ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1007.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1007/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné S., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. F., o nařízení exekuce vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 5439/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2005, č. j. 40 Co 1314/2005-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím změnil usnesení, jímž soud prvního stupně řízení o nařízení exekuce zastavil, tak, že se návrh oprávněné na nařízení exekuce vyklizením bytu povinného zamítá. Pokud oprávněná ke svému návrhu na nařízení exekuce nepřipojila způsobilý důkaz, který by prokazoval pro povinného zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, ačkoliv se k této právně významné skutečnosti upíná patnáctidenní lhůta k dobrovolnému vyklizení bytu povinným, je třeba považovat vykonávaný exekuční titul za formálně nevykonatelný. Oprávněnou předkládaná skutečnost, podle které je povinný výlučným vlastníkem obytného domu, nezakládá žádný relevantní důkaz o zajištění bytové náhrady.
Oprávněná v dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Je toho názoru, že předložením výpisu z katastru nemovitostí, který osvědčuje vlastnictví nemovitosti způsobilé k bydlení povinným, dostatečně prokazuje zajištění bytové náhrady.
Povinný ve vyjádření uvedl, že vyklizení předmětného bytu je vázáno na zajištění bytové náhrady, která nebyla ze strany oprávněné splněna. Poukaz dovolatelky na jeho vlastnické právo k nemovitosti považuje za nepřípadný, neboť se jedná o neobyvatelnou stavbu. Je také toho názoru, že dovolání oprávněné je opožděné.
Nelze přisvědčit povinnému v jeho námitce opožděnosti podaného dovolání. Z dovolacímu soudu předloženého spisového materiálu se podává, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo oprávněné doručeno dne 17. ledna 2006, přičemž dovolání bylo z její strany k poštovní přepravě soudu prvního stupně podáno dne 2. března 2006. Dvouměsíční lhůta určená §240 odst. 1 o.s.ř. pro podání dovolání proto byla oprávněnou zachována.
Dovolání je přípustné.
Podle §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně (odstavec 2).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1999, pod poř. č. 52, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě sice soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce splněny nejsou. Okolnost, že soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §39 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. z důvodu nepředložení listiny prokazující zajištění kvalifikované bytové náhrady pro povinného řízení zastavil, přičemž odvolací soud ze stejného důvodu pro nesplnění zákonem stanovených předpokladů (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) rozhodnutí „změnil“ tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, však činí sama o sobě ve smyslu uvedených závěrů z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení, neboť soud prvního stupně – na rozdíl od odvolacího – ve věci vůbec nerozhodl meritorně, protože vycházel z toho, že návrh na nařízení exekuce není způsobilý zahájit řízení.
Dovolání však není důvodné.
Podle §73 zák. č. 120/2001 Sb. a §343 odst. 1 o.s.ř. ukládá-li rozhodnutí, jehož exekuce se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí exekuci jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena v exekučním titulu. Zajištění bytové náhrady je povinen prokázat oprávněný (odst. 2 téhož ust. o.s.ř.).
Pro nařízení exekuce vyklizením bytu, za který je nutno zajistit bytovou náhradu, je tak rozhodující (vedle dalšího) také okolnost, zda bytová náhrada určená exekučním titulem je skutečně oprávněnou zajištěna a nikoli okolnost, že povinný disponuje nemovitostí, jež může (dle názoru oprávněné) objektivně splňovat nároky na bytovou náhradu kladené; jiný závěr neodůvodňuje ani formulace vykonávaného rozhodnutí, které vyklizení bytu podmínilo zajištěním (logicky pak subjektem od povinného odlišným) náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Je nespornou zásadou, že ve vykonávacím (exekučním) řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Takto také odvolací soud postupoval, když současně zcela správně v odůvodnění napadeného rozhodnutí připomenul, že soud provádějící výkon rozhodnutí (exekuci) nemůže brát zřetel na změnu poměrů, k níž od vydání exekučního titulu došlo a která by měla (mohla mít) vliv na přiznání bytové náhrady. Soudní praxe již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci dotčeného rozhodnutí) ke změně poměrů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. července 1979, sp. zn. 11 Co 164/79, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1980, pod poř. č. 25 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 2021/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2002, pod poř. č. 20).
Platí tedy, že odvolací soud uplatnil v dané věci při výkladu přiléhavého ustanovení zákona právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, a že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení přiznat důvodnost nelze. Rozhodl proto dovolací soud dle §243b odst. 2 o.s.ř.
Dovolání oprávněné bylo zamítnuto, dovolatelka tak nebyla v řízení úspěšná. Povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §142 odst. 1, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu