ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1697.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1697/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného V. H., proti povinné Ing. D. H., zastoupené advokátkou, pro 85.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 344/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005, č.j. 16 Co 5/2005-25, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinné proti usnesení ze dne 8. 3. 2004, č.j. Nc 344/2004-3, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle svého usnesení (o schválení smíru) ze dne 13. 5. 2003, č.j. 31 C 647/2002-86, k vydobytí pohledávky 85.000,- Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. T. P., soudního exekutora. Za skutečnosti, které jsou ve smyslu ustanovení §44 odst. 10, věty první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), rozhodné pro nařízení exekuce, odvolací soud nepovažoval námitku, že podkladové rozhodnutí povinná napadla žalobou na obnovu řízení (požadavek, aby s nařízením exekuce soud vyčkal do rozhodnutí o uvedeném opravném prostředku, je podle odvolacího soudu v rozporu se zákazem přerušení exekučního řízení a „s taxativním výčtem důvodů pro odklad výkonu rozhodnutí“); proto rozhodl, jak je uvedeno v §44 odst. 10, větě druhé, zákona č. 120/2001 Sb.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vytýká nesprávné posouzení podkladového rozhodnutí jako (materiálně) vykonatelného exekučního titulu a zpochybňuje svoji věcnou legitimaci. V usnesení, kterým nalézací soud schválil smír, není žalovaná identifikována datem narození, rodným číslem, číslem občanského průkazu, popř. jiným způsobem, ale toliko bydlištěm, „jak je soudu sdělila a jak je soud sám opravil.“ Ve skutečnosti, argumentuje dále, byla žalovanou osobou v nalézacím řízení nikoli povinná, ale „jiná Ing. D. H.“ v této souvislosti poukazuje dovolatelka na řadu procesních pochybení soudu, který podkladové rozhodnutí vydal. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Dovolání je ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda exekuce je navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce (výkon rozhodnutí) nařízená nebo navržená jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Konstantní soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62) zastává názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon (exekuce), nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. O takový případ však v souzené věci nejde, neboť označení povinné v exekučním titulu žádnými nedostatky netrpí.
Jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je, aby oprávněný, který podává návrh na nařízení exekuce, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli věcně (materiálně) legitimovaní. Na rozdíl od legitimace procesní (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), jsou věcně legitimovány osoby, jimž exekuční titul přiznává právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. Protože soud věcnou legitimaci zkoumá toliko z pohledu exekučního titulu (zde usnesení o schválení smíru), aniž by se zabýval jeho věcnou správností, tj. tím, zda odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků, nelze závěru, že povinné svědčí věcná legitimace, nic vytknout.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) rovněž vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že dovolatelkou vytýkaná pochybení soudu v nalézacím řízení nepředstavují okolnosti, jež by byly pro nařízení exekuce rozhodné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu