ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.143.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 143/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. ž. c., státní organizace, proti povinné Š. R., zastoupené advokátkou, prodejem movitých věcí, pro částku 349 314,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 32 E 15/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 16. 2. 2005, č.j. 26 Co 64/2005-37, takto:
I. Dovolaní se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5. 11. 2003, č.j. 32 E 15/2003-11, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinné, že se tak stalo neoprávněně, se odvolací soud vypořádal závěrem, že případné částečné plnění vymáhané pohledávky na základě dohody o splátkách může mít právní význam teprve v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g/, odst. 4 o.s.ř.; při nařízení výkonu rozhodnutí však soud zkoumá pouze, zda existuje (materiálně i formálně) vykonatelné rozhodnutí ukládající povinnému plnění ve prospěch oprávněného (§251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále také jen „o.s.ř.“/), zda je výkon rozhodnutí navržen v rozsahu nepřekračujícím titulem přiznané plnění (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená způsobem jiným (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda není navržen zákonu odporující či zřejmě nevhodný způsob výkonu (§258, §264 odst. 1 o.s.ř.); jsou-li tyto náležitosti – jak je tomu v souzené věci – splněny, soud výkon rozhodnutí nařídí.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinná (stejně jako v odvolání) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud usnesení o nařízení výkonu potvrdil přesto, že uzavřela s oprávněným dohodu o zaplacení dluhu ve splátkách, kterou řádně až do nařízení výkonu plnila. Kromě toho automobil, který je předmětem výkonu, „nezbytně potřebuje pro potřeby svých nezletilých dětí.“
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinná, jež se otázkou přípustnosti dovolání nezabývala, a tedy pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení z 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod poř. č. 14, bodem II. dovodil výslovný závěr, že sice dohodě o plnění dluhu ve splátkách nebrání, že pohledávka již byla přiznána vykonatelným rozhodnutím, že však takováto dohoda může být jen důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Dospěl-li tedy odvolací soud k témuž závěru, že totiž odvolací námitka povinné není v dané fázi vykonávacího řízení důvodná, jelikož při nařízení exekuce se soud zabývá pouze otázkou, zda jsou splněny předpoklady uvedené v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, je jeho závěr správný (byť – vzhledem k odvolacímu argumentu existencí dohody o plnění ve splátkách – nikoli zcela přiléhavý, poukazuje-li odvolací soud na písmeno g/ namísto správného písmene h/ ustanovení §268 odst. 1 o.s.ř.).
Starší soudní praxe (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 1995, sp. zn. 7 Co 1877/95, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1996, pod poř. č. 66 na str. 48) i novější judikatura (srov. usnesení z 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod poř. č. 62, v němž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i když ustanovení §322 o.s.ř. vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit ze zřetele, že tato ochrana je limitována základním účelem exekučního řízení, jímž je vymožení /nikoli tedy opak/ kvalifikovaně uloženého plnění) je sjednocena také v závěru, podle něhož se soud námitkou povinného, že exekucí je postihována věc z výkonu vyloučená, nezabývá při nařizování výkonu, ale teprve v řízení o jeho zastavení podle §268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. Ani v tomto směru tedy napadené rozhodnutí v rozporu se standardní judikaturou není.
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu