ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1680.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1680/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci péče o nezletilého M. G., zastoupeného Městským úřadem v P., syna M. G., zastoupené advokátem, a P. G., o výkon rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 17 Nc 297/2001, o dovolání matky nezletilého proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 1. 2005, č. j. 14 Co 6/2005-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 1. 10. 2004, č.j. 17 Nc 297/2001-75, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty v souhrnné částce 24.000,- Kč; odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí vyžadované ustanovením §273 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), byly splněny, jelikož v řízení bylo prokázáno, že matka nezletilého v osmi případech v období od 31. 7. do 18. 9. 2004 povinnosti uložené jí rozsudkem o úpravě otcova styku s nezletilým dobrovolně nesplnila. Matka, uvádí odvolací soud, ostatně ani žádný relevantní důvod pro neuskutečnění styku otce s nezletilým v termínech, za něž byla pokutována, netvrdila, a zjištění soudu prvního stupně o tom, že v těchto termínech se otec pro nezletilého dostavil, a že nezletilý nebyl ochoten s otcem odejít, tak zůstalo nezpochybněno. Neochotu dítěte ke styku s otcem odvolací soud kvalifikoval jako důsledek jeho nedostatečné psychické přípravy ke styku, za niž nese odpovědnost rodič, jenž má dítě svěřeno do výchovy, tedy matka.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z toho, že „v dostupné judikatuře neexistuje rozhodnutí, které by se zabývalo posouzením otázky, zda je při ukládání pokut za neuskutečněný styk možno či nutno zohlednit případné zavinění rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy“) matka ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v závěru odvolacího soudu, že neochotu dítěte ke styku je nutno vykládat jako důsledek matčiny nedostatečné psychické přípravy nezletilého na styk s otcem, tedy jako porušení její povinnosti řádné přípravy dítěte. Protože pokuta je podle dovolatelčina názoru sankcí svého druhu, je dle ní namístě zkoumat její případné zavinění, jelikož jinak by se jednalo „o naprosto ojedinělý případ v celém našem právním řádu, kdy by byla pokuta uložena fyzické osobě bez ohledu na její zavinění“. Že syn není ve svých více než čtrnácti letech ochoten se s otcem stýkat a že za situace, kdy není v jejích možnostech dítě ke styku přimět, tak jejich styk není objektivně možný, plyne zejména ze znaleckých posudků a výslechů znalců PhDr. D. H. a PhDr. Z. L.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka však, ač jej ohlásila, ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. neuplatnila.
Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Nic takového však dovolatelka nenamítá, jelikož odvolacímu soudu nevytýká nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (použití) právní normy.
Podstatným důvodem jejího nesouhlasu s napadeným rozhodnutím je totiž zejména okolnost, že soud, a to ani odvolací, „nezkoumal zavinění osoby, jíž uložení pokuty hrozí“. Tato výtka – jež navíc nemá oporu v občanském soudním řádu, jehož ustanovení §273 není koncipováno na zásadě zavinění s možností se vyvinit – je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., dle nějž lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a takovou vadou je i případ, kdy v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, soud se jimi tedy nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy). Kromě toho je ovšem dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – má-li být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – důvodem k založení přípustnosti podle tohoto ustanovení nezpůsobilým.
Nesouhlasí-li dále dovolatelka s tím, že odvolací soud neochotu dítěte ke styku vyložil, resp. kvalifikoval jako důsledek jeho nedostatečné psychické přípravy na styk otcem, a tedy jako porušení matčiny povinnosti řádné přípravy dítěte, pak sice soudu vytýká nesprávný výklad určitého pojmu, nikoli však pojmu právního (pojem „neochota dítěte ke styku s rodičem“ občanský soudní řád ani zákon o rodině nezná); ani tato výtka tedy není uplatněním (jediného k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Pokud pak dovolatelka „poukazuje“ na znalecké posudky a výslechy znalců (z nichž dovozuje, že jí pro nedostatek jejího zavinění a možností syna ke styku s otcem přimět pokuta neměla být uložena), pak – v podstatě – namítá nesprávné zhodnocení důkazů.
Samotné hodnocení důkazů však dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. V tomto směru však dovolatelka odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně nic nevytýká. Pro úplnost však nutno doplnit, že i kdyby výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení §132 o.s.ř. neodpovídal, např. proto, že by neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až135 o.s.ř., nebo proto, že v hodnocení důkazů by byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor, že tedy i tehdy by šlo pouze o nesprávnost skutkových zjištění, odstranitelnou pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž však (stejně jako vada řízení) je důvodem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilým.
Protože tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve skutečnosti dovoláním (jehož důvody včetně jejich obsahového vymezení je – obecně – dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán) uplatněn nebyl, nebylo ani možno dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, otci nezletilého náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu