ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.368.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 368/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 dovolání podané obviněným Ing. K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 To 317/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 260/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 To 317/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 10 T 260/2003, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 10 T 260/2003, byl obviněný Ing. K. H. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák.
a §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., za který byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný výše uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako jednatel společnosti C. V. s. r. o., se sídlem B., podal ve dnech 25. 10. 2000, 25. 1. 2001, 20. 4. 2001 a 25. 7. 2001 daňová přiznání na Finanční úřad B., ve kterých za zdaňovací období III.–IV. čtvrtletí roku 2000 a I.–II. čtvrtletí roku 2001 uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za práce provedené dodavatelem společnosti C. V. s. r. o. fyzickou osobou – podnikatelem J. Š., a uvedené na fakturách, které byly předloženy správci daně při kontrole, přičemž tento dne 6. 11. 2002 vystavil dodatečné platební výměry na částky ve výši 70 758 Kč, 147 156 Kč, 130 680 Kč a 233 640 Kč, které do současné doby nebyly uhrazeny, neboť tato zdanitelná plnění se neuskutečnila, čímž České republice – Finančnímu úřadu B. způsobil škodu ve výši 582 234 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. K. H. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací, usnesením ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 To 317/2005 tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Jmenované usnesení odvolacího soudu bylo mimo jiné doručeno obviněnému Ing. K. H. dne 9. 1. 2006, jeho obhájkyni dne 6. 1. 2006 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 5. 1. 2006.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. L. P. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 6. 3. 2006.
Obviněný napadl svým dovoláním výrok citovaného usnesení Krajského soudu v Brně. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
a v návaznosti na to i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný Ing. K. H. v tom, že byl uznán vinným pokusem trestného čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., přičemž však ve výrokové části rozsudku Městského soudu v Brně a ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nejsou uvedeny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit úmysl obviněného směřující ke způsobení následku předpokládaného v uvedených skutkových podstatách, přičemž na této skutečnosti nezměnil nic ani odvolací soud. Obviněný dále k této námitce uvedl, že tedy z popisu skutku nevyplývá jeho úmysl předložit příslušná daňová přiznání finančnímu úřadu s cílem vylákat výhodu na dani, a že k takovému závěru nelze dojít ani na základě provedených důkazů, přičemž pak otázka, zda dohodnuté ceny revizí byly cenami obvyklými, nemůže sama o sobě odůvodňovat závěr o úmyslu obviněného vylákat výhodu na dani.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 To 317/2005, zrušil, v návaznosti na to zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 10 T 260/2003, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu trpí řadou vad, zejména pak, že obsahuje nesprávné označení trestného činu, že je obviněnému přičítáno spáchání pokusu trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., přičemž však §148 tr. zák. obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty (odst. 1 a odst. 2), a že byl skutek nesprávně kvalifikován jako pokus, ačkoliv je v tzv. skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu vyjádřena výše způsobené škody, tedy znak dokonaného trestného činu. Státní zástupce se ve svém vyjádření dále zabýval v dovolání vyjádřenými námitkami obviněného a uvedl, že jedinou námitkou, která naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod, je námitka ohledně jeho úmyslu vylákat výhodu na dani. K této námitce státní zástupce uvedl, že ji lze považovat za důvodnou, neboť z tzv. skutkové věty a ani z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, zda jednání obviněného směřovalo ke snížení daňové povinnosti nebo k neoprávněnému vrácení nadměrného odpočtu DPH a nelze proto učinit jednoznačný závěr, o kterou ze samostatných skutkových podstat uvedených v §148 odst. 1 nebo v §148 odst. 2 tr. zák. se má jednat.
Vzhledem k uvedenému proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 To 317/2005, a to včetně rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami dovolání, směřujícími k hodnocení důkazů v tom smyslu, zda by tvořily dostatečný podklad pro skutkové závěry týkající se možného úmyslu obviněného.
Avšak ohledně výhrady obviněného, pokud namítá nesprávné právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., s poukazem na to, že v popisu skutku ve výroku rozsudku chybí uvedení jakýchkoli okolností, z nichž by bylo možno dovodit jeho úmysl vylákat výhodu na některé z povinných plateb podle §148 odst. 1 tr. zák., je třeba nejprve říci, že jde o námitku, kterou je možno uplatnit v rámci uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tuto námitku přitom shledal Nejvyšší soud opodstatněnou, a to v zásadě z důvodů obsažených ve vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného.
Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně (srov. výše) ani z jeho odůvodnění nevyplývají skutkové okolnosti, ze kterých by se dal jednoznačně dovodit úmysl pachatele směřující buď ke zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo k vylákání výhody na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., popřípadě úmysl směřující k obojímu. Uvedené rozlišení je nutné s ohledem na skutečnost, že §148 tr. zák. obsahuje v odstavci 1 a v odstavci 2 dvě zcela samostatné skutkové podstaty, přičemž musí být pro posouzení jednání pachatele vždy zřejmé, k jakému následku směřoval jeho úmysl.
Jako trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák. (zkrácení daně) lze za splnění dalších podmínek posoudit jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci poplatníkovi vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečné povinnosti, popřípadě není mu daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla. Jde-li o daň z přidané hodnoty, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. právě neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Naproti tomu představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. také neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (srov. č. 22/2005-I Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnost, že ustanovení §148 odst. 1 a ustanovení §142 odst. 2 tr. zák. tvoří dvě samostatné skutkové podstaty, je rovněž při posuzování výše způsobené škody, a to i pro účely aplikace kvalifikovaných skutkových podstat podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. a. §148 odst. 4 tr. zák. nutné, aby soud striktně odděloval částku představující rozsah zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a částku představující výhodu na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., neboť nelze sčítat škody spáchané dvěma různými trestnými činy (trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a zároveň i odst. 2, jak skutek obviněného posoudily oba soudy, neexistuje). Přitom je nerozhodné, zda tyto trestné činy byly spáchány ve vícečinném souběhu nebo v souběhu jednočinném. Jejich jednočinný souběh je možný, když pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty, může být tento souběh namístě, pokud pachatel např. uplatněním odpočtu neoprávněně sníží příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhne vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (k tomu srov. č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Částku představující rozsah zkrácené daně podle §148 odst. 1 tr. zák. a částku představující výhodu na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. přitom, jak již bylo naznačeno, nelze sčítat, a to ani pro účely aplikace §148 odst. 3 písm. c) tr. zák., popř. §148 odst. 4 tr. zák. Sčítat lze pouze částky představující rozsah zkrácené daně podle §148 odst. 1 tr. zák. v případě pokračování v trestné činnosti podle citovaného ustanovení trestního zákona, tj. lze je sčítat za situace, kdy je trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák. páchán vícero útoky za podmínek pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Stejně je nutné postupovat i v případě částek představujících výhodu na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. Pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. útoky spáchanými jednak podle §148 odst. 1 tr. zák. a jednak podle §148 odst. 1 tr. zák. není možné.
K tomu je třeba pro úplnost uvést, že typ legislativní úpravy trestných činů zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a podle §148 odst. 2 tr. zák. (případ, kdy jsou pod jedním názvem trestného činu uvedeny dvě samostatné skutkové podstaty) nelze zaměňovat s typem právní úpravy, kdy základní skutková podstata trestného činu má různé alternativní znaky objektivní stránky, ale při jejich naplnění jde vždy o stejný trestný čin. V minulosti šlo např. o skutkovou podstatu trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákona účinného do 30. 6. 1990. U tohoto trestného činu se právě s ohledem na skutečnost, že byly naplňovány znaky téže skutkové podstaty jednoho trestného činu, škody způsobené jednotlivými útoky, pokud byly spáchány za podmínek pokračování, sčítaly, byť byly vykonány různými alternativními jednáními. To se projevilo i při posuzování tohoto trestného činu podle jeho kvalifikovaných skutkových podstat, u nich byla rozhodující výše způsobené škody.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného Ing. K. H. je v uvedeném směru opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté rozhodnutím Nejvyššího soudu a podle potřeby doplní skutková zjištění (resp. již učiněná skutková zjištění popíše v rozhodnutí), a to zejména ohledně psychického vztahu obviněného k porušení zákonem chráněného zájmu ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák., resp. ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., a ohledně výše zkrácené daně, resp. výše vylákané výhody. Jinými slovy zjistí, k čemu směřovalo uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za plnění, která se neuskutečnila.
Nejvyšší soud sice při projednání důvodnosti dovolání nemůže hodnotit úplnost a správnost dokazování provedeného v řízení předcházejícím tomuto opravnému prostředku, pokud však zruší napadené rozhodnutí a přikáže věc soudu k novému rozhodnutí, musí se uvedenými otázkami zabývat. Činí tak při stanovení úkonů a doplnění, jež je povinen soud, kterému byla věc přikázána, provést v novém řízení (§265s tr. ř.). V tomto směru je třeba zejména poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně vycházel v rámci dokazování i z výpovědi svědkyně R. V., která však v tomto procesním postavení nebyla po celé trestní řízení vyslechnuta. Soud prvního stupně vycházel toliko z jejího písemného vyjádření ze dne 17. 3. 2005 (č. l. 387–388). Učinil tak zřejmě proto, že R. V. se z hlavního líčení nařízeného na 1. 4. 2004 omluvila (srov. čl. l. 356), omluvila se i z dalších hlavních líčení nařízených na dny 28. 6. 2004 (č. l. 364), 23. 9. 2004 (č. l. 368), 6. 1. 2005 (č. l. 372) 23. 3. 2005 (č. l. 382). Je však třeba říci, že svědeckou výpověď, tedy výpověď o skutečnostech, které svědek vnímal svými smysly, tj. zejména je viděl nebo slyšel, nelze v trestním řízení nahrazovat jen jeho písemným vyjádřením k věci, neboť takový postup trestní řád ani ve výjimečných případech neumožňuje. Důkaz výpovědí svědka se provádí jeho výslechem, popř. přečtením protokolu o jeho dřívější výpovědi (§211 tr. ř.). Pokud se svědkyně nemohla dostavit k hlavnímu líčení, byl soud povinen využít možnosti, kterou mu dává ustanovení §183a tr. ř., a provést uvedený důkaz, pokud byly podmínky tohoto ustanovení splněny, vhodným způsobem mimo hlavní líčení. Nesprávně postupoval soud i v případě dokazování svědeckou výpovědí J. Š. Vedle skutečné výpovědi svědka vycházel při zjišťování skutkového stavu věci i z protokolu o ústním jednání na Finančním úřadu v K. dne 13. 5. 2002 (č. l. 108–111), při kterém se tento svědek vyjadřoval k určitým důležitým skutečnostem, jež se týkaly stíhaného jednání obviněného. Takový protokol sice může sloužit jako listinný důkaz o některých skutečnostech např., že se takové jednání vůbec konalo apod., ale pokud jde o prokazování skutečností, které jinak tvoří obsah svědeckého důkazu, jej nelze použít. Nejde o důkaz výpovědí svědka.
Na základě podle potřeby doplněných skutkových zjištění Městský soud v Brně znovu zváží, zda zjištěným jednáním obviněného Ing. K. H. byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., popř. zda byly naplněny znaky obou skutkových podstat uvedených v §148 tr. zák. Přitom vyřeší i otázku stadia trestné činnosti tj. zda šlo o pokus těchto trestných činů, popř. zda byly dokonány.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Městský soud v Brně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a také je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. K. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch