ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1241.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1241/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného D., Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti povinnému V. Š., pro částku 1.754.756,81 Kč s příslušenstvím, o nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 Nc 1885/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 25. 2. 2005, č.j. 7 Co 465/2005-35, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7. 9. 2004, č.j. 6 Nc 1885/2004-11, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženou soudní exekutorku; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že oprávněný způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále též jen „ex.ř.“), prokázal, že na něj bylo převedeno právo z exekučního titulu (§36 odst. 3 ex.ř.), a s odvolací námitkou povinného (č.l. 14), že „nebylo soudně pravomocně rozhodnuto, jestli fi.:D. získala pohledávku – tedy požadovanou částku oprávněně a jestli vůbec nějaká pohledávka vznikla“, se vypořádal závěrem, že nezbytnost takového rozhodnutí o přechodu práva na oprávněnou společnost exekuční řád nepředpokládá“.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda aktivní legitimace oprávněného byla ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř. posouzena v rozporu s hmotným právem“) povinný namítá především, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že oprávněný – ve smyslu §36 odst. 3 ex.ř. – prokázal převod práva z exekučního titulu svědčícího žalobkyni, tedy K. b., a.s. Porovnáním obou postupních smluv, tedy smlouvy z 26. 5. 2003 mezi K. b., a.s. jakožto postupitelem a společností M., s.r.o. jako postupníkem (č.l. 2) vyčíslující postupovanou pohledávku částkou 1 602 306,45 Kč, se smlouvou uzavřenou 3. 9. 2003 mezi společností M., s.r.o. jako postupitelem a oprávněným jako postupníkem (č.l. 5) specifikující postupovanou pohledávku částkou 2.724.146,40 Kč s přísl., nutno dle dovolatele dospět k závěru o neplatnosti smlouvy z 3. 9. 2003 podle §37 odst. 1,2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jelikož „její předmět je zde vymezen neurčitě, resp. tak, jak je předmět popsán v uvedené smlouvě, nemohlo být plněno pro nemožnost plnění, když postupitel by na postupníka postoupil více práv, než sám měl“. Další důvod nesprávnosti právního posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud dovodil totožnost pohledávky, přisouzené žalobkyni (K. b., a.s.) vykonávaným exekučním titulem, s tou, kterou oprávněný nabyl postupní smlouvou z 3. 9. 2003 od společnosti M., s.r.o, aniž přitom bylo doloženo, že právě onu pohledávku nabyl tento právní předchůdce oprávněného od žalobkyně, když v pořadí prvá postupní smlouva (tedy z 26. 5. 2003) se týkala pohledávky vyčíslené částkou jinou (přes 1,6 mil. Kč), než která byla přisouzena vykonávaným exekučním titulem, a kterou měl cessí nabýt oprávněný (přes 2,7 mil. Kč). Nedostatečnost identifikace vymáhané pohledávky povinný dovozuje také z okolnosti, že – co do právního důvodu – byla pohledávka, ač již existoval vykonávaný platební rozkaz z 9. 4. 2002, specifikována právním důvodem jiným, totiž jako pohledávka ze smlouvy o úvěru.
Oprávněný ve svém podání z 11. 5. 2005 vyjádřil souhlas s napadeným rozhodnutím. Totožnost pohledávky, přiznané částkou 2.724.146,40 Kč s přísl. vykonávaným platebním rozkazem, s tou, kterou jeho právní předchůdce (M., s.r.o.) nabyl od žalobkyně (K. b., a.s.) postupní smlouvou z 26. 5. 2003, v níž byl předmět cesse vyčíslen částkou 1.602.306,45 Kč, oprávněný vysvětlil tak, že v této smlouvě byl „předmět pohledávky vyjádřen účetní hodnotou v době přechodu pohledávky tak, jak byla evidována K. b., přičemž je uveden titul, na základě kterého daná pohledávka vznikla, a to smlouva o úvěru reg. č. z 29. 1. 1993“, zatímco „ve smlouvě o postoupení pohledávky ze společnosti M., s.r.o. na oprávněného je jistina vyčíslena již tak, jak byla přiznána pravomocným platebním rozkazem (tj. jistiny včetně smluvního úroku, zvýšeného úroku z neuhrazené části úvěru a úroku z úvěru a z poplatku za vedení úvěrového účtu), přičemž titul, na základě kterého pohledávka vznikla, se shoduje s titulem uvedeným ve smlouvě o postoupení pohledávky z K. b., a.s. na společnost M., s.r.o., tj. stále se jedná o smlouvu o úvěru z 29. 1. 1993“. Vymáhá-li pak částku nižší než přiznanou vykonávaným platebním rozkazem, je tomu tak proto, že před podáním návrhu na nařízení exekuce povinný dne 10. 7. 2002 zaplatil 1.124.361,- Kč, z čehož jistina činila částku 969.389,59 Kč.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolatel se mýlí, jestliže otázku, jaké jsou důsledky toho, že po skončení nalézacího řízení v něm úspěšný žalobce postoupil (před zahájením exekučního řízení) pohledávku, přiznanou mu vykonatelným soudním rozhodnutím, jinému, pokládá za otázku zásadního právního významu s odůvodněním, že byla posouzena v rozporu s hmotným právem; exekuce, a tedy i její nařízení jsou totiž instituty práva procesního, a pokud jde o samotný přechod práva, ten byl náležitě doložen způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 ex. řádu (viz též pátý odstavec na této straně)..
Založit přípustnost dovolání není způsobilá ani námitka nedostatečné identifikace vymáhané pohledávky ve smlouvě o cessi, předně opět proto, že pro účely (pouhého) „doložení“ (dokazování ve smyslu ustanovení §122 a násl. o.s.ř. se ve fázi nařízení exekuce – viz výše – neprovádí) přechodu práva podle §256 odst. 2 o.s.ř., případně §36 odst. 4 ex.ř. byla pohledávka identifikována dostatečně, a rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru v souladu se standardní judikaturou (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1319/2002 z 31. 7. 2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod poř. č. 165); kromě toho nelze ztratit ze zřetele druhou část II. právní věty citovaného judikátu, v níž Nejvyšší soud uzavřel, že samotná okolnost, že při nařízení výkonu rozhodnutí se dokazování neprovádí, neznamená, že soud při výkladu postupní smlouvy nemůže přihlédnout k listinám jiným, předloženým oprávněným nebo soudu známým z obsahu spisu.
V daném případě – jak plyne z připojeného spisu nalézacího soudu sp. zn. Ro 73/2002 – byla žaloba ze 7. 2. 2002 (jíž nalézací soud v plném rozsahu vyhověl) znějící na částku 2.724.146,40 Kč s přísl. odůvodněna tvrzením, že tuto částku povinný dluží na základě smlouvy o úvěru z 29. 1. 1993. Z hlediska identifikace je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že nyní (v exekučním řízení) vymáhaná pohledávka vyčíslená po částečném plnění z 10. 7. 2002 (ve výši 1.124.361 Kč) částkou 1.754.756,81 Kč s přísl. (přiznaná vykonávaným platebním rozkazem v původní výši 2.724.146,40 Kč s přísl.) je totožná nejen s pohledávkou specifikovanou stejnou částkou v postupní smlouvě z 3. 9. 2003 mezi společností M., s.r.o. a oprávněným, ale i s pohledávkou vyčíslenou částkou 1.602.306,45 Kč (tj. „účetní hodnotou“ této pohledávky, viz vyjádření oprávněného) v postupní smlouvě z 26. 5. 2003 mezi K. b., a.s. (v nalézacím řízení žalobkyní) a právním předchůdcem oprávněného (společností M., s.r.o.).
O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen - proto nejde.
Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Není-li dovolání přípustné, nemůže se dovolací soud zabývat ani otázkou „právní subjektivity oprávněného (kterou povinný navíc – nesprávně – směšuje, příp. zaměňuje /viz třetí odstavec třetí strany dovolání na č.l. 54/ s aktivní legitimací a s absencí označení účastníka); nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.) již totiž (po novelizaci občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb.) sám o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (jak tomu bylo před touto novelizací, srov. ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000), nýbrž pouze vadou řízení (odůvodňující podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), k níž je sice dovolací soud povinen přihlédnout, a to i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), avšak pouze za – zde ovšem nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení má být rozhodnuto v poměrech úpravy hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu