ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1625.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1625/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné r., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinné S., v.o.s., pro částku 24.215,20 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, o zastavení výkonu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 71 E 132/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 9. 12. 2004, č. j. 12 Co 569/2004-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhrady nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 6. 2004, č.j. 71 E 132/2003-44, jímž okresní soud – poté, co zjistil, že se v sídle uvedeném v obchodním rejstříku, kde se povinná již od 1. 1. 2000 nezdržuje, ani na jiném soudu známém místě nepodařilo sepsat žádnou věc – výkon rozhodnutí podle ustanovení §326a občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) zastavil. S odvolacími námitkami oprávněné se vypořádal (kromě téhož odůvodnění jako soud okresní) závěrem, že v objektu na adrese uvedené v obchodním rejstříku jako sídlo povinné nebyly nalezeny žádné její věci a že další místo, „kam se povinná odstěhovala“, šetřením na místě samém ani jinak nezjistil. Jelikož oprávněná na výzvu podle §326a o.s.ř. jiné místo, kde by byly věci, jež by mohly být prodány, neoznačila, nýbrž navrhla opětovně, aby soupis byl proveden na adrese uvedené v obchodním rejstříku jako sídlo povinné, a dále v sídlech dvou společností (v N. a ve S.), jež jsou společníky povinné (proti nimž ovšem vykonávaný titul nesměřuje), a protože statutární orgán povinné ani v jejím sídle ani ve svém bydlišti nebydlí, přičemž jiný jeho pobyt nebyl zjištěn, a to včetně dotazu na centrální evidenci vězňů a vazeb, považuje odvolací soud podmínky vyžadované ustanovením §326a o.s.ř. za splněné.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a z různosti rozhodovací praxe odvolacích soudů /viz např. k dovolání přiložená kopie pravomocného usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 9. 2004, č.j. 24 Co 407/2004-51, v němž byl zaujat právní závěr jiný než v napadeném rozhodnutí/) oprávněná namítá, že soudní vykonavatel tím, že „nezařadil věci nacházející se v sídle povinného do soupisu movitých věcí a osobu, která tvrdí, že se jedná o věci její, pak nepoučil podle §267 o.s.ř., nepostupoval v souladu s ustanovením §51 odst. 1, 2 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy“. Poukazujíc na ustanovení §2 odst. 3 a §28 odst. 7 obchodního zákoníku dále oprávněná dovozuje, že soudní vykonavatelé, „jestliže namísto postupu dle zákona dali přednost sdělení správkyně objektu a poštovní doručovatelky (že se povinná ve svém sídle již od 1. 1. 2000 nezdržuje a že všechny jí doručované zásilky se jako nedoručené vracejí odesílatelům), porušili právní premisu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku dle ust. §27 odst. 2 obch. zák.“, resp. „tento institut dobré víry obešli“.
Dovolání není přípustné (odkaz oprávněné na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je zcela nepřípadný, jelikož v souzené věci nejde o zastavení řízení pro /tímto ustanovením předpokládaný/ neodstranitelný nedostatek jeho podmínek, nýbrž o zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé (kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Tak tomu však v souzené věci není; oprávněná (jíž je – má-li být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – k dispozici pouze dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) sama ani – posuzováno podle obsahu dovolání – nenamítá, že by v rozporu s hmotným (či procesním) právem, případně s judikaturou dovolacího soudu, bylo samotné rozhodnutí odvolacího soudu, resp. že by jím byla řešena otázka dovolacím soudem dosud nejudikovaná. Jediná její - relevantní - námitka nesměřuje proti právnímu závěru odvolacího soudu (že nepodařilo-li se sepsat žádnou postižitelnou věc, bylo za splnění dalších předpokladů uvedených v §326a o.s.ř. řízení nutno zastavit), nýbrž proti tomu, že soud soupis věcí neprovedl. Tato výtka je ovšem uplatněním dovolacího důvodu upraveného ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (kterémužto závěru odpovídá i samotná formulace užitá v dovolání, namítá-li oprávněná výslovně, že soud „nepostupoval“ v souladu s příslušnými ustanoveními jednacího a občanského soudního řádu). K takovéto vadě sice dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti, tedy i když v dovolání uplatněna nebyla, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); její případná existence (kterou ovšem dovolací soud zkoumat nemohl) založit přípustnost dovolání způsobilá není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1320/2002).
Dovolatelka navíc přehlíží – v dovolacím řízení již úspěšně nenapadnutelné – skutkové zjištění soudů obou stupňů, že (uvedeno, ovšem nepřesně, slovy okresního soudu) „povinná společnost na uvedené adrese nesídlí od 1. 1. 2000, kdy celý objekt, v němž je nyní více než 10 firem, převzala společnost P. A., s.r.o.“, že tedy, řečeno přesněji, v objektu na adrese v obchodním rejstříku stále uvedené (určené ovšem identifikací města, ulice a orientačním, příp. popisným číslem, nikoli však již označením /např. číslem/ konkrétní místnosti, bytu apod.) jako sídlo povinné nejsou samostatné, uzamykatelné prostory (ve smyslu, v jakém ustanovení §326a o.s.ř. – u fyzických osob – mluví o „bytu povinného“), v nichž by byly – jakékoli – věci povinné. V tomto směru je nepřípadný také dovolací odkaz na věc Krajského soudu v Praze, č. j. 24 Co 407/2004-51, v níž byl skutkový stav jiný již proto, že rejstříkové sídlo povinné společnosti bylo vedeno na adrese, na níž se nacházel rodinný domek, tedy (zcela určitě identifikovaný) prostor, o němž bylo možno důvodně předpokládat, že v něm jsou věci povinného subjektu, byť ten se v něm dle sdělení třetí osoby (tvrdící, že věci v domku náleží jí) fakticky nezdržoval.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti (včetně toho, co bylo příčinou bezvýslednosti soupisu) – bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněná tedy právo na náhradu dovolacího řízení nemá, povinné, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení právo měla, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu