ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1471.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1471/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., proti povinnému M. B., zastoupenému advokátem, pro částku 396 322, 60 Kč s příslušenstvím, přikázáním jiné peněžité pohledávky, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 1203/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 2. 2005, č. j. 9 Co 158/2005-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 11. 2004, č. j. 92 E 1203/2004-16, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě z 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, kterým byl povinný zavázán zaplatit právnímu předchůdci oprávněného /V. a.s./ částku 2 002 550,- Kč a náhradu nákladů řízení). S odvolací námitkou povinného, že dohoda o postoupení pohledávky, jíž nynější oprávněný prokazuje nabytí práva od svého právního předchůdce, a tedy svou aktivní legitimaci v exekučním řízení, není veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §6 notářského řádu, jelikož nesplňuje náležitosti požadované jeho ustanoveními §59 odst. 1, 3 a §74 odst. 2 (obsahuje zkratky všeobecně nepoužívané a označení místa a data ověření „v O. dne 6. 3. 2000“ je umístěno teprve za podpis notářské tajemnice a otisk úředního razítka notáře), se krajský soud s poukazem na jinou exekuční věc (sp. zn. 90 E 1243/2000) téhož povinného, rozhodnutou usnesením z 24. 9. 2004, č. j. 9 Co 804/2004-61 (č.l. 19 a násl. tohoto spisu), vypořádal závěrem, že dohoda o cessi s ověřenýmí podpisy náležitosti veřejné listiny splňuje. Námitku neplatnosti dohody o postoupení pohledávky odvolací soud považoval ve stadiu nařízení exekuce za nerelevantní s odůvodněním, že v této fázi vykonávacího řízení se dokazování zásadně neprovádí.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje „zásadní vadě a nezákonnosti“, totiž „opakovaně se vyskytujícímu nezákonnému postupu odvolacího soudu…“, kdy - ač to předepisují ustanovení §253 odst. 2 a §256 odst. 2 o.s.ř., nebylo nařízeno jednání a stran přechodu práva nebylo provedeno dokazování) povinný uplatňuje všechny přípustné dovolací důvody, tedy podle §241a odst. 2 písm. a/, písm. b/ i odst. 3 o.s.ř. Nesprávné „hmotněprávní“ posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje jednak v kvalifikaci notářské ověřovací doložky jako splňující náležitosti předepsané ustanoveními §59 odst. 1, 3 a §74 odst. 2 notářského řádu, a jednak v závěru odvolacího soudu, že námitka absolutní neplatnosti postupní smlouvy nemá své místo při nařízení výkonu rozhodnutí, odůvodněnému názorem, že v této fázi vykonávacího řízení soud dokazování neprovádí. Pokud jde o další důvody neplatnosti smlouvy o cessi, kvalifikované jím samotným jako neplatné z hlediska ustanovení §37 a §39 občanského zákoníku, odkazuje povinný „pro stručnost“ na své odvolání. Pokud jde o identifikaci pohledávky, o níž oprávněný tvrdí, že mu byla smlouvou ze 14. 2. 2000 (č.l. 8) postoupena společností V., a.s., nesouhlasí povinný s vyjádřením oprávněného k odvolání (č.l. 28), v němž se odkazuje na názor zaujatý v usnesení Nejvyššího soudu z 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod poř. č. 165, že totiž vymáhaná pohledávka může být ve smlouvě o jejím postoupení identifikována i jinak než odkazem na vykonávaný titul, např. uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, příp. i jinými skutečnostmi; tento názor povinný považuje za „diskutabilní, když důvodem pohledávky není faktura, zvláště pak za situace, kdy by mělo jít o pohledávku přiznanou soudním rozhodnutím“. Navíc však podle povinného „není tento názor uveden do souvislosti s posouzením citované dohody ze 14. 2. 2000, jelikož toto posouzení ponechal dovolací soud v oné věci na soudu odvolacím, který je však neprovedl, když abstraktní úvahu dovolacího soudu považoval již za posouzení konkrétní dohody a zadání dovolacího soudu tak nesplnil“. Povinný proto na své námitce nedostatečné identifikace pohledávky nyní vymáhané „tvrzeným oprávněným“ i v dovolání trvá.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný však tento dovolací důvod (nazíráno pro účely posouzení přípustnosti dovolání) neuplatňuje; sám totiž zásadní právní význam (jenž je nutnou podmínkou, má-li být dovolání přípustné právě podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) přisuzuje „zásadní vadě a nezákonnosti“, pro něž usnesení soudů obou stupňů „patří zrušit“, namítá tedy vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř), již spatřuje v tom, že soud nenařídil jednání (§253 odst. 2 o.s.ř.), při němž by provedl dokazování stran přechodu práva (§256 odst. 2 o.s.ř.). Vada řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však není (viz výše) dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; dovolací soud k ní je sice povinen přihlédnout, a to dokonce bez návrhu, tedy z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), avšak pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné. Jak ovšem bude vysvětleno níže, dané řízení namítanou vadou stejně netrpí, jelikož při nařízení exekuce se – přes nedůslednou dikci §256 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. znění ustanovení §335 odst. 1, §338b odst. 1, §338f odst. 1 o.s.ř. a contr.) – neprovádí dokazování ve smyslu ustanovení §122 a následujících o.s.ř., nýbrž, což platí právě i pro ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř., tzv. „osvědčování“, a to tak, že oprávněný přechod práva doloží určitou kvalifikovanou listinou (ostatně viz /povinnému již známé/ výše citované publikované rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, zejména jeho třetí odstavec na str. 741 uvedeného časopisu).
Pro nařízení výkonu rozhodnutí (s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí) je nezbytnou podmínkou existence odpovídajícího návrhu, a ustanovení §261 odst. 1 věty první o.s.ř., jež tento požadavek vyslovuje, se tím přihlašuje k dispoziční zásadě. Při nařízení exekuce se uplatňuje i tomu odpovídající zásada projednací, jmenovitě při posuzování okolností rozhodných z hledisek ustanovení §261 odst. 2 věty první a druhé, §256 odst. 2 a §262 odst. 2 o.s.ř. Oproti tomu není při nařízení výkonu rozhodnutí místa pro zásadu ústnosti a přímosti; ve smyslu §253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v §253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem §253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž Ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež „není řízením nalézacím ve věci samé“, a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Totéž, co bylo řečeno o vadě řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jakožto o dovolacím důvodu k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilém, platí o dovolacím důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; ani tento důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilý není.
Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení náležitostí ověřovací doložky týkající se podpisu E. U., finanční ředitelky V., a.s., jako osoby oprávněné jednat za postupitele (dovoláním, jímž je Nejvyšší soud vázán včetně jeho obsahového vymezení /§242 odst. 3 věta první o.s.ř./, byl namítnut nedostatek náležitostí ověřovací doložky jen ve vztahu k tomuto účastníku dohody o cessi), tato námitka, týkající se navíc nikoli – jak to nesprávně dovozuje povinný – hmotněprávního posouzení, nýbrž posouzení věci z hlediska příslušných ustanovení notářského řádu, tedy předpisu procesněprávního, nemá oporu ve spise.
Povinný se mýlí, dovozuje-li závěr, že notářská ověřovací doložka nemá charakter veřejné listiny (§6 notářského řádu), z pouhého faktu, že místo a datum ověření jsou uvedena teprve za podpisem notářské tajemnice a otiskem úředního razítka notáře; nedostatek povahy veřejné listiny totiž soudní praxe dovozuje z absence některé z náležitostí požadovaných ustanovením §74 odst. 2 písm. a/ a ž f/ notářského řádu, nikoli ze samotného nedodržení jejich pořadí, byť tímto ustanovením předepsaného. Odkaz na §59 odst. 3 notářského řádu je nepřípadný již proto, že toto ustanovení se nevztahuje na listiny o ověření, nýbrž pouze na notářské zápisy o právních úkonech, a dále také proto, že se zabývá pořadím podpisů účastníků (svědků, důvěrníků) na jedné straně a podpisu notáře na straně druhé, nikoli tedy pořadím jednotlivých náležitostí požadovaných ustanovením §74 odst. 2. Stejně nepřípadný je i odkaz na ustanovení §59 odst. 1 notářského řádu, jelikož zkratky použité notářskou tajemnicí jsou v souladu s ustanovením §42 odst. 2 písm. a/ notářského kancelářského řádu a s jeho přílohou č. 4 (písmena „L.S.“, umístěná před běžné číslo ověřovací knihy, jsou notáři všeobecně používanou zkratkou latinského právnického výrazu „Locus sigilli“ /příp. Loco sigilli/, tedy „místo pečeti, příp. razítka“, jejichž použití notářský řád nepředepisuje, avšak ani nevylučuje).
Založit přípustnost dovolání není způsobilá ani námitka nedostatečné identifikace vymáhané pohledávky ve smlouvě o cessi, předně proto, že pro účely (pouhého) „doložení“ (dokazování ve smyslu ustanovení §122 a násl. o.s.ř. se ve fázi nařízení exekuce – viz výše – neprovádí) přechodu práva podle §256 odst. 2 o.s.ř. byla pohledávka identifikována dostatečně a rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru v souladu se standardní judikaturou (viz výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1319/2002); kromě toho nelze ztratit ze zřetele druhou část II. právní věty citovaného judikátu, v níž Nejvyšší soud uzavřel, že samotná okolnost, že při nařízení výkonu rozhodnutí se dokazování neprovádí, neznamená, že soud při výkladu postupní smlouvy nemůže přihlédnout k listinám jiným, předloženým oprávněným nebo soudu známým z obsahu spisu.
V daném případě – jak plyne z opisu části spisu nalézacího soudu sp. zn. 17 Cm 84/96 – byla žaloba z 29. 12. 1994, tehdy znějící na částku 2 102 550,- Kč, odůvodněna tvrzením, že tuto částku povinný dluží jako nedoplatek ceny (za dodávku a montáž smaltovaných nádrží podle smlouvy č. 1-892-0582-2) fakturované dne 23. 12. 1992 pod č. 492982 původně celkovou částkou 2 718 922,- Kč. Z protokolu o jednání z 10. 2. 1998 ve věci téže spisové značky, tedy 17 Cm 84/96, pak vyplývá, že právní předchůdce nynějšího oprávněného, společnost V., a.s., vzal žalobu do částky 100 000,- Kč zpět s odůvodněním, že povinný ji po zahájení řízení, totiž 11. 12. 1995, zaplatil, a žalovaný (zde povinný) pak při tomto jednání svůj dluh ve zbylé částce 2 002 550,- Kč, na jejímž zaplacení žalobce trval, co do důvodu i výše výslovně uznal (v důsledku čehož pak soud vydal rozsudek podle §153a o.s.ř.). Z hlediska identifikace je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že vymáhaná pohledávka označená ve smlouvě o cessi jako pohledávka „v celkové hodnotě 2 002 550,- Kč“, kdy „se jedná o část faktury č. 492982 splatné 2. 1. 1993 v původní výši 2 102 550,- Kč“, je totožná s pohledávkou přiznanou (po částečném zpětvzetí žaloby do částky 100 000,- Kč) v částce 2 002 550,- Kč vykonávaným exekučním titulem – rozsudkem z 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v obou doplněních dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněnému jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu