ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1377.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1377/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města T. proti povinným 1) J. K. a 2) S. K., zastoupeným advokátkou, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 E 29/2004, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, z 26. 11. 2004, č. j. 15 Co 734/2004-14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. 9. 2004, č. j. 9 E 29/2004-7, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (svého rozsudku z 13. 12. 2002, č. j. 14 C 6/2002-16, kterým byli povinní zavázáni k vyklizení bytu do 15 dnů ode dne zajištění náhradního ubytování). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky pro vyklizení bytu stanovené v §343 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), byly splněny, jelikož oprávněný příslušnou listinou, totiž „rozhodnutím o poskytnutí náhradního bytu – návrhem na uzavření nájemní smlouvy“ prokázal, že pro povinné byla zajištěna bytová náhrada a že tato náhrada odpovídá vykonávanému rozhodnutí (§343 odst. 3 o.s.ř.).
V dovolání (zásadní právní význam přisuzují otázkám, „zda se má soud při rozhodování o náhradním bydlení zabývat skutečným stavem náhradního bydlení a zda je náhradní byt, oproti původnímu o dvě kategorie horší, náhradním bydlením, jak má na mysli ustanovení §712 odst. 4 občanského zákoníku“) povinní namítají, že soudy obou stupňů „učinily rozhodnutí, aniž přitom zjistily skutečný stav věci, neboť neprovedly všechny důkazy a nesprávně zhodnotily právní otázku ohledně kategorizace náhradního bydlení“. Dovolatelům sice není známo, v jakém konkrétním stavu se náhradní ubytování nachází, neboť jim nebylo umožněno se s ním seznámit, „nicméně již samotná kategorie nabízeného bydlení svědčí o tom, že z hlediska hygienického tento nesplňuje stejné podmínky jako byt v současnosti užívaný. Předmětný dům se nachází u řeky Lužnice, v době povodní v roce 2002 byl zčásti zatopen a dle dostupných informací nebyl dosud opravován, dá se tedy předpokládat, že je v něm plíseň a vlhko“. Dovolatelé mají pochybnosti o tom, že nabízený byt, ač možná zkolaudován k bydlení, není v současnosti zdravotně nezávadný a podle jejich informací neodpovídá hygienickým normám. Soudy se však skutečným stavem nabízeného ubytování nezabývaly, ale vycházely pouze z tvrzení oprávněného o kategorii bydlení. Vzhledem k závadám nabízeného bydlení i vzhledem k místu, kde se nabízené ubytování nachází, se dovolatelé domnívají, že „jim toto nezajistí odpovídající bydlení a že budou porušena jejich práva na zachování lidské důstojnosti“.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takovýto (jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilý) dovolací důvod však povinní neuplatnili. Jejich námitka, že soudy obou stupňů (a tedy i soud odvolací) „učinily rozhodnutí, aniž přitom zjistily skutečný stav věci, neboť neprovedly všechny důkazy“, je totiž podřaditelná jedině pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., podle nějž lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není (dovolací soud k vadě podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přihlédne jen je-li dovolání přípustné /§242 odst. 3 o.s.ř/, kterážto podmínka, viz též níže, v dané věci splněna nebyla). Pouze pro úplnost se pak dodává, že bylo-li zajištění bytové náhrady prokázáno – jak tomu je v souzené věci – listinou vydanou orgánem obce, tedy listinou veřejnou, soud ve stadiu nařízení exekuce jednání nenařizuje a tedy ani neprovádí dokazování (jehož provedení ovšem nic nebrání v případném stadiu řízení dalším, totiž v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí).
Namítají-li dovolatelé dále, že odvolací soud věc nesprávně posoudil po stránce právní, jestliže za zajištění odpovídající bytové náhrady považoval nabídku bytu „o dvě kategorie horšího oproti původnímu bydlení“, ani v tomto směru přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovodit nelze. Povinní totiž jednak ani nenamítají – z hlediska ustanovení §343 odst. 3 věty první o.s.ř. relevantním způsobem – že zajištěný náhradní byt neodpovídá vykonávanému rozhodnutí (jímž ovšem byla jejich povinnost byt vyklidit vázána na zajištění – pouhého – náhradního ubytování, tedy bytové náhrady nižší než náhradní byt) a jednak, bez opory v podkladovém titulu, nesprávnost právního posouzení dovozují ze srovnání náhradního bytu s bytem vyklizovaným; na tomto srovnání však napadené rozhodnutí nespočívá, jelikož povinnost k vyklizení bytu nebyla vázána na zajištění náhradního bytu, a tím méně náhradního bytu přiměřeného, jenž má být podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému, nýbrž na zajištění pouze náhradního ubytování. Závěr odvolacího soudu, že byla-li v nalézacím řízení a tedy ve vykonávaném rozhodnutí povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění pouhého náhradního ubytování, a bylo-li pak v exekučním řízení veřejnou listinou prokázáno zajištění náhradního bytu, jde o zajištění bytové náhrady odpovídající (ve smyslu ustanovení §343 odst. 3 věty první o.s.ř.), je tedy správný a přípustnost dovolání tudíž nelze dovodit ani v tomto směru.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu