ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1758.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1758/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému R. K., zastoupenému advokátem, pro 5.000,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 E 2663/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2004, č.j. 10 Co 180/2004-11, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 11. 2000, č.j. 44 E 2663/2000-4, jímž okresní soud nařídil podle platebního výměru oprávněné ze dne 10. 2. 2000, č. 1340000230, výkon rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že náležitosti výkonu rozhodnutí jsou v posuzované věci splněny; námitky směřující do rozhodnutí ve věci samé nelze v tomto stádiu řízení již uplatnit.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný existenci dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Popisuje průběh svých sporů s oprávněnou a popírá existenci svého dluhu vůči ní, neboť s ní nikdy neuzavřel smlouvu a není tedy jejím pojištěncem. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že oprávněné nic nedluží, neboť nebyl a není jejím pojištěncem, zpochybňuje dovolatel věcnou správnost k výkonu navrženého platebního výměru. Ten však soud při nařízení výkonu rozhodnutí není oprávněn věcně přezkoumávat; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Má-li dovolatel zato, že pokuta byla uložena neoprávněně, mohl proti podkladovému platebnímu výměru podat odvolání; jelikož tak neučinil a platební výměr nabyl právní moci, nelze již v řízení o výkon rozhodnutí otázku existence dluhu přezkoumávat.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jejž dovolatel pouze ohlásil, konkrétní obsah mu však nepřiřadil) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) – jak již bylo řečeno – založit nemůže.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je (bez dalšího) přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť povinný na jejich náhradu právo nemá a oprávněné náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2006
Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu