ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1640.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1640/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného K. C., zastoupeného advokátkou, proti povinnému PhDr. P. M., zastoupenému advokátem, pro 23.370,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 404/2001, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, č.j. 21 Co 140/2002-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. P. O. N.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil městský soud usnesení ze dne 6. 11. 2001, č.j. 35 E 404/2001-15, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil výkon rozhodnutí na podkladě svého rozsudku ze dne 28. 11. 1996, č.j. 24 C 340/94-47, usnesení ze dne 28. 11. 1996, č.j. 24 C 340/94-46, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, č.j. 23 Co 375/97-74. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny; pravomoc vyšší soudní úřednice nařídit výkon rozhodnutí vyplývá ze zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 189/1994 Sb.“). Vykonatelnost exekučního titulu nebyla odložena, byl podán pouze návrh na její odklad; námitkami ohledně nezákonnosti postupu a nesprávnosti rozhodnutí nalézacích soudů se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezabývá.
V podaném dovolání povinný setrvává na svém přesvědčení, že oprávněný odpovídá za způsobenou škodu, neboť mezi jeho jednáním a škodou je příčinná souvislost. Byl-li odpovědnosti v nalézacím řízení zproštěn, je takové rozhodnutí (vydané po řízeních, která trpěla těžkými procesními vadami) neplatné podle §39 občanského zákoníku; výkon exekučního titulu je proto v rozporu s dobrými mravy. Návrh na odklad vykonatelnosti (podkladového rozhodnutí) byl předán na poště dne 27. 12. 2001 a byl podán ve věci obnovy řízení. Názor, že výkon rozhodnutí může nařídit i vyšší soudní úředník, je v rozporu se zákonem č. 189/1994 Sb. Povinný navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů (jakož i rozhodnutí soudů v nalézacím řízení) byla pro neplatnost zrušena.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolatel v dovolání žádnou otázku zásadního významu po právní stránce nevymezil a neuvedl ani důvody, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu napadá.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Námitkou, že oprávněný odpovídá za způsobenou škodu a že rozhodnutí zprošťující jej této odpovědnosti jsou proto neplatná a pro rozpor s dobrými mravy nevykonatelná, zpochybňuje dovolatel věcnou správnost k výkonu navržených rozhodnutí. S těmito námitkami se však odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž věcnou správnost exekučního titulu nelze při nařízení výkonu rozhodnutí přezkoumávat; jeho obsahem je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
V souladu s ustálenou soudní praxí je i právní závěr odvolacího soudu, že při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá zákonností postupu soudu v řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. V usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, Nejvyšší soud vyložil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí; k nápravě těchto vad slouží dovolateli jiné procesní prostředky.
Z pohledu ustálené soudní praxe nelze nic vytknout ani (implicitně vyjádřenému) závěru odvolacího soudu, že podání návrhu na odklad vykonatelnosti exekučního titulu samo o sobě nemá za následek odklad (či zánik) jeho vykonatelnosti (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 6, ročník 1997 pod č. 50).
Výtkou, že o nařízení výkonu rozhodnutí nebyl oprávněn rozhodnout vyšší soudní úředník, uplatňuje dovolatel zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., spočívající v nesprávném obsazení soudu. Touto zmatečností se však soud může zabývat pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Jen pro úplnost lze konstatovat nedůvodnost této námitky; není-li (jako v souzené věci) třeba nařídit jednání, vyšší soudní úředníci o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky rozhodovat mohou [§9 odst. 1 písm. f/ zákona č. 189/1994 Sb.].
Jelikož napadené rozhodnutí nelze shledat zásadně významným po právní stránce, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.010,- Kč, představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 150,- Kč paušální náhrady za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k dovolání) ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r. předseda senátu