ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.620.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 620/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. června 2006 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2005, sp. zn. 3 To 678/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 115/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2005, sp. zn. 3 To 678/2005, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2005, sp. zn. 4 T 115/2002, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005 byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podkladem pro to bylo zjištění, že dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s G. C. L., a. s., leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu Daewoo Nubira v ceně 534.400,- Kč, při jeho odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč, a dne 7. 9. 1999 na první splátku částku 15.000,- Kč a další splátky neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, čímž způsobil jeho vlastníkovi G. C. L., a. s. škodu ve výši 391.144,- Kč.
K odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 3 To 678/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a poté obviněného R. R. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil s tím, že nebylo prokázáno, že skutek spočívající podle obžaloby v podstatě v tom, že obviněný R. R. dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s G. C. L., a. s. leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu Daewoo Nubira v ceně 534.400,- Kč, při jeho odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč, a dne 7. 9. 1999 na první splátku částku 15.000,- Kč a další splátky neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, přičemž již při odběru vozidla vzhledem ke svým finančním a osobním poměrům věděl, že splátky na vozidlo nebude schopen platit, čímž způsobil vlastníkovi G. C. L., a. s. škodu ve výši 391.144,- Kč, v němž obžaloba spatřovala trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., je trestným činem. Současně poškozenou a. s. G. M. L. se sídlem P., (dříve a. s. G. C. L.) odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, jež opřela o dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co zrekapitulovala skutkové závěry soudů obou stupňů a průběh dosavadního řízení, zdůraznila, že skutek vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož došlo ze strany obviněného toliko k porušení leasingové smlouvy, aniž si obviněný vozidlo přisvojil a způsobil tak na cizím majetku nikoliv malou škodu, nepokládá za správný. Dovolatelka zdůraznila, že předmětné vozidlo zůstalo ve vztahu k obviněnému cizí věcí, která mu byla svěřena s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Oba soudy shodně zjistily, že obviněný v rozporu s leasingovou smlouvou motorové vozidlo předal třetí osobě, čímž zmařil základní účel svěření a tudíž způsobil i vznik škody. Okolnost, že svěřené vozidlo předal bezúplatně je nevýznamná. Leasingová společnost v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy pro neplacení leasingových splátek si nemohla vozidlo odebrat, což se v posuzované věci také stalo. Jestliže bylo bezpečně zjištěno, že obviněný si vozidlo pronajal na základě leasingové smlouvy, vozidlo převzal a vzápětí se jej zbavil takovým způsobem, že již ani sám neměl možnost s ním disponovat, tak musel vědět, že dispozici s vozidlem neumožní ani jeho vlastníkovi. Následkem této neoprávněné dispozice vznikla vlastníkovi škoda, jejíž výše byla řádně zjištěna. Proto byly naplněny jak formální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., tak s ohledem na povahu porušení leasingové smlouvy je dán i materiální předpoklad trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. V tomto směru dovolatelka poukázala na závěry, vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další na něj navazující rozhodnutí, a aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Z vyjádření obviněného R. R. k podanému dovolání vyplývá, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nepokládá za důvodné. Má za to, že dovolatelka příliš extenzivně vykládá naplnění zákonných znaků „přisvojení si cizí věci“ a „svěření“ takové věci. Podle obviněného nebylo zjištěno, že by s předmětným osobním automobilem nakládal jako se svým vlastnictvím a pokud strpěl, že automobil od počátku užíval někdo jiný a že ve skutečnosti bez právního důvodu pouze za někoho jiného uhradil akontaci a první leasingovou splátku, tak z toho nelze dovodit, že jednal v úmyslu způsobit leasingové společnosti škodu. Naopak sám obviněný byl podvodným jednáním třetích osob poškozen. Rovněž zákonný znak „svěření“ nebyl naplněn, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že obviněný, byť jen na okamžik, měl možnost s autem disponovat. Jestliže nedošlo k fyzickému předání věci, nemohlo dojít ani k jejímu svěření ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. Pokud dovolatelka podpis leasingové smlouvy pokládá za takové svěření, tak se jedná o nepřípustně extenzivní výklad podmínek trestnosti. Jen ta okolnost, že leasingová společnost byla zbavena možnosti disponovat se svým majetkem (tj. předmětným automobilem), a to v důsledku porušení jeho povinností vyplývajících z leasingové smlouvy a z ustanovení čl. III. odst. 8, 9 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, popřípadě, že neučinil dostatečné kroky k tomu, aby získal předmětný osobní automobil do své dispozice, neumožňuje učinit závěr o jeho trestní odpovědnosti též s ohledem na nedostatek materiální stránky trestného činu podle §3 odst. 2 tr. zák. Dále zdůraznil, že nikoliv každé porušení smluvních podmínek lze pokládat za naplnění skutkové podstaty toho či onoho trestného činu a poukázal i na princip ultima ratio, který je nutno uplatnit v případech, kdy ochrana narušených soukromoprávních vztahů je možná i jinými právními prostředky, než trestněprávní represí. Obviněný neměl v úmyslu spáchat jakýkoliv trestný čin, nýbrž pouze lehkomyslně spoléhal na to, že s předmětným osobním automobilem bude vydělávat peníze a splácet jeho cenu. Proto pokládá závěry odvolacího soudu za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. podané dovolání jako nedůvodné zamítnul.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně vykazuje všechny zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti, dospěl k závěru, že podanému dovolání lze přisvědčit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru Nejvyššího soudu dovolatelka důvodně namítá, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný čin obviněného není žádným trestným činem, není správný, a proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Je třeba připomenout, že oba soudy při právním posouzení věci vycházely v zásadě ze stejných skutkových zjištění, jejichž podstata spočívala v tom, že obviněný R. R. převzal předmětný automobil od jeho vlastníka (tj. od poškozené společnosti G. C. L., a . s.) na základě leasingové smlouvy a protokolu o jeho převzetí, a poté co byla uhrazena požadovaná akontace ve výši 128.256 Kč. Bezprostředně nato automobil předal jiné osobě (svědku J. Š.), v důsledku čehož byl vlastník auta zbaven jakékoli dispozice s předmětným vozidlem pro případ předčasného ukončení pronájmu. Soudy se shodly i v tom, že obviněný nepochybně jednal v rozporu s obsahem jím podepsané leasingové smlouvy, jakož i Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu a že leasingové společnosti vznikla škoda nikoli malá (391.144 Kč), neboť kromě akontace a částky 15.000 Kč již žádné leasingové splátky obviněným ani nikým jiným uhrazeny nebyly, přičemž předmětné vozidlo bylo až později zajištěno policejními orgány v souvislostí s pokusem o jeho vyvezení do ciziny.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud z těchto skutkových závěrů bez dalšího vyvodil jiný právní závěr v otázce viny obviněného. Podle názoru odvolacího soudu si obviněný výše popsaným způsobem předmětné vozidlo nepřisvojil, neměl v úmyslu se obohatit a v příčinné souvislosti s tím také nezpůsobil škodu na majetku leasingové společnosti. Proto z jeho strany nemůže jít ani o trestný čin zpronevěry, kterým jej uznal vinným soud prvního stupně, ale také ani o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který v tomto skutku spatřovala obžaloba, jakož i předchozí rozhodnutí obou soudů činných v této věci (viz rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 4 T 115/2002, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 To 838/2003, když tato rozhodnutí byla zrušena dovolacím soudem usnesením ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 11 Tdo 1378/2004).
K tomu je třeba předně uvést, že zákonný znak „přisvojí si cizí věc“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je naplněn takovou dispozicí pachatele s věcí, která jinak přísluší toliko vlastníkovi věci (např. prodej svěřené věci, její darování) a kterou současně vlastníka věci zbavuje možnosti, aby po případném dosažení účelu svěření mohl realizovat svá vlastnická oprávnění. Z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku je přitom irelevantní, zda k takové dispozici došlo za úplatu a pachatel se tak obohatil, či nikoliv.
Je třeba připomenout, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, obviněný R. R. „…dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s G. C. L., a. s., …leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu Daewoo Nubira … v ceně 534.400,- Kč, při jeho odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč, a dne 7. 9. 1999 na první splátku částku 15.000,- Kč a další splátky neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, čímž způsobil… vlastníkovi … škodu…“.
Jestliže soudy zjistily, že obviněný vozidlo po odběru vozidla (jinak řečeno poté, co mu bylo svěřeno na podkladě jím uzavřené leasingové smlouvy) jej předal k užívání jiné osobě, a to bez jakéhokoli časového či jiného omezení, pak už se nejedná jen o nějaké nepodstatné porušení uzavřené leasingové smlouvy či Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu, nýbrž může jít o protiprávní dispozici směřující ke zmaření základního účelu svěření věci obviněnému, tedy jednání, které v obecné rovině lze pokládat za přisvojení svěřené cizí věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. Otázka, zda obviněný měl z této dispozice prospěch či nikoliv je, jak bylo výše již uvedeno, v této souvislosti irelevantní (ostatně není ani vyloučeno, že pachatel si přisvojí svěřenou věc tak, že ji jinému daruje). Dále je třeba zdůraznit, že dokonání tohoto trestného činu v takovém případě nastane již okamžikem uskutečnění neoprávněné dispozice se svěřenou cizí věcí (samozřejmě při splnění dalších zákonných podmínek, včetně subjektivní stránky trestného činu). Okolnost, že pachatel i poté hradí leasingové splátky je již jen náhradou způsobené škody a může se případně projevit např. v souvislosti s úvahami o uložení trestu. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu jsou pak v zásadě nevýznamné další úkony pachatele učiněné po dokonání trestného činu, což je nutno připomenout v souvislosti s úvahami odvolacího soudu (viz str. 4 napadeného rozsudku) o nedostatečném objasnění dalšího osudu předmětného vozidla poté, co jej obviněný předal svědku Š.). Pro úplnost je třeba též zdůraznit, že k trestní odpovědnosti se v případě trestného činu zpronevěry vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.).
Lze uzavřít, že pokud odvolací soud, jenž se jinak plně ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, dospěl k právnímu závěru, že obviněný si nepřisvojil cizí věc ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a především na základě toho vyslovil zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř., pak jeho rozhodnutí je zatíženo vadou předpokládanou ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud k důvodnému dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Za této situace pak Nejvyšší soud shledal, že jak napadený rozsudek, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy dalšími nedostatky, v důsledku nichž jsou závěry obou soudů v otázce viny obviněného R. R. též předčasné. Protože tato pochybení mají svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně, jež následovalo i po předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 11 Tdo 1378/2004, tak Nejvyšší soud zrušil též rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 4 T 115/2002. Rovněž tak byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.).
V návaznosti na výše uvedené konstatování je třeba oběma soudům činným v této věci vytknout, že důsledně nerespektovaly závěry vyplývající z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak již bylo výše uvedeno, prvním rozsudkem okresního soudu v této věci byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a s touto právní kvalifikací se plně ztotožnil i odvolací soud. Pokud oba soudy po zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšším soudem (z podnětu dovolání obviněného) dovodily, že Nejvyšší soud zaujal právní názor (podle odvolacího soudu dokonce závazný právní názor – viz str. 4 napadeného rozsudku), že žalovaný skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu, tak tento jejich názor nekoresponduje s obsahem předchozího rozhodnutí dovolacího soudu. Pro ilustraci lze citovat: „Ze skutkových zjištění obou soudů je zřejmé, že obviněný zaplatil akontaci, převzal vozidlo a po převzetí vozidla, za více jak deset dnů, uhradil na první leasingovou splátku částku 15.000,- Kč. Toto jejich zjištění si poněkud protiřečí se závěrem, podle něhož obviněný „již při odběru vozidla vzhledem ke svým finančním a osobním poměrům věděl, že splátky na vozidlo nebude schopen platit…“, resp. z rozhodnutí obou soudů není zřejmé, jak na tuto skutečnost (tj. zaplacení poměrně velké částky leasingové splátky – 15.000,- Kč, po více než deseti dnech po převzetí auta) nahlížely. Zda tedy např. zaplacení první splátky obviněným poté, co již měl vozidlo ve své dispozici, soudy považovaly za součást jeho podvodného jednání, kterým chtěl obviněný předstírat, že řádně uzavřel leasingovou smlouvu a převzal vozidlo v úmyslu splátky v budoucnosti splácet, jinými slovy řečeno, že se obviněný tímto snažil oddálit odhalení již spáchaného trestného činu, maskovat svůj podvodný úmysl, který měl již v době uzavření smlouvy a převzetí vozidla, nebo zda zaplacení této částky bylo chápáno jako částečná náhrada způsobené škody…“. Dále Nejvyšší soud upozornil, že nejasnosti o naplnění podvodného úmyslu ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „…jsou pak ještě zesíleny úvahami obsaženými v odůvodnění napadeného usnesení, kdy odvolací soud závěr o podvodném úmyslu obviněného opíral o jeho chování po převzetí předmětného automobilu a po jeho předání J. Š.; např. odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že obviněný „…nepodniká žádné reálné kroky k tomu, aby měl vozidlo ve své moci, či aby vyrovnal závazky vůči leasingové společnosti, či s ní minimálně vešel v kontakt.“ Na základě výše uvedeného však rozhodně nebylo možno usuzovat, že Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v této trestní věci vyslovil závazný právní názor podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že stíhaný skutek nelze za žádných okolností kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Dovolací soud v podstatě upozornil na to, že je potřeba se zabývat tím, zda již v době odběru předmětného automobilu na podkladě leasingové smlouvy existovaly relevantní okolnosti svědčící o podvodném úmyslu obviněného, a že v tomto směru jsou dosavadní skutková zjištění soudů ne zcela konzistentní.
Dovolací soud pak teprve pro situaci, když na základě uvážení všech rozhodných okolností a po odstranění rozporuplností skutkových zjištění a z nich vyvozovaných právních závěrů, nebude skutkový podklad pro výše zmiňovanou právní kvalifikaci (tj. posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu), uložil, aby se soud prvního stupně zabýval též okolnostmi, které by mohly opodstatňovat případnou jinou právní kvalifikaci činu obviněného. V tomto směru pak uvedl, že „…soudy se dostatečně nezabývaly posouzením činnosti obviněného po převzetí vozidla, byť se chováním obviněného v této době obšírněji zabývaly, ovšem jen ve vztahu k naplnění znaků trestného činu podvodu. Pokud by nebyla prokázána existence podvodného úmyslu na straně obviněného, pak bude třeba se blíže zabývat dalšími okolnostmi posuzované věci, zejména jednáním obviněného po převzetí vozidla, zda jeho předáním jiné osobě nepostupoval obviněný v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou. Je nepochybné, že ve vztahu k obviněnému se jednalo o cizí věc. Bylo by pak třeba se zabývat tím, zda ze strany obviněného nedošlo k neoprávněnému nakládání s takovou věcí a ke způsobení škody… Pokud by bylo zjištěno, že obviněný po převzetí vozidla (tj. pro případ neprokázání jeho podvodného úmyslu již v době uzavření leasingové smlouvy a při převzetí předmětu leasingu) provedl neoprávněnou dispozici s předmětem leasingu, kterou cizí věc odňal z dispozice oprávněné osoby a způsobil tím i škodu na cizím majetku, bylo by současně třeba se zabývat otázkou, zda jeho jednání nevykazuje znaky jiného trestného činu (např. trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.).“
Jestliže dovolací soud výslovně nenařídil, které důkazy je nutno opakovat či nově provést, tak to nutně neznamenalo, že by ve věci nebylo třeba vykonat již žádné dokazování. Ostatně potřeba provedení dalších důkazů byla pak sama o sobě dostatečně opodstatněna již změnou právní kvalifikace činu obviněného, ke které přistoupil soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí. Oba soudy ke změněnému právnímu posouzení skutku nevyslechly ani obviněného a neprovedly ani žádný jiný důkaz vztahující se ke zvažované právní kvalifikaci činu jako trestného činu zpronevěry, ačkoliv v předchozím řízení bylo dokazování zaměřeno výlučně k objasnění zákonných znaků jiné skutkové podstaty trestného činu (tj. trestného činu podvodu). Pro změněné právní posouzení skutku si tak nevytvořily potřebný podklad ve vykonaných důkazech. Bylo tak nezbytné k okolnostem opodstatňujícím jiné právní posouzení skutku vykonat i další dokazování (např. vyslechnout svědky J. Š., R. P.). Soudy dále nijak nereagovaly na pokyn dovolacího soudu, aby zaujaly jednoznačné stanovisko ke zjištění, že obviněný po předání vozidla svědku J. Š. zaplatil na leasingovou splátku poměrně významnou částku (15.000 Kč) a nezabývaly se ani tím z jakých důvodů a z jakých zdrojů tak učinil. Blíže neobjasněny zůstaly i další okolnosti jednání obviněného po převzetí předmětného automobilu, pokud by měly mít význam z důvodu možného jiného právního posouzení činu, než jako trestného činu podvodu. V řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nebylo před soudy prováděno žádné dokazování (vyjma opatření aktuálního opisu Rejstříku trestů), a přesto soudy změnily své skutkové závěry ve srovnání se stavem před rozhodnutím dovolacího soudu. Takový postup neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích shora obsažených úvah, jakož i pokynů obsažených v již předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze v tomto směru jen připomenout, že např. bude nutno se především velice pečlivě zabývat všemi okolnostmi uzavření předmětné leasingové smlouvy a odběru předmětu leasingu (automobilu) významnými pro závěr o existenci úmyslu obviněného předpokládaného ustanovením §250 tr. zák. o trestném činu podvodu. Soud se vypořádá též s významem okolnosti, že obviněný zaplatil na první splátku částku 15.000, Kč téměř čtrnáct dnů poté, co došlo k převzetí vozidla a provedeným dokazování si vytvoří lepší předpoklady pro posouzení celkového jednání obviněného při převzetí vozidla a po něm, a to i v kontextu případné jeho součinnosti s jinými osobami (samozřejmě při respektování obžalovacího principu). V neposlední řadě se bude zabývat i materiální podmínkou trestnosti činu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě podaného dovolání nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík