ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1690.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1690/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 335/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č. j. 16 Co 411/2004-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (po zrušení předcházejícího rozsudku ze dne 15. října 2002, č. j. 35 Co 306/2002-50, rozsudkem dovolacího soudu ze dne 31. srpna 2004, č. j. 20 Cdo 919/2003-78) dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem zde označených nemovitostí. Za rozhodující pokládal odvolací soud skutečnost, že s ohledem na účinnost zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 141/1950 Sb.“), tedy po 1. lednu 1951, již k podmínkám nabytí nemovitostí do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále také jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), nebylo potřeba výroku správního úřadu podle ustanovení §33 lit. d) knihovního zákona, a existence, popř. neexistence takovéhoto rozhodnutí nemohla být jakkoli právně rozhodná. Za této situace a při existenci poznámky zamýšleného převzetí předpokládané zákonem č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový - náhradový zákon (dále také jen „zákon č. 329/1920 Sb.), je nutno míti zato, že k přechodu vlastnictví k dotčeným nemovitostem došlo na stát ke dni účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Odvolací soud závěrem uzavřel, že pokud následně došlo v přídělovém řízení v režimu zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále také jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), k jakýmkoliv věcným vadám správních aktů, resp. k jejich vydání věcně nepříslušnými orgány, pak tyto skutečnosti již nemají pro posouzení přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb. žádný vliv.
Žalobce ve včasném dovolání namítl, že přídělová listina ze dne 22. září 1958 vydaná ONV P., na základě níž byly sporné pozemky přiděleny Státnímu statku, nár. podnik, ředitelství Ď., trpí takovými vadami, kterými nemohl být „perfektně završen přechod vlastnického práva.“ Dále namítá, že přídělové řízení bylo provedeno věcně nepříslušným orgánem, neboť dle přílohy D vládního nařízení č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, mohly okresní národní výbory rozhodovat o přídělu zemědělské půdy pouze do výměry 50 hektarů, což bylo v dané věci překročeno, a nadto Státní podnik, nár. podnik, ředitelství Ď., nemohl být podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., přídělcem. Žalobce proto shledává dovolací důvod zakotvený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“) naplněn.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k relevantním právním otázkám uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, resp. dominantní.
Odvolací soud - co do existence poznámky zamýšleného převzetí předpokládané zákonem č. 329/1920 Sb. ve spojení se zákonem č. 142/1947 Sb. a jejích věcněprávních následků pojících se k účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. - zjevně vycházel z judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10/2002, pod poř. č. 186, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001), na kterou ostatně i sám přiléhavým způsobem poukázal.
Dovolatelovy námitky je potřeba považovat za nepřípadné již z toho důvodu, že na jím oponovaných právních názorech rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V dovolání uplatněnou výtkou, že přechod vlastnického práva z původního vlastníka nebyl perfektně dovršen, jelikož přídělce (Státní statek, nár. podnik, ředitelství Ď.) nelze podřadit pod subjekty, uvedené v ustanovení §16 zákona č. 46/1948 Sb., a že nadto bylo přídělové řízení provedeno věcně nepříslušným orgánem, vznesl dovolatel námitku věcné nesprávnosti správního aktu, k jejíž nepřípadnosti se dovolací soud již opakovaně vyjádřil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1999, pod poř. č. 9 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2000, pod poř. č. 11). Dovolatel však zároveň ani nenaznačil, jak se jeho právní kritika dotýká rozhodného závěru odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví na stát došlo dnem 1.1.1951, jestliže užitému (nezpochybněnému) názoru o důsledcích účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. je „nedovršenost“ přechodu vlastnictví (k nemovitostem) před uvedeným datem povahově vlastní. Současně je jím však také přehlíženo, že případný (následný) převod dotčených nemovitostí na subjekt od žalovaného odlišný by (bez dalšího) nezbytně musel rezultoval do zamítavého (tedy věcně shodného) výroku soudu, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tak zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nelze v posuzovaných souvislostech rovněž nalézt.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu