ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1169.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1169/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. R., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. K., pro částku 675 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. Nc 3063/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 9. 11. 2004, č. j. 23 Co 338/2004-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 9. 11. 2004, č. j. 23 Co 338/2004-38, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 25. 2. 2003, č. j. Nc 3063/2003-3 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora), a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „právo z exekučního titulu přešlo na jiného“, že „oprávněný ještě před nařízením exekuce, a to ode dne uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, přestal být jeho skutečným nositelem“ a že tedy „nelze na oprávněného hledět jako na osobu věcně aktivně legitimovanou k vymáhání tohoto práva - peněžitého plnění“.
V dovolání oprávněný – posuzováno podle obsahu podání – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), spatřuje – v konečném důsledku – v závěru odvolacího soudu o nedostatku „věcné aktivní legitimace k vymáhání práva“ oprávněného.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že právo z exekučního titulu přešlo na jiného, že oprávněný ještě před nařízením exekuce, totiž ode dne uzavření postupní smlouvy, přestal být jeho skutečným nositelem a že tudíž na něj nelze nadále hledět jako na osobu věcně aktivně legitimovanou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Závěr odvolacího soudu o prokázaném přechodu práva (na třetí osobu) a v důsledku toho pak o nedostatku „věcné aktivní legitimace“ oprávněného je nesprávný. Otázkou singulární sukcese v exekuci se již Nejvyšší soud zabýval, a to v rozhodnutí z 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod poř. č. 57), v němž dospěl – kromě jiného – k závěru, že soud k případnému postoupení pohledávky v průběhu vykonávacího řízení (při nařízení exekuce) nepřihlíží, nebyla-li tato skutečnost uplatněna; oním uplatněním je třeba rozumět (včasný) návrh podle §107a odst. 1 o.s.ř., o němž soud rozhodne usnesením podle §107a odst. 2 o.s.ř. K podání takového návrhu je ovšem legitimován výlučně oprávněný (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2004, pod poř. č. 190, jehož závěrů lze pro exekuční řízení /§254 odst. 1 o.s.ř./ užít obdobně). Z obsahu spisu je však patrno, že oprávněný, vyzván soudem a poučen jím podle §107a o.s.ř., výslovně uvedl (čl. 26), že „je nadále osobou oprávněnou on“ a že proto také návrh podle §107a o.s.ř. nepodal.
Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru (viz předposlední odstavec na 4. straně napadeného usnesení /čl. 41/), že „povinný v řízení kvalifikovaným způsobem (§36 odst. 4 ex.ř.) prokázal, že došlo k právní skutečnosti, s níž předpisy spojují převod práva oprávněného, o něž v řízení jde, tedy prokázal, že vymáhané právo – z hlediska hmotného práva – bylo převedeno na třetí osobu“, v důsledku čehož pak nesprávně uzavřel, že na oprávněného „nelze hledět jako na osobu k vymáhání práva věcně aktivně legitimovanou“.
Tento závěr je však v rozporu se zásadou, že vymezení účastenství v exekučním řízení (§36 odst. 1 exekučního řádu /dále též jen „ex.ř.“/) je ryze procesní (zatímco odvolací soud věc posoudil výslovně /viz poslední řádek předposledního odstavce na 4. straně napadeného usnesení/ i hmotněprávně /srov. odkaz na ustanovení §524 občanského zákoníku v témže odstavci/); exekuční soud tedy při zkoumání aktivní legitimace účastníka zjišťuje pouze to, zda ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce, je osobou ve vykonávaném rozhodnutí označenou jako oprávněný (tedy v nalézacím řízení žalobce, jemuž bylo přisouzeno určité plnění). Protože tato podmínka nařízení exekuce v daném případě splněna byla (návrh na nařízení exekuce vskutku podal procesně úspěšný žalobce), nebylo namístě věc posuzovat (jak to učinil odvolací soud) podle §36 odst. 4 ex.ř., jelikož toto ustanovení se uplatní právě v případech opačných (podle §36 odst. 3 ex.ř.), kdy návrh na nařízení exekuce podá osoba jiná než která je v podkladovém rozhodnutí označena jako oprávněný.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že výše uvedené právní závěry, zaujaté standardní judikaturou, byly pominuty; názor, že návrh na nařízení exekuce je (pro důvody odvolacím soudem vyvozené) nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., v jehož závěru byl vyjádřen nesouhlas s právním závěrem o nedostatku aktivní legitimace oprávněného (nikoli tedy argumenty ostatní), byl tudíž uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§87 a následující exekučního řádu).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu