ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1240.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1240/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. P., a. s., zastoupeného advokátem, proti povinné M. T., zastoupené advokátkou, pro 201,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 30 E 3146/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2004, č.j. 10 Co 633/2004-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8. 4. 2003, č.j. 30 E 3146/2002-3, kterým Okresní soud v Mostě nařídil podle svého platebního rozkazu ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. Ro 4930/96, k vymožení pohledávky 201,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 541,60 Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že platební rozkaz je formálně vykonatelný (zákonné zástupkyni povinné byl doručen do vlastních rukou 28. 5. 1996).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), zpochybnila závěr o vykonatelnosti exekučního titulu. Podkladové rozhodnutí jí nebylo doručeno, i když v době jeho vydání měla ve smyslu §20 odst. 1 o.s.ř. způsobilost samostatně jednat před soudem; platební rozkaz navíc nepřevzala ani její matka jako zákonná zástupkyně (podpis na doručence není totiž jejím podpisem). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání je opožděné.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, popřípadě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 1, věta první, odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první, o.s.ř.). Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2, věty první a druhé, o.s.ř. končí běh lhůty k podání dovolání uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce; připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci byl stejnopis písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu – obsahující správné poučení o možnosti podat dovolání včetně lhůty, kdy tak lze učinit – doručen povinné 29. 11. 2004. Dovolání (sepsané – usnesením ze dne 24. 2. 2005, č.j. 30 E 3146/2002-23 – ustanovenou advokátkou) podala povinná osobně u soudu prvního stupně 4. 4. 2005.
Posledním dnem lhůty, v níž mohla povinná dovolání učinit u soudu, popřípadě podat k přepravě orgánu, který má povinnost je doručit, byl 31. 1. 2005 (pondělí); dovolání však – jak vyplývá z výše uvedeného – bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání jako opožděné odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218a o.s.ř.).
Podání ze dne 11. 1. 2005 je podle obsahu (i s ohledem na vyjádření obecné zmocněnkyně z 23. 2. 2005) toliko žádostí o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.); lhůta k podání dovolání by však byla zachována, bylo-li by současně dovoláním nezastoupené povinné. V takovém případě by dovolání z 31. 3. 2005, jímž advokátka nahradila podání povinné, dovolací soud odmítl jako nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.). S (právní) námitkou, že platební rozkaz měl být doručen povinné, která jako nezletilá mohla sama před nalézacím soudem jednat, se Nejvyšší soud vypořádal v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2004. Platí, že správnost, případně úplnost skutkových zjištění nelze poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutečnostech (okolnostech), jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení, aniž byly k dispozici již odvolacímu soudu. Dovolatelka výtku, že podkladové rozhodnutí nebylo doručeno její (tehdejší) zákonné zástupkyni, vnesla do řízení až mimořádným opravným prostředkem; do odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vtělena nebyla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu