ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.254.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 254/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2006 dovolání podané obviněným R. R. a obviněným T. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 8 To 231/2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 91 T 71/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2005 byli obvinění R. R. a T. R. uznáni vinnými skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák., za které byli oba obžalovaní shodně odsouzeni podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl obviněný R. R. zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněný T. R. zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále bylo obviněným uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit společně a nerozdílně poškozené O. z. p. z. b., p. a s. škodu ve výši 34 778 Kč a poškozenému L. S. škodu ve výši 10 320 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že dne 25. 12. 2003, kolem 21:00 hod., poblíž panelového domu na ulici M. v B., v blízkosti výměníkové stanice, opakovaně údery pěstí do hlavy a následně i kopy nohama po celém těle opakovaně fyzicky napadli L. S., čímž mu způsobili zejména tržně–zhmožděnou ránu hlavy délky asi 3 cm, zlomeninu 8. a 9. žebra, oboustranně s podezřením na plášťový pneumotorax, povrchové oděrky na vnitřní straně obou stehen a poúrazovou bolest hlavy, kterážto zranění si vyžádala neprodlenou hospitalizaci poškozeného na jednotce intenzivní péče chirurgické nemocnice D. v B., s celkovou délkou hospitalizace do 5. 1. 2004 a následnou pracovní neschopností do 22. 3. 2004.
Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podali oba obvinění odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 8 To 231/2005 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Uvedené usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému R. R. dne 5. 9. 2005, jeho obhájci dne 1. 9. 2005, obviněnému T. R. dne 19. 12. 2005, jeho obhájci dne 31. 8. 2005 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 24. 8. 2005.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obviněný R. R. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. H. K. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 20. 10. 2005 a obviněný T. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. Š. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 22. 12. 2005.
Obviněný R. R. napadl svým dovoláním výrok citovaného usnesení odvolacího soudu v části, která se jej dotýkala. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v tom, že přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně bylo pouze formální, přičemž obviněný vyjadřuje své neztotožnění se s provedeným hodnocením důkazů, zejména pak s hodnocením výpovědí poškozeného L. S. a obviněných T. R. a R. R., a z nich vyplývajícími skutkovými závěry. Obviněný rovněž namítá, že odvolací soud pochybil, když při hodnocení důkazů a navazujících úvahách o skutkových závěrech nezohlednil jeho zdravotní stav či osobnostní vlastnosti poškozeného L. S. Obviněný konečně namítá, že jelikož nebylo dle jeho názoru prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, pochybil soud, když jej uznal vinným tímto jednáním.
Závěrem proto obviněný R. R. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř., napadené rozhodnutí a mu předcházející vadné řízení zrušil a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.
Obviněný T. R. napadl svým dovoláním výrok citovaného usnesení odvolacího soudu v části, která se jej dotýkala. Jako dovolací důvod uvedl, že mu nebylo umožněno účastnit se jednání odvolacího soudu a že napadené usnesení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním i hmotně právním posouzení věci. Odkázal přitom na §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný T. R. v tom, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly jeho obhajobou, a to, že z provedených důkazů nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se obviněný dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu způsobem uvedeným v obžalobě. Obviněný dále vyjadřuje (stručně řečeno) své neztotožnění se skutkovými závěry soudů v předchozím řízení, přičemž poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného L. S., na skutečnost, že byl tento v minulosti několikrát trestán, na výslech znalce z oboru zdravotnictví, z něhož podle názoru obviněného vyplývá, že zranění poškozeného lze hodnotit maximálně jako středně těžké s tím, že byl znalcem vyloučen plášťový pneumotorax a těžká újma na zdraví. Z uvedeného pak obviněný dovozuje, že nedošlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák.
Obviněný T. R. pak spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že bylo v jeho případě porušeno ústavně zaručené právo účastnit se jednání, jehož výsledek se ho bezprostředně týká. Podle názoru obviněného je nesporné, že odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože obviněný nepřevzal vyrozumění o konání veřejného zasedání, neboť byl dočasně mimo své trvalé bydliště.
Závěrem proto odviněný T. R. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 8 To 231/2005 a navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 91 T 71/2004 zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí věci, a to v souladu s §265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta shrnula obsah podaných dovolání a uvedla, že z obecných hledisek je možno obě dovolání označit za přípustná, přičemž však ohledně námitek obou obviněných dále uvedla, že se jimi již podrobně zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a že tedy lze obě dovolání označit za zjevně neopodstatněná. Závěrem proto státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby tato dovolání Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obvinění ve svých dovoláních označují jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu viz „č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V této souvislosti je také třeba rovněž připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z výše již shrnutého obsahu dovolání podaného obviněným R. R., namítá tento obviněný vadný způsob hodnocení výpovědí a ostatních provedených důkazů i správnost z nich vyplývajících skutkových závěrů učiněných soudy v předchozím řízení, neboť podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu.
Obviněný R. R. tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění s provedeným dokazováním, hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. R. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání R. R. rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jak vyplývá ze shora popsaného dovolání obviněného T. R., namítá tento obviněný, že z provedených důkazů nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu způsobem uvedeným v obžalobě, že byl poškozený v minulosti několikrát trestán a je tím zpochybněna jeho důvěryhodnost.
Z uvedeného plyne, že rovněž obviněný T. R. v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění s provedeným dokazováním, hodnocením v řízení provedených důkazů, včetně znaleckého posudku, a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Jak již bylo zdůvodněno výše, jde pak i v tomto případě o námitky, které nespadají pod zvolený a ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud se těmito námitkami proto dále nezabýval.
Námitkou, kterou je možno považovat za dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je poukázání obviněného T. R. na skutečnost, že z výslechu znalce z oboru zdravotnictví vyplývá, že zranění poškozeného lze hodnotit maximálně jako středně těžké, je vyloučen plášťový pneumotorax a tudíž i těžká újma na zdraví, a že proto nedošlo k naplnění všech zákonných znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však připomíná, že pro úvahu o právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. nebo jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka posuzovaného činu. V případě, že sice jednáním pachatele nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), ale pachatel chtěl tento následek způsobit nebo byl s takovým následkem srozuměn (§4 tr. zák.), je na místě právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. Z uvedeného tedy plyne, že pro právní kvalifikaci jednání pachatele v takových případech je rozhodující zjištění jeho psychického vztahu k následku jeho jednání. Je třeba říci, že i tato otázka je předmětem dokazování, na jehož podkladě soud učiní skutkový závěr, který pak právně kvalifikuje.
V zkoumaném případě soud prvního stupně vzhledem ke všem okolnostem útoku, zejména ke způsobu, zaměření a intenzitě vedených ran (poškozený byl opakovaně kopán do oblasti hrudníku) a rovněž pak vzhledem ke stavu poškozeného po prvním útoku (viditelné krvácející zranění) dospěl k závěru, že oba obvinění věděli, že svým jednáním mohou způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. a pro případ, že tento následek nastane, byli s ním srozuměni (viz výrok a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 9). Tento závěr pak soud prvního stupně správně kvalifikoval jako nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.] obviněných svým jednáním způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Za této situace pak byla i použitá právní kvalifikace jejich jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. správná.
Tato námitka obviněného T. R. týkající se právního posouzení skutku je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněný T. R. ve svém dovolání dále označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je v obecné rovině třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pokud jde o uplatnění citovaného dovolacího důvodu ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu ve veřejném zasedání, je uvedený dovolací důvod dán tam, kde je porušeno příslušné ustanovení o přítomnosti obviněného na takovém úkonu, tj. kde je porušeno zejména ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., §233 odst. 1, odst. 2 tr. ř., případně §205 odst. 1, 2 tr. ř., jenž se použije na veřejné zasedání přiměřeně (srov. §238 tr. ř.), popř. ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze shora uvedených ustanovení trestního řádu a Listiny základních práv a svobod vyplývá, že není vyloučeno konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, který byl řádně předvolán nebo o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Překážkou pro takový postup soudu by byla skutečnost, že je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, aniž výslovně prohlásil, že se vzdává účasti na veřejném zasedání odvolacího soudu (§263 odst. 4 tr. zák.), že byl obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolán (§233 odst. 1 tr. ř.), aniž by soud, poté co se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, dodatečně rozhodl, že veřejné zasedání lze provést i bez jeho účasti (§205 odst. 2 tr. ř., §238 tr. ř.), a konečně pak že obviněný výslovně uvedl, že trvá na své účasti na veřejném zasedání soudu v odvolacím řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pro úplnost je pak třeba připomenout, že pro konání veřejného zasedání v odvolacím řízení, je–li obviněným mladistvý, uplatní se zvláštní úprava obsažená v zákoně č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a to zejména §64 odst. 1 a §73 tohoto zákona.
Z §233 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud uvědomí obviněného o konání veřejného zasedání, přičemž tak může učinit dvěma způsoby. Pokud dojde k závěru, že je účast obviněného na veřejném zasedání nutná, např. proto, že je nezbytné jej vyslechnout nebo si opatřit jeho vyjádření k prováděným důkazům, uvědomí obviněného o konání veřejného zasedání předvoláním. V opačném případě, tedy pokud účast obviněného na konání veřejného zasedání není podle názoru odvolacího soudu nutná, odvolací soud o konání veřejného zasedání obviněného vyrozumí (k tomu srov. rozhodnutí č. 38/2003–I. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného plyne, že v případě, že je obviněný řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání a k tomuto zasedání se nedostaví, může odvolací soud bez dalšího konat veřejné zasedání, při respektování shora uvedených ustanovení trestního řádu a Listiny základních práv a svobod, bez jeho účasti. V této souvislosti je třeba připomenout, že v případě doručování zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání v odvolacím řízení, lze tuto zásilku, na rozdíl od zásilky obsahující předvolání (§64 odst. 4 písm. a) tr. ř.), postupem podle §64 odst. 2 uložit, přičemž v takovém případě přichází v úvahu rovněž fikce doručení, a to desátým dnem od uložení takovéto zásilky (k tomu srov. rozhodnutí č. 38/2003–II. Sb. rozh. tr.).
Ve zkoumaném případě pak Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že byl obviněný T. R. o konání veřejného zasedání dne 21. 6. 2005 vyrozuměn, přičemž z obálky zásilky obsahující toto vyrozumění vyplývá, že zásilka byla dne 30. 5. 2005 uložena u držitele poštovní licence a jelikož nebyla obviněným ani dodatečně vyžádána, byla dne 16. 6. 2005 vrácena zpět Krajskému soudu v Brně. K tomu je třeba dodat, že byla doručována na adresu, kterou obviněný označil při svém výslechu v přípravném řízení jako adresu pro účely doručování. V souladu s §64 odst. 2 tr. ř. o fikci doručení byla tedy zásilka doručena obviněnému dne 9. 6. 2005. Za této situace je zřejmé, že byla u obviněného zachována i pětidenní lhůta pro přípravu (§233 odst. 2 tr. ř.). Z trestního spisu dále vyplývá, že veřejné zasedání, které se ve věci mělo konat dne 21. 6. 2005 bylo na žádost obhájce obviněného T. R. odročeno na 19. 7. 2005. O přeložení veřejného zasedání byl obviněný T. R. uvědoměn přípisem Krajského soudu v Brně na stejnou adresu, přičemž zásilka s tímto přípisem byla rovněž uložena u držitele poštovní licence, a to dne 17. 6. 2005 a vrácena Krajskému soudu v Brně dne 8. 7. 2005. V souladu s §64 odst. 2 tr. ř. byla tedy tato zásilka doručena obviněnému dne 27. 6. 2005.
Po zhodnocení popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že shora uvedeným postupem odvolacího soudu nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nebyla porušena příslušná ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, jelikož bylo obviněnému T. R. řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, byla rovněž zachována pětidenní lhůta pro přípravu na toto zasedání, obviněný výslovně neuvedl, že trvá na své účasti při veřejném zasedání, a nebyla dána ani žádná jiná překážka pro konání veřejného zasedání bez jeho přítomnosti.
Závěrem je nutné konstatovat, že za situace, kdy bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zamítnutí řádného opravného prostředku podaného obviněným T. R. proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl tento obviněný uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák., přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by byl v řízení předcházejícímu takovému rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) nebo g) tr. ř., nebyl výše uvedenými námitkami obviněného naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným T. R. uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného T. R. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch