ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.583.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 583/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2006 dovolání podané obviněným E. K. , a dovolání podané v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupkyní, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 14 To 39/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 1 T 68/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. a dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 1 T 68/2005, byl obviněný E. K. uznán vinným vícero skutky, kvalifikovanými jako (I.) trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a (II.) trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák., za které byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kapesního nože, podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. L. , škodu ve výši 15 294 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný E. K. dále zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 19. 9. 2005, č. j. ZT 344/2005–64, a to pro skutek, spočívající v tom, že:
v přesně nezjištěné době dne 3. 5. 2005 v S. , okres T. , v prodejně potravin J. odcizil 39 ks tabulek čokolád Studentská pečeť různých druhů, čímž způsobil obchodnímu družstvu J. T. škodu v celkové výši 1 516,90 Kč,
v čemž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že obviněný uvedený skutek spáchal.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný E. K. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 14 To 39/2006 tak, že z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ve výroku o vině pod bodem (I.) zrušil, a na podkladě toho zrušil v celém rozsahu výrok o trestu, jakož i výrok o náhradě škody a o odkázání poškozeného se zbytkem tohoto nároku na řízení o věcech občanskoprávních, přičemž výrok o vině pod bodem (II.) nezměnil. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného E. K. uznal vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a za tyto trestné činy a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák., uvedený pod bodem (II.) výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, odsoudil obviněného podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to kapesního nože, jenž byl použit ke spáchání skutku a podle §228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému P. L. , škodu ve výši 15 294 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obvinění trestné činnosti, pro kterou byl tímto soudem odsouzen po zrušení výroku o vině v bodě (I.) rozsudku Okresního soudu v Táboře, dopustili tím, že:
v době kolem 02:30 hod. dne 25. 5. 2005 v S. Ú. , okres T. , nejprve v objektu C. zábavy A. v prvním patře na diskotéce bezdůvodně fyzicky napadl M. F. , a to údery pěstí do obličeje, a v době kdy ten ležel na zemi, rovněž kopy, poté co byl od jmenovaného odtržen, vyhrožoval přítomným podřezáním, na J. D. , který po něm chtěl, aby opustil místnost, vytáhl celokovový rozevírací nůž s čepelí o délce 8 cm, který mu přiložil na krk za současného vyhrožování podříznutím, následně při snaze dalších osob vyvést jej ven z objektu, na schodech J. D. řízl nožem do ruky, čímž mu způsobil povrchní řeznou ránu u palce pravé ruky v dlani délky 3 cm, tedy zranění s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností kolem 10 dnů, když podle vyjádření znalce mohlo dojít k přetětí šlach palce pravé ruky, které je považováno za zranění těžké, s obvyklou dobou léčení kolem dvou měsíců, a poté při vzájemné potyčce bodl do břicha, nohy a ruky P. L. , a to tak, že mu způsobil řeznou ránu v pravé dlani zevně délky 2 cm s poškozením svalů, řeznou ránu na pravém stehně zevně délky 10 cm jdoucí ke svalům a bodnou ránu v pravém podbřišku délky 1–2 cm, pronikající do dutiny břišní a natínající zevní vrstvu slepého střeva, tedy zranění těžké, s dobou léčení kolem 6 týdnů a uvedeného jednání se dopustil v průběhu diskotéky a před minimálně dalšími třemi současně přítomnými lidmi.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Táboře se obvinění trestné činnosti uvedené pod bodem (II.) výroku o vině rozsudku tohoto soudu, jenž zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, dopustili tím, že:
a) v době kolem 16:10 hod. dne 29. 3. 2005 v S. , nám. T. B. , okres T. , v prodejně drogerie I. , odcizil volně položené jízdenky MHD různého druhu, čímž způsobil majiteli prodejny K. L. , nám. T. B. , S. , škodu v celkové výši 3 818 Kč,
b) v době kolem 12:50 hod. dne 21. 4. 2005 v S. Ú. ., nám. T. B. , okres T. , v prodejně drogerie I. , odcizil 14 ks osvěžovačů vzduchu A. různých druhů, čímž způsobil majiteli prodejny K. L. , nám. T. B. , S. , škodu v celkové výši 1 853 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře, č. j. 10 T 149/2003–180, ze dne 17. 12. 2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 14 To 43/2004–209, ze dne 18. 2. 2004, pravomocným dne 18. 2. 2004, uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, který vykonal dne 23. 1. 2005.
Shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 14 To 39/2006, byl doručen mimo jiné obviněnému E. K. dne 6. 3. 2006, jeho obhájci JUDr. J. M. téhož dne a Okresnímu státnímu zastupitelství v Táboře dne 3. 3. 2006.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a v návaznosti na to i proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, podal obviněný E. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Táboře dne 4. 4. 2006.
Obviněný E. K. napadl svým dovoláním výrokovou část rozsudku odvolacího soudu a v návaznosti na to i výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jako dovolací důvod uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přitom obviněný spatřuje v tom, že soudy v rozporu s realitou neposoudily jeho jednání, resp. jeho část, jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák.
K této námitce obviněný uvedl, že souhlasí s popisem skutkového děje potud, že napadl poškozeného F. Pokud však jde o další průběh událostí namítá, že chtěl diskotéku opustit, avšak více osob (zřejmě přátelé poškozeného F. ) na něho začalo útočit, srazili ho na zem, kopali do něj, a když se vyprostil, dohonili jej na odpočívadle schodiště, kde je opět bili, v čemž pokračovali i před objektem, načež se mu podařilo utéci. Obviněný dále uvedl, že si nevzpomíná, že by vytáhl nůž a dále zdůraznil, že svým zdravotním stavem po popsaném napadení, lze vysvětlit verbální konflikt se zasahujícími policisty. Tvrzení úředního záznamu policejního orgánu, že odepřel odběr krve, označil za nepravdivé. Při uvedeném napadení přitom utrpěl zhmožděniny, odřeniny a zlomeninu lokte, kterou si léčil pět týdnů v sádrovém obvazu. Obviněný k této námitce dále uvedl, že není pravda, že by osoby, které obviněného napadly (včetně obou poškozených) ho chtěly z diskotéky vyvést, nechtěli jej ani, dle mínění obviněného, zdržet do příchodu policie, nýbrž ho sami fyzicky potrestat za jeho napadení poškozeného F. , když byl chumlem osob bit. Za takových okolností však obviněný popsaný „výprask“ nebyl povinen strpět a pokud se bránil, jednal v mezích §13 tr. zák. Obviněný rovněž uvedl, že chtěl z diskotéky sám odejít, což podle názoru obviněného potvrdili svědci K. , P. nebo L.
Ohledně zranění poškozeného D. obviněný uvedl, že tahem vyprostil svůj nůž, jehož ostří sevřel poškozený D. Jeho úmysl proto není založen na reálném skutkovém základu. Ohledně vzniku těžšího následku dále obviněný uvedl, že nejde o pokus ve smyslu §8 tr. zák. v případě, kdy podle znalce z oboru zdravotnictví chybělo vyvinutí větší síly, neboť obviněný v takovém případě nevykonal vše, co bylo třeba k vyvolání těžké újmy na zdraví.
Ohledně zranění poškozeného L. obviněný uvedl, že bodná rána v pravém podbřišku mohla vzniknout za nepřehledné situace, kdy na něj útočilo více osob, a byla tedy způsobena jinak než jeho cíleným a vědomým bodnutím, přičemž ani znalec z oboru soudního lékařství nevyloučil možnost vzniku takové rány nárazem trupu poškozeného na nůž opírající se o pevnou podložku (stěnu, zábradlí či podlahu). Závěrem obviněný k této námitce uvedl, že bránil–li se pouze tak, že vytaženým nožem, popř. šermováním, demonstroval, že je ozbrojen, chtěje odvrátit útok, měly soudy jeho jednání posoudit podle §13 tr. zák. a pokud tak neučinily, jde o nesprávné právní posouzení skutku.
Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný E. K. spatřuje dále v tom, že soudy kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák., a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný, přičemž však citovaným ustanovením předvídaný následek na tělesné integritě poškozených způsoben nebyl.
K této námitce obviněný dále uvedl, že soudy kvalifikovaly zranění poškozeného L. jako těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., aniž by uvedly, který důležitý orgán byl bodnou ranou zasažen. Znalec z oboru zdravotnictví přitom uvedl, že nedošlo k propíchnutí slepého střeva, a že zranění bylo ošetřeno pouze sešitím břišní stěny. Pokud pak znalec dále uvedl, že jde o těžkou újmu na zdraví, je uvedený závěr bezvýznamný, neboť znalec může uvádět pouze skutkové okolnosti, jejichž právní posouzení však náleží soudu. Obviněný dále odkázal na ustálenou judikaturu, ze které podle něj vyplývá, že za poškození důležitých orgánů se považuje porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný nebo trvalý následek. V praxi jde zejména o poranění pronikající do dutých orgánů (např. žaludek, střeva, apod.). V daném případě však poranění neproniklo do střeva, když byl zasažen pouze jeho vnější obal.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný E. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 14 To 39/2006, a v návaznosti na to i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 1 T 68/2005, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř., přičemž obviněný vyslovil souhlas s projednáním jeho odvolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný E. K. dále zaslal Okresnímu soudu v Táboře souhlas s projednáním a rozhodnutím o jeho dovolání Nejvyšším soudem České republiky v jeho nepřítomnosti. Uvedený souhlas byl Okresnímu soudu v Táboře doručen dne 28. 4. 2006.
K dovolání obviněného E. K. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po vylíčení obsahu dovolání obviněného uvedl, že pokud obviněný ve svém dovolání namítá, vycházeje fakticky z jiného skutkového stavu než soudy v předchozím řízení, že skutek uvedený pod bodem (I.) měl být posouzen jako nutná obrana ve smyslu §13 tr. zák., jde o případ kdy obviněný napadá skutková zjištění, přičemž však údajná nesprávná skutková zjištění nejsou důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
K námitce obviněného, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák., a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť pokud jde o zranění poškozeného D. , pak je nepochybné, že mělo charakter dokonaného trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. A pokud obviněný uvádí, že zdraví poškozeného ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák. neohrozil, a domáhá se tedy posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jde podle názoru státního zástupce o případ změny v neprospěch obviněného, neboť by musel soud oproti napadenému rozsudku uznat obviněného dalším trestným činem. Pokud jde o zranění poškozeného L. , uvedl státní zástupce, že již sama rána pronikající do dutiny břišní je zraněním těžkým. Pokud pak ve zkoumaném případě došlo k poškození zevní vrstvy slepého střeva, jde o poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., neboť zevní vrstva je nedílnou součástí slepého střeva.
Vzhledem k uvedenému proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, uvedl státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 14 To 39/2006, podala dovolání rovněž nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného E. K. , přičemž uvedené dovolání bylo doručeno Okresnímu soudu v Táboře dne 13. 4. 2006.
Nejvyšší státní zástupkyně napadla svým dovoláním výrok uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl k odvolání obviněného z důvodu podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 1 T 68/2005, ve výroku o vině pod bodem (I.) a následně byl podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nikoliv však jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v čemž spatřuje nejvyšší státní zástupkyně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ke své námitce nejvyšší státní zástupkyně nejprve uvedla, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, když tento neshledal naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., což odůvodnil tím, že předchozí zvlášť závažný trestný čin, pro nějž byl obviněný potrestán a který je ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu též citován, nebyl spáchán za použití násilí, a tedy ani společenská nebezpečnost nyní posuzovaného trestného činu není zvýšena relevantním způsobem ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., citovaný soudem prvního stupně, je sice jiného charakteru a nebyl spáchán za použití násilí, ale nejde o jediné potrestání obviněného E. K. za zvlášť nebezpečný trestný čin. Obviněný byl totiž odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň–město ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 5 T 45/99, pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v délce trvání tří a půl let, jenž vykonal dne 11. 8. 2002. Uvedený trestný čin spáchal za použití násilí a doba, která uplynula od propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody za něj uloženého do spáchání nyní posuzovaného trestného činu činí cca 33 měsíců, přičemž se však obviněný v této době ještě nacházel po dobu 18 měsíců ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody za citovaný trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., tedy na svobodě strávil pouze 15 měsíců.
K uvedenému nejvyšší státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že by i po formální a materiální stránce k posouzení obviněného v nynější trestní věci jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. postačovalo samotné odsouzení Okresního soudu Plzeň–město, sp. zn. 5 T 45/99. Obviněný se však v mezidobí dopustil dalšího zvlášť závažného trestného činu, byť z těchto zvlášť závažných trestných činů nejméně společensky nebezpečného, za nějž byl potrestán Okresním soudem v Táboře, sp. zn. 10 T 149/2003, což svědčí nejen o skutečnosti, že obviněný soustavně páchá trestnou činnost, ale že páchá trestnou činnost zvlášť závažného charakteru, což nebezpečnost jeho činu pro společnost zvyšuje výrazněji.
Doplnění údajů o předchozím potrestání obviněného citovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň–město do skutkové věty v nynější trestní věci by i při absenci odvolání státního zástupce nepředstavovalo zhoršení postavení obviněného. Existence tohoto potrestání je nepřímo zmíněna ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně slovem „nejméně“, uvedeným před údaji o předchozím potrestání obviněného rozsudkem Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 10 T 149/2003, a jednak jde o objektivní skutečnost, jenž nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného a ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti. K tomuto závěru nejvyšší státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 5 Tdo 1086/2002 a uzavřela, že na obviněného E. K. lze jak po stránce formální tak po stránce materiální pohlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k uvedenému navrhla nejvyšší státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 14 To 39/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na něj navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ke shora uvedenému dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřil obviněný E. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. Uvedl, že považuje dovolání nejvyšší státní zástupkyně za nedůvodné, přičemž poukázal na obsah svého dovolání, ve kterém se domáhá posouzení svého jednání podle §13 tr. zák. a polemizuje s posouzením následku svého jednání jako těžké újmy na zdraví. Obviněný ve svém vyjádření dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, které příkladmo uvádí kritéria pro posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, tedy nejen dobu, která uplynula od posledního odsouzení, ale i jakou část dřívějšího trestu uloženého za zvlášť závažný úmyslný trestný čin již pachatel vykonal v době spáchání projednávaného trestného činu, porovnání závažnosti způsobu provedení dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a porovnání jimi způsobených následků. Ke způsobu provedení trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zák. pak dle názoru obviněného skutečnost, že mu byl uložen trest odnětí svobody v ¼ trestní sazby. Závěrem obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, ze kterého vyplývá, že odchýlení se od obecné trestní sazby musí být podloženo zcela mimořádnými okolnostmi a zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je nutno interpretovat restriktivně.
Vzhledem k uvedenému proto obviněný E. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265j tr. ř. zamítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně, pokud jej neodmítne podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci obě dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že obě dovolání přípustná jsou [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podáno oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Jak obviněný tak nejvyšší státní zástupkyně ve svých dovoláních označují jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat. že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě námitek obviněného E. K. , pokud tento v první části svého dovolání polemizuje s popisem skutkového děje následujícím po napadení poškozeného F., a v návaznosti na to dovozuje existenci podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění se závěry soudů ohledně skutkových okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho námitka nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Podobně je tomu i v případě další námitky obviněného ohledně průběhu potyčky s poškozeným D., pokud obviněný uvádí, že tahem vyprostil svůj nůž, jehož ostří sevřel poškozený D. a jeho úmysl proto není založen na reálném skutkovém základu. Je třeba poukázat na skutečnost, že soudy v předchozím řízení dospěly k závěru, že obviněný poté co poškozenému D. vyhrožoval podříznutím, vytáhl celokovový rozevírací nůž s čepelí o délce 8 cm, který poškozenému přiložil na krk za současného vyhrožování podříznutím, následně při snaze dalších osob vyvést jej ven z objektu, na schodech poškozeného D. řízl nožem do ruky, čímž mu způsobil povrchní řeznou ránu u palce pravé ruky v dlani délky 3 cm, tedy zranění s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností kolem 10 dnů. I v tomto případě tedy obviněný odvozuje nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, a proto i tato námitka nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Ne jinak je tomu i v případě námitky obviněného ohledně zranění poškozeného L. jestliže obviněný uvádí, že bodná rána v pravém podbřišku poškozeného L. mohla vzniknout za nepřehledné situace, kdy na něj útočilo více osob, a byla tedy způsobena jinak než jeho cíleným a vědomým bodnutím, a soudy měly jednání obviněného proto posoudit jako nutnou obranu podle §13 tr. zák. a pokud tak neučinily, jde o nesprávné právní posouzení skutku. I v tomto případě lze odkázat na skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, jež jsou vyjádřeny v tzv. skutkové větě, popř. v odůvodněních obou rozhodnutí, že totiž obviněný poškozeného po vzájemné potyčce bodl do břicha, nohy a ruky a to tak, že mu způsobil řeznou ránu v pravé dlani zevně délky 2 cm s poškozením svalů, řeznou ránu na pravém stehně zevně délky 10 cm jdoucí ke svalům a bodnou ránu v pravém podbřišku délky 1–2 cm, pronikající do dutiny břišní a natínající zevní vrstvu slepého střeva. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu způsobit oběma poškozeným zranění a musel si být vědom, že píchnutím do břicha poškozeného L. mu způsobí těžké zranění, přičemž je zcela zjevné, a obviněný to věděl, že v břiše každého člověka se nacházejí životně důležité orgány (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 11, první odstavec). Vzhledem k tomu, že i v tomto případě obviněný odvozuje nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, nespadá ani tato námitka pod žádný zákonný dovolací důvod.
Pokud obviněný E. K. dále namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení s tím, že soudy kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák., a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný, přičemž však citovaným ustanovením předvídaný následek na tělesné integritě poškozených způsoben nebyl, pak je třeba opětovně připomenout, že podle skutkových zjištění způsobil obviněný zranění poškozenému L. , tak že jej bodl do břicha, nohy a ruky, a to tak, že mu způsobil řeznou ránu v pravé dlani zevně délky 2 cm s poškozením svalů, řeznou ránu na pravém stehně zevně délky 10 cm jdoucí ke svalům a bodnou ránu v pravém podbřišku délky 1–2 cm, pronikající do dutiny břišní a natínající zevní vrstvu slepého střeva, tedy zranění těžké, s dobou léčení kolem 6 týdnů.
Z §89 odst. 7 tr. zák. přitom vyplývá, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zhmoždění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, nebo delší dobu trvající porucha zdraví. Za poškození důležitého orgánu lze přitom považovat porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život, tj. zejména poranění mozku, míchy, srdce, případně střev či žaludku.
Lze souhlasit se závěry soudů v dovolání předcházejícím řízení, že pokud byla bodnou ranou narušena zevní vrstva slepého střeva poškozeného, přičemž je nepochybné, že porušení stěny střeva, jenž bude mít v převážné většině případů za důsledek vylití jeho obsahu do dutiny břišní, což může bez patřičného ošetření v poměrně krátké době způsobit smrt poškozeného, lze i toto poškození střeva hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. ř. K tomuto závěru je třeba rovněž připomenout, že výše popsané zranění bylo hodnoceno znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. F. V. , CSc., ze soudně lékařského hlediska jako těžké. Závažnost újmy na zdraví způsobené poškozenému L. je zvyšována i skutečností, že v rámci léčení následků shora popsané bodné rány v podbřišku došlo ke komplikaci, spočívající ve vzniku kýly, pro kterou musel být poškozený L. podruhé hospitalizován a operován. Vzhledem k uvedenému je námitka obviněného, že totiž jeho jednáním nebyla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví, zjevně neopodstatněná.
Pokud však obviněný ohledně zranění poškozeného D. v této souvislosti rovněž namítá, že nejde o pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. v případě, kdy podle znalce z oboru zdravotnictví chybělo vyvinutí větší síly, neboť obviněný v takovém případě nevykonal vše, co bylo třeba k vyvolání těžké újmy na zdraví, je třeba říci, že právě pro pokus trestného činu je, na rozdíl od dokonaného trestného činu, charakteristické, že ač je zde společensky nebezpečné jednání, které směřuje k dokonání trestného činu, a je zde i úmysl pachatele trestný čin spáchat, existuje zároveň nedostatek následku předpokládaného ve skutkové podstatě trestného činu a zamýšleného pachatelem. V případě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. pak půjde o pokus tam, kde pachatel v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, mu sice svým jednáním újmu na zdraví způsobí, ale tato újma svým charakterem není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., tedy pachatel nezpůsobí následek předpokládaný §222 tr. zák. Z tohoto pohledu je pak kvalifikace jednání obviněného, v případě zranění poškozeného D. , jako pokusu těžké újmy na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák., správná, neboť ke způsobení těžké újmy na zdraví nedošlo, ač k tomu při použití většího tlaku na použitou zbraň dojít mohlo, neboť by byly zřejmě přeťaty šlachy palce pravé ruky a doba léčení by se pohybovala kolem dvou měsíců. Vhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud i poslední námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný E. K. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného E. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ohledně námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaného v neprospěch obviněného, že totiž odvolací soud pochybil, když sice obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ale oproti rozsudku soudu prvního stupně již nikoliv jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., je třeba nejprve říci, jde o námitku naplňující zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V tomto ustanovení jsou vyjádřeny dvě podmínky pro posouzení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty, a to podmínka formální, tj. že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a podmínka materiální, tj. že tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Za zvlášť závažné trestné činy je třeba považovat trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
V daném případě je nepochybné, že formální podmínky použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě splněny byly. Obviněný byl totiž za nyní spáchaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ohrožen trestní sazbou odnětí svobody s horní hranicí osmi let, přičemž již v minulosti mimo jiné spáchal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (rozsudek Okresního soudu Plzeň–město ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 5 T 45/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 6 To 298/2000), za který lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osm let, a trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 10 T 149/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 14 To 43/2004), za který lze rovněž uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osm let. Za oba posledně jmenované trestné činy byl přitom obviněný potrestán nepodmíněnými tresty odnětí svobody a uvedená odsouzení nebyla dosud zahlazena.
Pokud však jde o materiální podmínku použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě, je třeba říci, že zkoumaný případ je hraniční. Přitom si je třeba uvědomit, že jakýkoli mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, je výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty. Možnosti jeho použití k nápravě vad pravomocných rozhodnutí musí být tedy nutně omezeny jen na skutečně závažné právní nedostatky.
Je proto na tomto místě vhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu, zabývající se ústavněprávními aspekty materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Ústavní soud dospěl ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 396/03 k závěru, že při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ust. §41 odst. 1 tr. zákona, tj. zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud dále k závěru, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy „běžné“ kriminality postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, principu rovnosti občanů před zákonem a principu předvídatelnosti rozhodování soudů. Odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle ust. §41 odst. 1 trestního zákona je nutno interpretovat restriktivně.
Nejvyšší soud po zvážení všech relevantních skutečností dospěl, a to i s ohledem na uvedené názory Ústavního soudu, k závěru, že odvolací soud nepochybil, když obviněného E. K. sice uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, díle nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ale nikoliv jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., a to z následujících důvodů:
Lze sice přisvědčit námitce nejvyšší státní zástupkyně, že trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., není jediným zvlášť závažným trestným činem, jenž obviněný v minulosti spáchal, neboť spáchal dále trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., avšak uvedené skutečnosti v daném případě nejsou takového charakteru, aby podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost.
Na konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v případě trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. lze usuzovat zejména z výše obviněnému uloženého trestu, když mu byl vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, tj. trest vyměřený při spodní hranici trestní sazby. Významnou pro posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., je v daném případě, a byla i pro odvolací soud, skutečnost, že se uvedený čin obviněného negativně neprojevil na osobnosti poškozené, která sama pohlavní styk s obviněným vyhledala, dobrovolně se mu podrobila, a to ve věku blížícímu se patnácti let (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 14 To 43/2004). Výše uloženého trestu a vylíčené okolnosti spáchání uvedeného trestného činu tedy nasvědčují poměrně nízkému stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Okolnost předchozího spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. obviněným proto sama o sobě podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného činu pro společnost, jak předpokládá §41 odst. 1 tr. zák.
Na konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v případě trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., lze rovněž usuzovat z obviněnému uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců, tj. trestu vyměřeného v první třetině zákonné trestní sazby. Je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že byť jednání pachatele způsobilo poškozené psychické trauma, nedošlo k jejímu fyzickému zranění, neboť obviněný v podstatě nepoužil ke spáchání trestného činu vůči poškozené fyzického násilí. Poškozenou totiž k souloži přinutil především strach z obviněného, přičemž samotná soulož byla poměrně krátká a k výronu ejakulátu došlo mimo tělo poškozené poté, co tato utekla z místa činu. Způsobený následek i samotný způsob provedení trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. nasvědčuje i v tomto případě nižšímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost a tedy ani okolnost spáchání tohoto trestného činu podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného činu pro společnost, jak má na mysli §41 odst. 1 tr. zák. Materiální podmínka použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. proto ve zkoumaném případě nebyla splněna.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud shledal námitku nejvyšší státní zástupkyně zjevně neopodstatněnou a s ohledem na skutečnost, že jiné námitky v dovolání nejvyšší státní zástupkyně obsaženy nejsou, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch