ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.998.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 998/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 26. září 2006 dovolání obviněného M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné věci, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2006, sp. zn. 3 To 68/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 243/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2006, sp. zn. 3 To 68/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud v zhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. 10 T 243/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let s výkonem ve věznici s ostrahou. V souladu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. května 2005, sp. zn. 10 T 269/2004, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005, sp. zn. 3 To 616/2005.
O odvolání obviněného a okresního státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 10. února 2006, sp. zn. 3 To 68/2006, tak, že zatímco odvolání okresního státního zástupce jako nedůvodné zamítl, tak k odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, a poté sám za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M. B. vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. května 2005, sp. zn. 10 T 269/2004, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005, sp. zn. 3 To 616/2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný za splnění všech formálních a obsahových náležitostí dovolání, jež opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co obviněný v podaném dovolání zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, namítl, že soud druhého stupně učinil závěr o jeho vině v důsledku nesprávného právního posouzení skutku. Obviněný má za to, že popis skutku, tak jak vyplývá ze skutkové věty a odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný poukázal na absenci zjištění, že svým jednáním bezprostředně směřoval k následku předpokládanému u trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tj. ke vzniku újmy na zdraví poškozeného, spočívající v takové poruše zdraví, která ztěžuje obvyklý způsob života poškozeného nebo výkon jeho obvyklé činnosti po dobu okolo 7 dnů, a že byl při svém jednání s takovým následkem alespoň srozuměn. Z lékařské zprávy, která je součástí spisu, je zřejmé, že poškozený byl pouze jednorázově ošetřen v souvislosti s drobným poraněním, které poškozeného v běžném způsobu života v podstatě neomezovalo. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že námitky obviněného uplatněné v dovolání považuje za důvodné. Státní zástupce konstatoval, že v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí absentují konkrétní zjištění o tom, že byly naplněny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák., a dále, že relevantní skutková zjištění nejsou obsažena ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Státní zástupce poukázal na nelogičnost a nepřezkoumatelnost závěrů učiněných odvolacím soudem a má za to, že zjištěné jednání obviněného vykazuje toliko znaky přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití drobným ublížením na zdraví /patrně se má na mysli písm. c) tohoto ustanovení/. Dřívější kriminální minulost obviněného, která je soudem druhého stupně zdůrazňována, pak výrazně nemění stupeň společenské nebezpečnosti činu, když v souladu s ustanovením §3 odst. 4 tr. zák. je určován komplexním zhodnocením všech v zákoně uvedených hledisek. V závěru vyjádření státní zástupce znovu zdůraznil, že skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1. tr. zák., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Obviněný v podaném dovolání namítl, že skutek, pro nějž byl Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. a že soud druhého stupně neměl pro takové právní posouzení ani skutkový podklad v provedených důkazech. Obviněný tedy v dovolání namítl nesprávnou právní kvalifikaci v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně, což je vada, kterou v obecné rovině lze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení přezkoumávané části napadeného rozhodnutí předcházející, a poté shledal, že podané dovolání obviněného je důvodné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Zákon pojem ublížení nebo újma na zdraví, na rozdíl od pojmu těžká újma na zdraví (srov. §89 odst. 7 tr. zák.), blíže nevysvětluje. Podle ustálené judikatury lze za ublížení na zdraví považovat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Jedná se tedy o změněný stav, způsobený např. déletrvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nemožností pohybu nebo upoutáním na lůžko. Pro kvalifikaci zdravotního stavu poškozeného jako stavu újmy na zdraví nestačí přechodné bolesti, nepatrné ranky, oděrky nebo např. hučení v uších (k tomu např. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ublížení na zdraví zpravidla nepříznivě ovlivňuje pracovní schopnost poškozeného. Minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví trvat, aby ji již bylo možno považovat za újmu podle §221 odst. 1 tr. zák. nelze jednoznačně stanovit, ale soudní praxe podpůrně vychází z délky pracovní neschopnosti po dobu minimálně sedm dní (rozh. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Pokus uvedeného trestného činu spočívá podle ustanovení §8 odst. 1 tr. zák ve spojení s ustanovením §221 odst. 1 tr. zák. v tom, že se pachatel dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jinému úmyslně způsobil újmu na zdraví a takového jednání se dopouští v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedojde.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný M. B. pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že „dne 1. 11. 2003 po 20,00 hodině ve Věznici v O.– H. na WC, zcela bezdůvodně, bez jakýchkoliv výhrůžek, fyzicky napadl poškozeného spoluvězně I. Z. tak, že jej udeřil pěstí do břicha a poté do oblasti levého oka, čímž mu způsobil pohmoždění v oblasti nad levým okem, což si vyžádalo jednorázové ošetření“. Je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se v tomto směru výrazně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, který uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl obviněný M. B. dopustit tak, že „dne 1. 11. 2003 v době po 20,00 hodině ve Věznici O. – H. přišel za spoluvězněm I. Z. na WC, kde po něm požadoval vydání léku Diazepam a když poškozený řekl, že nic takového nemá, napadl jej tak, že jej udeřil rukou sevřenou v pěst do břicha, na to poškozený obžalovanému vydal 5 ks léku tablet Diazepam se slovy, že je to poprvé a naposled, co mu něco dal, na která obžalovaný reagoval tak, že jej fyzicky napadl úderem rukou sevřenou v pěst do oblasti levého oka a způsobil poškozenému poranění oka, spočívající v pohmoždění v oblasti nad levým okem“, když odvolací soud nevzal za prokázané, že fyzické násilí obviněného vůči poškozenému bylo vedeno v úmyslu získat od něj tímto násilným způsobem tablety léku Diazepam.
Z odůvodnění napadeného rozsudku (zejména str. 10) pak vyplývá, že odvolací soud vzal za prokázané, že obviněný „…na WC poškozeného bezdůvodně fyzicky napadl a způsobil mu drobné zranění, které si vyžádalo jednorázové ošetření a které v podstatě poškozeného neomezovalo na běžném způsobu života.“ Odvolací soud dále učinil závěr, že „…mezi jednáním obžalovaného a vzniklým následkem byla příčinná souvislost, kterou bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. ř. /správně patří tr. zák./…, že obžalovaný chtěl poškozenému způsobit svým bezdůvodným napadením zranění, nicméně k dokonání jednání nedošlo.“
Kromě výše uvedeného se k vlastním okolnostem činu obviněného v odůvodnění napadeného rozhodnutí už poukazuje jen na to, že „provedení činu ….nebylo nikterak brutální nebo hrubé, o čemž svědčí i zjištěný následek.“ Odvolací soud se nijak nezabýval bližšími okolnostmi útoku obviněného vůči tělu poškozeného např. z hlediska jeho charakteru, povahy a intenzity, zda a jaké z něj reálně hrozily následky na zdraví poškozeného a ani tím, z jakých důvodů k takovým následkům, majícím povahu újmy na zdraví, nedošlo. Z rozhodnutí odvolacího soudu pak už vůbec není zřejmé, zda a jak se tento soud vypořádal s otázkou zavinění obviněného, tedy zda a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./. Přesto odvolací soud uzavírá, a to bez zjevných souvislostí a opory v provedeném dokazování, že „Jednání obžalovaného bylo tedy kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 - §221 odst. 1 tr. zák., když tato právní kvalifikace měla oporu ve způsobu provedení činu i vzniklém následku, když k dokonání jednání nedošlo, z důvodů uvedených výše.“
Nejvyšší soud má za to, že výše uvedené závěry soudu druhého stupně nenasvědčují bez
dalšího důvodnosti právní kvalifikace činu obviněného jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. Z dosud učiněných skutkových zjištění především nelze dovodit, v čem konkrétně měla spočívat bezprostřední reálná hrozba způsobení újmy na zdraví poškozeného, v důsledku jakého konkrétního jednání obviněného se tak mělo stát (zda úderem pěstí do břicha poškozeného, či do oblasti jeho levého oka, anebo oběma těmito údery) a z jakých příčin se tak nestalo. Skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění zatím neobsahují takové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že čin obviněného vykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. Jak již bylo uvedeno, v odůvodnění napadeného rozsudku se pouze konstatuje, že obviněný poškozeného „udeřil pěstí do břicha a poté do oblasti levého oka, čímž mu způsobil pohmoždění v oblasti nad levým okem, což si vyžádalo jednorázové ošetření“. Na základě toho nelze dovodit např. jak velkou intenzitou obviněný poškozeného napadl, jaké následky to mohlo mít pro zdraví poškozeného, z jakých důvodů k nim nedošlo atd.
Z obsahu spisu je zřejmé, že shora uváděné nedostatky napadeného rozhodnutí mají svůj původ již především v tom, že Krajský soud v Ostravě nerespektoval procesní podmínky umožňující odvolacímu soudu odchýlit se od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a poté z nich vyvodit i případnou změnu v právním posouzení skutku. V ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. je pro takový případ výslovně upraven procesní postup odvolacího soudu, a to v podstatě v té podobě, že odvolací soud nemůže tak učinit bez provedení nových důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvního stupně, tzn. nemůže změnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen proto, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy sám znovu provedl, popřípadě aniž provedl důkazy nové. Samozřejmě vždy musí jít o takové důkazy, které jsou podstatné pro jím učiněné skutkové závěry. Respektování těchto pravidel pro postup odvolacího soudu v této věci však z napadeného rozsudku (srov. zejména str. 6 až 10) opírajícího se o ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nevyplývá.
Naopak z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se mimo jiné podává, že soud druhého stupně znovu hodnotil některé důkazy provedené jen v hlavním líčení před soudem prvního stupně (např. svědeckou výpověď poškozeného I. Z., lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu) a aniž sám provedl důkazy relevantní pro objasnění skutkového stavu věci dospěl k výše uvedeným závěrům, tedy že v jednání obviněného nelze dovodit jeho úmysl zmocnit se násilím cizí věci. Proto změnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a na podkladě toho přistoupil i k nové právní kvalifikaci skutku.
Z hlediska posouzení důvodnosti podaného dovolání opírajícího se o dovolací důvod předvídaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v posuzované věci podstatné, že s ohledem na právní posouzení skutku soudem prvního stupně jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebyla věnována pozornost otázce povahy a charakteru zranění, které poškozený I. Z. utrpěl, neboť tyto okolnosti byly soudem prvního stupně z hlediska dřívější kvalifikace činu považovány za v zásadě irelevantní. Pokud ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný se dopustil pouze fyzického napadení poškozeného v úmyslu způsobit mu újmu na zdraví, pak objasnění těchto okolností bylo pro správnost jeho závěrů o právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., resp. jeho pokusu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák., nanejvýš významné a rozhodující. V tomto ohledu však odvolacím soudem stabilizovaný skutkový stav vyjádřený ve výroku jeho rozsudku (viz shora), popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění nevyjadřuje všechny zákonem vyžadované znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví.
Odvolací soud vycházel z toho, že obviněný poškozeného fyzicky napadl tak, že jej udeřil pěstí do břicha a poté do oblasti levého oka, čímž mu způsobil pohmoždění v oblasti nad levým okem, což si vyžádalo jen jednorázové ošetření (viz příslušná zpráva o lékařském ošetření). Jak již bylo výše uvedeno intenzitou útoku, hrozícími následky s ohledem na místo zasažení poškozeného atd. se odvolací soud vůbec nezabýval a nevytvořil si tak ani podklad pro závěr, že s ohledem na způsob provedení útoku a jeho intenzitu je zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, a rovněž z jakých důvodů se tak nestalo. Místo toho odvolací soud poněkud nejasně poukazuje na to, že např. „provedení činu nebylo nijak brutální a hrubé“. Důvody, pro které nedošlo k dokonání činu jsou obsaženy ve formulaci odvolacího soudu, že „Obžalovaný chtěl poškozenému způsobit svým bezdůvodným napadením zranění, nicméně k dokonání nedošlo“ a dále pak, že tato právní kvalifikace (tj. pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák.) má „…oporu ve způsobu provedení činu i vzniklém následku, když k dokonání nedošlo, z důvodů uvedených výše.“ V návaznosti na to, pak nejasnosti zvýrazňuje i tvrzení odvolacího soudu, že lze „učinit závěr, že mezi jednáním obžalovaného a vzniklým následkem byla příčinná souvislost, kterou bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu přímého…“. Jen na okraj je třeba zdůraznit, že není patrno, v čem vlastně spočíval „vzniklý následek“, když čin obviněného měl podle odvolacího soudu zůstat jen ve stádiu pokusu.
Na základě všech shora uvedených skutečností lze uzavřít, že dovolání obviněného opodstatněně namítá, že napadený rozsudek, jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dosud učiněná skutková zjištění pak ani nevylučují možnost posouzení skutku jako přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak vyplývá i z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Proto Nejvyšší soud k dovolání obviněného v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./ napadený rozsudek zrušil, a to v celém rozsahu. S ohledem na tu skutečnost, že trestní stíhání ve věci bude pokračovat konáním dalšího řízení u odvolacího soudu bylo nutno zrušit napadený rozsudek i ve vztahu k výroku o zamítnutí odvolaní státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, který podaným dovoláním obviněného napaden nebyl. Jestliže v důsledku tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu se po zrušení pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně věc vrací do procesního stádia řízení o odvolání, tak je nutné znovu rozhodovat o všech podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy i o odvolání státního zástupce, a nelze tak ponechat v právní moci výrok učiněný podle §256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání. Již na tomto místě je však třeba připomenout ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. o zákazu reformace in peius.
Nejvyšší soud dále přikázal Krajskému soudu v Ostravě jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s ohledem na skutečnost, že vytýkané vady mají svůj původ (viz shora) v řízení před soudem druhého stupně. Krajský soud se v intencích tohoto rozhodnutí vypořádá s výše již uvedenými výhradami ke správnosti právního posouzení věci. Pro úplnost je třeba poukázat na ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., podle něhož je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Přitom je třeba znovu zdůraznit, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, poněvadž napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného v jeho prospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík