ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.86.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 86/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2006 dovolání podané obviněným M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 6 To 783/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 125/2004 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 3 T 125/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným vícero skutky, kvalifikovanými jako (A.) trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., (B.) trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., (C.) pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., u skutku pod bodem (C.1) v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za které byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byla obviněnému uložena povinnost zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody poškozeným J. L. částku 30 000 Kč, J. Š. částku 16 000 Kč, A. V. částku 15 500 Kč, J. T. částku 70 700 Kč, J. Ch. částku 3 500 Kč a D. B. částku 12 000 Kč.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Litoměřicích se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
(A.) dne 16. 7. 2003 kolem 14:30 hod. se společně s dosud neustanoveným mužem nechal pozvat pod záminkou prodeje dek do domu v obci K., okr. L., kde odtlačil poškozeného J. L., který se snažil bránit, z kuchyně do zadní místnosti a mezitím neustanovený pachatel odcizil z peněženky položené na stole v kuchyni částku ve výši 30 000 Kč a poté oba z domu utekli,
(B.) dne 18. 2. 2004 v obci Č., okr. L., kolem 14:30 hod., pod záminkou prodeje věcí, vylákal poškozeného J. Š. k vratům u domu, které poškozený otevřel, poté zavřel a odešel do domu, když obviněný vnikl do domu přes uzamčená vrata, začal prohledávat kuchyň a když poškozený protestoval, pohrozil mu, aby si sedl, jinak že uvidí, což poškozený z obavy před napadením udělal, a poté z kuchyňské linky odcizil plechovku s částkou 16 000 Kč.
Uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 41 T 17/96, uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, který vykonal dne 4. 2. 2002.
Proti rozsudku Okresního soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 6 To 783/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině stran skutků uvedených pod body (C. 1 – 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených A. V., J. T., J. Ch. a D. B. zrušil, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., u skutku pod bodem (C.1) v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., za které, ve spojení s trestnými činy, jenž zůstaly nedotčeny napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň obviněnému uložil zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody poškozeným A. V. částku ve výši 15 500 Kč, J. T. částku ve výši 70 700 Kč, J. Ch. částku ve výši 3 500 Kč a D. B. částku ve výši 12 000 Kč.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný trestné činnosti uvedené pod bodem (C.) dopustil tím, že:
(C.1) dne 17. 10. 2003 kolem 15:30 hod., v L. v domě v ulici S., společně s neustanoveným pachatelem pod záminkou prodeje zdravotní přikrývky, zazvonil u bytu A. V., poté co jim otevřela ji odstrčil a bez jejího souhlasu vnikl do bytu, po kterém se volně pohyboval a v nestřeženém okamžiku z peněženky uložené ve skříni v ložnici odcizil finanční hotovost ve výši 15 500 Kč,
(C.2) dne 31. 1. 2004 v Ch., okr. L., pod záminkou předání deky a polštáře od sociálního úřadu, vnikl do kuchyně domu majitele J. T., kde ze stolu odcizil obálku s finanční hotovostí ve výši 70 700 Kč, kterou poškozený zapomněl uklidit,
(C.3) dne 15. 2. 2004 kolem 10:30 hod. v domově důchodců ve V. ulici v L., okr. L., poté co se představil jako J. a byl vpuštěn na pokoj, ke škodě nevidomé V. M. v její přítomnosti odcizil diktafon zn. Philips, mobilní telefon zn. Motorola, vše v hodnotě 2 575 Kč, současně ji požádal o rozměnění bankovky, a protože neměla drobné, odvedla jej k sousedce na pokoj, kde D. B. vyjmula z úschovy dvanáct tisícikorunových bankovek, a když je držela v ruce, vyškubl jí je obviněný z ruky a odešel s tím, že se hned vrátí, což neučinil a odjel svým vozem,
(C.4) dne 15. 2. 2004 v dopoledních hodinách v obci K., okr. L., pod záminkou prodání přikrývek vnikl do kuchyně domu majitele J. Ch., odkud odcizil obálku s finanční hotovostí ve výši 3 500 Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl doručen mimo jiné obviněnému dne 26. 1. 2005, jeho obhájci dne 25. 1. 2005 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích dne 24. 1. 2005.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 23. 3. 2005.
Dne 24. 6. 2005 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem o opravě vyhotovení výše citovaného rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2004. Toto usnesení bylo doručeno obviněnému dne 12. 7. 2005, jeho obhájci dne 12. 7. 2005 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 11. 7. 2005.
Obviněný napadl svým dovoláním všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků uvedených pod body (A.) a (B.), přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že skutková zjištění soudů obou stupňů uvedená pod body (A.) a (B.) nejsou správná a úplná, neboť soudy neprovedly veškeré nezbytné důkazy, přičemž se nedostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného a neprovedly zejména rekognici na místě samém. Svůj závěr o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění uvedených pod body (A.) a (B.) opřel dále obviněný o výpověď poškozených J. L. a J. Š., z nichž dovozuje, že na uvedené poškozené nejen neútočil, ale jim i nijak nevyhrožoval. Dále uvedl, že skutek vůči poškozenému J. Š. (bod B.) spáchat nemohl, neboť se v té době nacházel v Domě pečovatelské služby v Ž., kde měl páchat jinou trestnou činnost. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s hodnocením své osoby ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., neboť dle jeho názoru bylo při výměře trestu uváděno pouze to, co mu přitěžuje a nikoliv to, co mu polehčuje.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se skutků vedených pod body (A.) a (B.) zrušil a věc přikázal k novému projednání Okresnímu soudu v Litoměřicích s pokynem provést všechny zbylé navrhované důkazy.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k dovolání uvedl, že většina námitek v něm obsažených směřuje proti způsobu provádění dokazování, rozsahu dokazování a z dokazování vyvozených skutkových závěrů, přičemž tyto námitky se nekryjí s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jiným v zákoně uvedeným dovolacím důvodem.
Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze, podle názoru státního zástupce, podřadit pouze námitku obviněného, která směřuje proti aplikaci §41 odst. 1 tr. zák., a to i přesto, že je tato námitka, tak jak ji vyjádřil v dovolání obviněný, nekonkrétní. K této námitce pak státní zástupce uvádí, že byly v daném případě splněny jak formální, tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Na tomto závěru pak nic nemění ani skutečnost, že se soudy ne zcela podrobně zabývaly např. hodnocením osobnosti obviněného z širších hledisek než z hlediska jeho trestní minulosti. Pro úplnost pak uvádí, že konkrétní výměru trestu uloženého v rámci sazby zvýšené podle §42 odst. 1 tr. zák. nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat.
Závěrem proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání formálně označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě námitek obviněného, že skutková zjištění soudů obou stupňů uvedená pod body (A.) a (B.) nejsou správná a úplná, neboť soudy neprovedly veškeré nezbytné důkazy, přičemž se nedostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného, zejména neprovedly rekognici na místě samém, že skutek vůči poškozenému J. Š. (bod B.) obviněný spáchat nemohl, neboť se v té době nacházel v Domě pečovatelské služby v Ž., kde měl páchat jinou trestnou činnost, a že obviněný na poškozené J. L. a J. Š. nejen neútočil, ale jim i nijak nevyhrožoval.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však splňuje námitka obviněného ohledně tvrzeného nesprávného hodnocení jeho osoby ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. (zvlášť nebezpečná recidiva) tak, jak bylo provedeno soudy v předchozím řízení. Jelikož však obviněný tuto námitku nijak nekonkretizuje, nemohl se jí Nejvyšší soud blíže zabývat, přičemž sám v obecné rovině neshledal pochybení v aplikaci §41 odst. 1 tr. zák. soudy v předchozím řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu byly formální i materiální podmínky pro posouzení činů obviněného uvedených pod písm. (A) a (B) rozsudku soudu prvního stupně i podle citovaného ustanovení trestního zákona. Podrobné důvody, týkající se časové návaznosti trestné činnosti i její závažnosti, jsou rozvedeny v rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch