, že půjde s poškozeným mimo restauraci a své problémy si vyřeší případně fyzicky, věděl, že - nebude-li se chtít nechat zcela pasivně zbít - bude útoky poškozeného oplácet a může poškozenému (stejně jako poškozený jemu) přivodit zranění.
Okresní soud ve Frýdku-Místku, jakož i Krajský soud v Ostravě tudíž při interpretaci pojmu obrany zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku v rámci posouzení naplnění zákonných znaků nutné obrany dle §13 tr. zák. plně respektovaly výše uvedená interpretační a aplikační hlediska dopadající na předmětné zákonné ustanovení. V opakovaných úderech obviněného poškozenému do jeho obličeje opodstatněně spatřovaly „zcela zjevně přehnanou obranu“, a tudíž naplnění znaku extrémní disproporcionality, vylučujícího kvalifikaci předmětného skutku obviněného ve smyslu jednání v nutné obraně.
K této argumentaci považuje Nejvyšší soud ještě za nezbytné dodat, že otázka tzv. přiměřenosti obrany není v posuzovaném případě klíčová. Podstatné je, zda jednání obžalovaného lze považovat za jednání, kterým by odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájmy chráněné trestním zákonem.
Jak plyne ze skutkových zjištění, obžalovaný na výzvy poškozeného evidentně směřující k fyzické konfrontaci, restauraci spolu s poškozeným opustil a šel vlastně vědomě vstříc fyzickému konfliktu, se kterým s ohledem na předchozí jednání poškozeného musel po opuštění restaurace počítat. Přitom mu nic nebránilo v restauraci zůstat, na výzvy poškozeného k odchodu z restaurace nereagovat a tím se fyzickému konfliktu, který ještě bezprostředně nehrozil, vyhnout. Beztrestnost činu, kterého se fyzická osoba dopustí za podmínek nutné obrany, není na rozdíl od beztrestnosti činu spáchaného za podmínek krajní nouze vázána na podmínku, že nebezpečí hrozící zájmu chráněného trestním zákonem, nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Napadený má tedy právo se bránit a není jeho povinností vyhnout se přímo hrozícímu či trvajícímu útoku, např. útěkem. Právo bránit se útoku však nelze vykládat tak, že by opravňovalo pachatele v době, kdy útok ještě přímo nehrozí, k rozhodnutí na výzvu k fyzickému střetu přistoupit, vzdálit se spolu s druhým účastníkem konfliktu na místo, kde má ke střetu dojít, aby tak fyzickým střetem situaci řešil. Takový konflikt má již charakter vzájemného napadání.
Podle skutkových zjištění situace v restauraci neodpovídala bezprostředně hrozícímu fyzickému útoku (tj. útoku, který musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou) poškozeného na obžalovaného. To plyne z celkové situace na místě, zejména z předešlého chování poškozeného. Lze důvodně předpokládat, že poškozený by maximálně pouze pokračoval ve slovních provokacích. Za situace, kdy dvě osoby navzájem útočí na svoji tělesnou integritu, nejde o nutnou obranu a jednání obžalovaného nelze subsumovat pod ustanovení §13 tr. zák.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá z pohledu namítaného jednání v nutné obraně na správném právním posouzení skutku, a to dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětných trestných činů.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman