ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.112.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 112/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a/ A. H., b/ J. H., c/ M. H., d/ A. H., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovanému B. a. sv. V. a sv. M., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 11/2003, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 62 Co 299/2004-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání dvou obrazů konkretizovaných ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobci neprokázali existenci žádného nabývacího titulu, jímž by bylo možno prokázat vlastnictví jejich právního předchůdce k předmětům sporu. K námitce žalobců, zejména pak v poukazu na konstrukci institutu vydržení, zdůraznil, že základní podmínkou vydržení vlastnictví je tzv. oprávněná držba, tj. držba, u níž je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Pojem dobré víry však nesmí být hodnocen pouze ze subjektivního hlediska držitele, nýbrž musí být posuzován se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodnost přesvědčení držitele usuzovat; okolnosti, z nichž lze dovodit existenci dobré víry držitele, musí prokázat právě držitel. Ani ustanovení §130 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), podle níž se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná, neznamená, že jakékoliv dlouhodobé užívání věci bez prokázání okolností a způsobů nabytí bude posuzováno jako oprávněná držba. Teprve tehdy, jestliže držitel prokáže, za jakých okolností věc do své držby nabyl a na základě jakých okolností se domníval, že mu věc patří, a přesto vzniknou pochybnosti o tom, zda mohly vést uvedené okolnosti držitele k důvodnému přesvědčení o tom, že mu věc náleží, se lze přiklonit k vyvratitelné domněnce, že držba byla oprávněná. Pokud však žalobci k existenci takových skutečností nenabídli ani jediný důkaz a dokonce se v průběhu celého řízení ani nezmínili o způsobu a okolnostech, za nichž mohl jejich právní předchůdce uvedené obrazy nabýt a z nichž by mohl usuzovat na to, že mu obrazy patří, bylo zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců správné. Odvolací soud závěrem uzavřel, že za této situace je pak irelevantní namítat, zda bylo v řízení dostatečně prokázáno, že žalovaný má předmětné obrazy ve své moci po právu.
Žalobci ve včasném dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Dovolatelé namítají, že se soud nedostatečně a nesprávně zabýval otázkou, jakým způsobem přešla držba předmětných obrazů právního předchůdce žalobců na žalovaného, přičemž k objasnění této otázky poukazující na relevantní skutkové okolnosti. Dle jejich závěru došlo odnětím obrazů z jejich domácnosti orgány činnými v trestním řízení a následnému předání žalovanému, jenž nebyl a není schopen žádným způsobem doložit svůj vztah k těmto věcem, k nedůvodnému a neoprávněnému narušení pokojného stavu, který nemá žádný podklad v jednotlivých zjištěních orgánů činných v trestním řízení. Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení otázky nabytí vlastnického práva jejich právním předchůdcem na základě vydržení, čemuž oponují i odkazem na jednotlivé výpovědi svědků. Jsou toho názoru, že se jedná o držbu oprávněnou, a to s poukazem na konstrukci zákonné domněnky zakotvené v ustanovení §130 odst. 1 věta druhá obč. zák.; bylo proto pouze na žalovaném, aby pro vyvrácení oprávněnosti držby obrazů právním předchůdcem žalobců soudu předložil důkazy, jimiž by tuto oprávněnost držby zpochybnil. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, podle kterého by žalobce - při konstrukci zákonné domněnky oprávněné držby - tížila důkazní povinnost prokázat skutečnosti, které požadoval odvolací soud.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Předně je nutno konstatovat, že část dovolání obsahující skutkové námitky je v daných souvislostech - tedy pro hodnocení, zda je dovolání přípustné v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm c), odst. 3 o.s.ř. – bezcenná. Právní námitky pojící se k otázce výkladu ustanovení §130 odst. 1 věta druhá obč. zák., tedy k otázce použití vyvratitelné právní domněnky, podle které se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná, otázce důkazního břemene prokázání okolností oprávněné držby a otázce nadbytečnosti zkoumání právního vztahu žalovaného k předmětům sporu (za dané procesní situace), vyložil odvolací soud zákonně konformním způsobem, plně souladným s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Žaloba vindikační (reivindikační) je žalobou vlastníka na vydání věci a odevzdání věci proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Zákonnou podmínkou její úspěšnosti je jednak (1) důkaz vlastnického práva žalobcova, bez něhož by žalobce nebyl aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníkovi přísluší, a dále (2), aby žalovaný měl věc skutečně u sebe a to neoprávněně, tj. odpíral ji vydat vlastníku bez právem uznaného důvodu (§126 odst. 1 obč. zák.); uvedené podmínky musí být naplněny kumulativně. Pokud jedna z těchto podmínek splněna není, nezbytně rezultuje závěr soudu - bez dalšího - do zamítavého výroku. Výtku dovolatelů k postupu odvolacího soudu, kdy při nesplnění první podmínky považoval zkoumání splnění podmínky druhé za irelevantní, je třeba považovat za nepřípadnou, otázku zásadního právního významu - již pro samotný rozpor se zákonem - nezakládající.
Soudní praxí a právní naukou je plně akceptován závěr, podle kterého je jedním ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením existence dobré víry držitele. Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. K dovolacímu soudu předestřené otázce například Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96 připomněl, že dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Zároveň však také zdůraznil, že povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 982/98); k těmto závěrům se ostatně také hlásí odborná literatura (srov. např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 455). Oprávněná držba se nadto nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí totiž, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98).
Je proto nesprávný názor dovolatele, podle kterého (snad) již z existence zakotvení výše namítané vyvratitelné právní domněnky je apriori postavena najisto - bez prokázání relevantních skutečností (právního důvodu) - oprávněnost této držby. Tomuto závěru ostatně neodpovídá ani samotná dikce zákona, který umožňuje vyvratitelnou domněnku použít (ve prospěch držitele) pouze „v pochybnostech“ o tom, zda-li je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří (srov. §130 odst. 1 obč. zák). Důkazní břemeno prokázání právního důvodu držby pak již (z hlediska gramaticko-logického a systematického výkladu) tíží právě toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (v daném případě tedy žalobce a nikoliv žalovaného, jak dovozují dovolatelé). Pokud odvolací soud svůj potvrzující závěr zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil poukazem na (skutkovou) okolnost, podle které žalobci v průběhu řízení neprokázali jakýkoliv (domnělý) oprávněný důvod nabytí držby (čemuž ostatně dovolatelé ve svém podání ani nikterak neoponují), je jeho rozhodnutí s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu plně souladné a otázku zásadního právního významu předpokládanou §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto ani v tomto případě založit nemůže.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tak zde zjevně nejde.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto, žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu