ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.745.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 745/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 dovolání podané v neprospěch obviněné O. V., nejvyšší státní zástupkyní, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 To 413/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 3 T 70/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 3 T 70/2005, byla obviněná O. V. uznána vinnou skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Uvedeným rozsudkem byl dále podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený J. P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění Okresního soudu ve Zlíně se obviněná O. V. výše uvedené trestné činnosti dopustila tím, že ve Z. dne 4. 6. 2004 uzavřela s J. P., kupní smlouvu na pozemek, o výměře 809 m2, a pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela, původ: pozemkový katastr, o výměře 3383 m2, v katastrálním území L. n. D., obci L., a současně převzala od kupujícího kupní cenu ve výši 270 000 Kč, ačkoliv z usnesení o nařízení exekuce vydaného Okresním soudem ve Zlíně dne 26. 9. 2003 pod č. j. 22 Nc 576/2003–13, Ex 2308/03, které jí bylo doručeno dne 13. 11. 2003, věděla, že nesmí nakládat se svým majetkem, a že právní úkon, který tuto povinnost poruší je neplatný, a svým jednáním tak J. P. způsobila škodu ve výši 270 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podala obviněná O. V. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 To 413/2005 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ZT 118/2005, pro shora popsaný skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť tento skutek neshledal trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. poté poškozeného J. P., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněné O. V. a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Zlíně shodně dne 16. 2. 2006.
Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněné, které bylo doručeno Okresnímu sodu ve Zlíně dne 22. 3. 2006.
Nejvyšší státní zástupkyně napadla svým dovoláním výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje nejvyšší státní zástupkyně v chybném posouzení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Konkrétně pak nejvyšší státní zástupkyně spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v tom, že ač odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že obviněná věděla o zákazu nakládat se shora uvedenými nemovitostmi a nezpochybnil přitom, že obviněná, poté co Katastrální úřad pro Z. k., Katastrální pracoviště Z., zamítl návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, ani z části nevrátila převzatou kupní cenu, nýbrž si jí ponechala pro sebe, rozhodl jak bylo naznačeno výše. Nejvyšší státní zástupkyně shrnula důvody, které vedly odvolací soud k jeho závěru, přičemž konstatovala, že odvolací soud odůvodnil své zprošťující rozhodnutí především tím, že nebyla zcela jednoznačně vyvrácena obhajoba obviněné, že jako osoba bez právnického vzdělání nemohla zcela určitě vědět, že s uvedenými nemovitostmi nesmí disponovat v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o jejím opravném prostředku proti soudnímu rozhodnutí, které jí takovou dispozici zakazovalo.
Tento závěr je však podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v rozporu skutečností, že vedle již zmíněného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 22 Nc 576/2003–13, Ex 2308/03, které bylo obviněné doručeno dne 13. 11. 2003, jí byl doručen rovněž exekuční příkaz soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, sp. zn. Ex 2308/03–12 ze dne 31. 12. 2003, z něhož rovněž jednoznačně vyplývá zákaz nakládání s uvedenými nemovitostmi s tím, že je obviněná nesmí převést na někoho jiného nebo je zatížit, přičemž jí bylo rovněž uloženo, aby do patnácti dnů od doručení oznámila, zda a kdo má k nemovitosti předkupní právo s poučením, že při neoznámení povinný odpovídá za škodu tím způsobenou.
Nejvyšší státní zástupkyně v další části svého podání poukázala na některé skutečnosti vztahující se k osobě JUDr. J. D. Uvedla, že vypracování kupní smlouvy na předmětné nemovitosti zadal JUDr. D. poškozený J. P., tedy nikoliv obviněná, jak tvrdí ve svém rozhodnutí odvolací soud. Dále uvedla, že JUDr. D. figurovala jako advokátka, z čehož plyne, že v žádném případě nebylo její povinností vyžadovat si výpis z katastru nemovitostí ve stavu ke dni uzavírání kupní smlouvy. Ohledně tohoto závěru odkázala nejvyšší státní zástupkyně na úpravu práv a povinností advokátů obsaženou v části druhé, hlavě třetí zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákon o advokacii“).
Z výše uvedeného nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že obviněná tedy věděla, že se s předmětnými nemovitostmi nesmí nakládat a přesto zcela vědomě jednala tak, jak bylo po skutkové stránce zjištěno soudem prvního stupně. Znala tedy všechny podstatné skutkové okolnosti, rozhodné z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., což vylučuje případné námitky o existenci negativního právního omylu, spočívajícího v mylném výkladu mimotrestních právních norem, konkrétně §335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Závěrem své argumentace nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že na nesprávném právním posouzení skutku odvolacím soudem nemění nic ani skutečnost, že tento soud rozhodoval za situace, kdy již byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2005 mezi O. V. a poškozeným J. P., a poškozený se tak skutečně stal vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Popsaná situace totiž nastala až poté, kdy byl trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. dokonán, a to obohacením obviněné. Posledně uvedená skutečnost představuje, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně, toliko formu náhrady škody vzniklé poškozenému v důsledku jednání obviněné O. V.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhla nejvyšší státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 To 413/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší státní zástupkyně dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby tuto trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl v rámci rozhodování k závěru, že je třeba rozhodnout způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně svůj souhlas s projednáním případu v neveřejném zasedání.
K dovolání se vyjádřila obviněná O. V. prostřednictvím svého obhájce Mgr. K. N. Ten uvedl, že obviněná nesouhlasí s názorem nejvyšší státní zástupkyně ohledně nesprávného právního posouzení skutku, neboť usnesení o nařízení exekuce nemusí znamenat, že se adresát s jeho obsahem seznámí a že mu rozumí. K tomu dále obhájce obviněné uvedl, že i kdyby obviněná věděla o uvedeném usnesení, není z toho ještě zřejmé, že při uzavírání kupní smlouvy chtěla podvést kupujícího J. P.
Obhájce dále ve svém vyjádření uvedl, že nelze souhlasit s tím, že povinností advokátky, která připravuje kupní smlouvu, není ověření stavu zápisu v katastru nemovitostí. Podle názoru obhájce lze předpokládat, že se osoby bez právnického vzdělání mohou oprávněně spolehnout na to, že pokud je advokátovi zadáno vypracování kupní smlouvy, bude tato smlouva vypracována profesionálně tak, aby případné komplikace byly včas odhaleny. Obhájce v tomto smyslu odkázal na §16 zákona o advokacii.
V další části svého vyjádření obhájce obviněné uvedl, že lze stěží očekávat, že by se někdo úmyslně pokusil zamlčet v katastru nemovitostí zveřejněnou okolnost bránicí uzavření kupní smlouvy. Pokud nejvyšší státní zástupkyně argumentuje skutečností, že JUDr. D. zadal vypracování kupní smlouvy poškozený, pak měla JUDr. D. tím spíše chránit jeho zájmy a prověřit stav katastru nemovitostí. Obhájce dále uvedl, že vůle obviněné po celou dobu směřovala k převodu uvedených nemovitostí, k čemuž také nakonec došlo, přičemž pokud by se měla obviněná dopustit trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., musela by taková vůle od počátku chybět.
Závěrem svého vyjádření obhájce obviněné uvedl, že dne 4. 6. 2004 došlo k uzavření kupní smlouvy, na jejímž podkladě se poškozený J. P. stal vlastníkem uvedených nemovitostí. Tento převod nelze hodnotit jako jakousi náhradu škody, neboť šlo o poskytnutí smluveného plnění. Obhájce obviněné uzavřel, že v daném případě nejde o škodu a ani o její náhradu.
Vzhledem ke shora uvedenému obhájce obviněné navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299).
Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
Obžalobou byl podvod obviněné spatřován v tom, obviněná uzavřela s poškozeným kupní smlouvu na vlastní pozemky a současně převzala od kupujícího kupní cenu ve výši 270 000 Kč, ačkoliv z usnesení o nařízení exekuce vydaného Okresním soudem ve Zlíně věděla, že nesmí nakládat se svým majetkem, a že právní úkon, který tuto povinnost poruší je neplatný, a svým jednáním tak poškozenému způsobila škodu ve výši 270 000 Kč. Z tohoto skutkového i právního pohledu na posuzovaný případ vychází i dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud vycházel při svém rozhodování ze závěru ohledně osoby obviněné, že totiž její vystupování nenasvědčuje tomu, že by nebylo v jejích duševních schopnostech pochopit obsah usnesení o nařízení exekuce ze dne 26. 9. 2003, č. j. 22 Nc 576/2003–13, Ex 2308/03, a z něj vyplývající zákaz disponovat se shora uvedenými pozemky. Odvolací soud však rovněž dospěl k závěru, že vzhledem k dalším okolnostem případu, tj. zejména vzhledem ke skutečnosti, že v okamžiku podpisu kupní smlouvy na uvedené pozemky nebylo rozhodnuto o opravném prostředku proti usnesení o nařízení exekuce ze dne 26. 9. 2003, č. j. 22 Nc 576/2003–13, Ex 2308/03, jímž byla dispozice s těmito pozemky zakázána, zůstávají pochybnosti o tom, zda obviněná jako osoba bez právnického vzdělání mohla zcela určitě vědět, že s nimi nesmí disponovat v době do rozhodnutí o citovaném opravném prostředku, a tedy nelze bezpečně dovodit úmysl obviněné podvést poškozeného J. P. Pro tento závěr svědčí podle názoru krajského soudu i skutečnost, že předmětnou kupní smlouvu vypracovala JUDr. D., tedy osoba s právnickým vzděláním. Tato si nechala od obžalované předložit doklady a pochybila, když se spokojila s výpisy z katastru nemovitostí staršího data.
Podle §3 odst. 3 tr. zák. platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví–li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Podle §4 tr. zák. platí, že je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. přímý úmysl), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. eventuální úmysl).
U obou forem úmyslu se přitom předpokládá jednak složka vědomostní, a to i přesto, že v případě přímého úmyslu trestní zákon o této složce mlčí, a jednak složka volní, přičemž pro právní závěr soudu o přítomnosti jedné z forem úmyslu je třeba, aby soud na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru ohledně přítomnosti obou shora uvedených složek, a to současně. Otázky týkající se vědomosti pachatele o určité skutečnosti nebo otázky týkající se jeho vůle alespoň v tom smyslu, zda chtěl určitý následek způsobit nebo něčeho dosáhnout, popř. že nespoléhal na žádnou určitou skutečnost, která by vzniku následku zabránila (byl s jeho vznikem srozuměn), jsou otázky skutkové, které jsou předmětem dokazování (provádění i hodnocení důkazů). Uvedené platí i přesto, že se slovesem „věděl“ a se slovesem „chtěl“, operuje přímo trestní zákon. Vědomost a uvedené atributy vůle týkající se okolností objektivní stránky trestného činu jsou totiž psychické procesy pachatele vztahující se k objektivním okolnostem činu a jsou přítomny v době jeho spáchání.
Pokud tedy ve zkoumané věci dospěl odvolací soud k závěru, že není zcela jisté, zda obviněná věděla, že s pozemky, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2004, uzavřené mezi obviněnou a J. P., nesmí disponovat v době do rozhodnutí o opravném prostředku proti usnesení o nařízení exekuce ze dne 26. 9. 2003, č. j. 22 Nc 576/2003–13, Ex 2308/03, jímž byla dispozice s těmito pozemky zakázána, neshledal odvolací soud u obviněné skutkové okolnosti zakládající existenci vědomostní složky zavinění žalovaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Není přitom rozhodné, zda při závěru o nedostatku vědomosti obviněné o zákazu disponovat předmětnými nemovitostmi v době činu vycházel z její neschopnosti pochopit důsledky samotného rozhodnutí o nařízení exekuce nebo z neschopnosti pochopit význam podání opravného prostředku proti němu. Právní omyl v mimotrestní normě se posuzuje podle zásad o omylu skutkovém.
K tomu je ještě třeba připomenout, že ve zprošťujícím rozsudku, ve kterém se ve výroku uvádí skutek v té podobě, v jaké byl uveden v obžalobě, jsou skutková zjištění, na jejichž podkladě rozhodl soud tak, že skutek není trestným činem /§226 písm. b) tr.ř./, uvedena jen v odůvodnění rozsudku, a tato část jeho odůvodnění má pro rozhodnutí o dovolání stejný význam jako tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku.
Jak vyplývá z odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně, napadá dovolatelka s poukazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právě závěr odvolacího soudu o vědomosti obviněné o tom, zda může v rozhodné době s předmětnými nemovitostmi disponovat. Argumentuje přitom tak, že uvádí důkazy a skutečnosti, ze kterých mělo být patrno, že obviněná o zákazu dispozice s nemovitostmi věděla, resp. takové důkazy, kterým podle jejího názoru přikládal soud při svých zjištěních nesprávnou váhu. Dochází pak k závěru, že obviněná O. V. v době činu věděla, že s předmětnými nemovitostmi nesmí nakládat.
Lze tedy shrnout, že podstatou dovolání jsou námitky týkající se správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, které jsou podle názoru tohoto soudu i názoru vyjádřeného v dovolání rozhodující pro posouzení existence znaku subjektivní stránky žalovaného trestného činu, jakož i námitky týkající se hodnocení významu některých, pro tyto skutkové závěry důležitých důkazů. To jsou však námitky, které ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští. V tomto směru odvíjí dovolání nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěl soud v dovolání předcházejícím řízení.
Nejvyšší soud se proto těmito námitkami dovolání nezabýval a správnost závěrů odvolacího soudu ohledně otázky vědomosti obviněné o tom, zda s předmětnými nemovitostmi nesmí v době činu nakládat, nepřezkoumával.
Nejvyšší soud se však musel zabývat právní argumentací dovolání týkající se výkladu znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. z hlediska doby jeho dokonání v posuzované věci a významu skutečnosti, že v době rozhodování odvolacího soudu již byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2005 mezi O. V. a poškozeným J. P., a poškozený se tak skutečně stal vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Nejvyšší státní zástupkyně k tomu uvádí, že tato skutečnost na nesprávném právním posouzení skutku odvolacím soudem nic nemění, neboť nastala až poté, kdy byl trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. dokonán, a to obohacením obviněné. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně jde toliko o formu náhrady škody vzniklé poškozenému v důsledku jednání obviněné O. V.
Zde je třeba zdůraznit, že tímto vývojem situace odvolací soud neargumentoval, byť je možné, že jeho rozhodnutí o zproštění obviněné obžaloby zásadním způsobem ovlivnil. Jak již bylo uvedeno, svůj závěr o nenaplnění znaků trestného činu podvodu opřel o skutkový závěr o nevědomosti obviněné o zákazu disponovat s nemovitostmi, tedy nedostatku existence okolností rozhodných pro subjektivní stránku trestného činu. V tomto směru pak uvedená právní námitka nejvyšší státní zástupkyně uvedená v jejím dovolání neměla z hlediska možného přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu žádný význam. Mohla by se uplatnit, jen pokud by dovolací soud shledal jako vadný právní závěr odvolacího soudu o neexistenci úmyslného zavinění posuzovaného skutku. Nejvyšší soud ji tedy z tohoto důvodu shledal jako zjevně neopodstatněnou.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, nad rámec důvodů svého rozhodnutí, že v této věci rozhodl odvolací soud v době, kdy bylo prokázáno nejen naplnění obsahu uvedené kupní smlouvy, ale i to, že obviněná od počátku brojila nejen proti soudnímu rozhodnutí o nařízení exekuce, ale i proti rozhodnutí správního orgánu, jímž jí byla uložena pokuta 500 000 Kč, jejíž nezaplacení obviněnou bylo důvodem nařízení exekuce. Výsledkem tohoto jejího snažení bylo nakonec zrušení rozhodnutí o nařízení exekuce a zapsání převodu vlastnictví za základě předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí.
S ohledem na skutečnost, že nejvyšší státní zástupkyně jiné námitky ve svém dovolání neuvedla a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch