ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1794.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1794/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. P. a.s., zastoupené advokátem, proti povinným 1) D. H., a 2) J. H., zastoupeným advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 19 SE 243/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 28. 2. 2005, č.j. 40 Co 1430/2004-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 17. 12. 2003, č.j. 40 Co 447/2003-41, krajský soud k odvolání povinných zrušil rozhodnutí z 10. 12. 2002, č.j. 19 SE 243/2002-10, jímž okresní soud nařídil exekuci (svého usnesení z 13. 5. 1987, č.j. 6 C 91/87-5, jímž byl schválen smír, kterým se povinní zavázali vyklidit byt na H. ulici a předat jej oprávněné do 15 dnů ode dne, kdy jim bude pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování /č.l. 7/), a věc mu vrátil s odůvodněním, že – nenařídil-li jednání a neprovedl dokazování, jímž by zjistil, zda byla povinným zajištěna bytová náhrada odpovídající vykonávanému rozhodnutí, a mohl tak dovodit, zda se exekuční titul stal vykonatelným – zatížil řízení vadou. Současně exekučnímu soudu prvního stupně vytkl, že povinnost k vyklizení bytu vázal na rozhodnutí příslušného orgánu, kterým bude povinným přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, „aniž respektoval současnou právní úpravu, která takové rozhodnutí o přidělení náhradního bytu dle zákona č. 41/1964 Sb. neakceptuje“, a připomenul, že „na daný případ bylo třeba aplikovat přechodná ustanovení zákona č. 519/1991 Sb.“
Usnesením ze 17. 8. 2004, č.j. 19 SE 243/2002-73, okresní soud návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že exekuční titul, pravomocný dnem 18. 5. 1987, se sice – poté, co byl povinným rozhodnutím MěNV v P. (č.l. 3) ze 4. 5. 1990 podle §48 zákona č. 41/1964 Sb. přidělen náhradní byt (na T. ulici), a co povinní 17. 5. 1990 uzavřeli s Bytovým podnikem města P. dohodu o užívání tohoto bytu podle §155 občanského zákoníku v rozhodném znění (č.l. 109) – stal uplynutím patnáctidenní lhůty dnem 2. 6. 1990 vykonatelným; protože však návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 13. 10. 2002, považuje okresní soud námitku promlčení vznesenou povinnými v odvolání (č.l. 13) za důvodnou a tudíž právo oprávněné uplynutím desetileté lhůty za promlčené podle §110 občanského zákoníku.
K odvolání oprávněné krajský soud rozhodnutí okresního soudu – s odůvodněním, že je považuje za věcně správné – potvrdil, „byť z odlišného důvodu“. Připomenul, že podle čl. III, bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. ve znění zákona č. 24/1993 Sb. se pravomocné rozsudky na vyklizení bytu vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Dále odvolací soud konstatoval, že do 31. 12. 1991 nalézací soudy při ukládání povinnosti k vyklizení bytu s bytovou náhradou vyslovily „jen obecně, alternativně“, že povinný se z bytu vystěhuje po přidělení náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování; o konkrétní formě bytové náhrady pak rozhodovaly správní orgány podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jenž byl k 1. 1. 1992 novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. zrušen. Poté vyjádřil právní závěr, že bylo-li ustanovením čl. III, bodu 6. přechodných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb. rozhodnutí správního orgánu o přidělení (obecně) bytové náhrady považováno za rozhodnutí ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu, „pak tento důsledek vyplývá přímo ze zákona a ani vykonávací soud na tom nemůže nic změnit“, a uzavřel, že rozhodnutí MěNV o přidělení náhradního bytu na T. ulici je „z pohledu shora uvedeného právního názoru právně bezvýznamné“.
Pokud jde o skutečnost prokázanou před soudy obou stupňů (viz poslední odstavec první strany usnesení okresního soudu ze 17. 8. 2004 na č.l. 73 a první odstavec strany následující, dále pátý odstavec třetí strany napadeného usnesení odvolacího soudu na č.l. 96 a konečně zpráva domovní správy ze 6. 2. 2003 na č.l. 39), že totiž povinní sami poté, co jim byl 4. 5. 1990 přidělen náhradní byt na T. ulici, o jehož užívání (správně – řečeno dikcí ustanovení §155 občanského zákoníku v tehdy účinném znění – odevzdání a převzetí) uzavřeli s tehdejším Bytovým podnikem města P. 17. 5. 1990 dohodu, že pak nájemní vztah k tomuto náhradnímu bytu ke dni 30. 5. 1990 ukončili (č.l. 39) a že ještě předtím, totiž 23. 5. 1990, uzavřeli další dohodu (schválenou tehdejším MěNV v P. /viz č.l. 111/), jíž se v rámci tzv. čtyřvýměny zavázali nastěhovat se do bytu manželů L. a M. V. v P.-Ú., zatímco do jejich – náhradního – bytu na T. ulici se měli nastěhovat manželé V. a O. Š., pokud jde tedy o tuto skutečnost, k ní odvolací soud zaujal závěr, že titulem stanovenou povinnost (zajistit náhradní byt) „není možno za situace, kdy je evidentní, že původně zajištěný byt pro povinné má již k dispozici třetí osoba, která jej s povinnými směnila, reálně splnit, a uzavřel, že oprávněná existenci bytové náhrady ke dni podání návrhu na nařízení exekuce podle §343 odst. 3 občanského soudního řádu ve ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) neprokázala, takže „exekuce nemůže být nařízena“.
V dovolání z 11. 7. 2005 (sepsaném původním /a nyní opět jediným/ advokátem JUDr. M. K., jenž své zastoupení oprávněné doložil nejen plnou mocí z 27. 11. 2002, tedy na počátku řízení zahájeného 23. 10. téhož roku, ale také plnou mocí z 11. 7. 2005, výslovně udělenou „ve věci podání dovolání a účasti v dovolacím řízení“, takže dovolací soud se nezabýval /srov. též rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/1997 pod poř. č. 36/ dovoláním podaným za oprávněnou 22. 7. 2005 JUDr. P. D./č.l. 114/, který ostatně 11. 8. 2005 okresní soud uvědomil, že mu oprávněná plnou moc odvolala, takže ji již nadále zastupovat nebude) oprávněná – posuzováno podle obsahu jejího podání ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. – namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. spatřuje v právním posouzení podkladového titulu jako nevykonatelného, byl-li tento závěr odůvodněn „nemožností povinnost (zajistit bytovou náhradu odpovídající titulu) reálně splnit“, protože byt již má k dispozici třetí osoba. Dovolatel má zajištění náhradního bytu odpovídajícího vykonávanému titulu za prokázané nejen rozhodnutím o přidělení náhradního bytu, ale i na ně navazující dohodou o užívání tohoto bytu, uzavřenou povinnými s bytovým podnikem města P. dne 17. 5. 1990. Ostatně ohledně takto přiděleného náhradního bytu v P.-P. pak povinní uzavřeli další smlouvu, a to dohodu o jeho směně za byt další, a to v P.-Ú.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (a o tento případ jde v souzené věci, jelikož odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze 17. 12. 2003 nevyjádřil závazný právní názor, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předchozím rozhodnutí; jak již bylo řečeno v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, v onom kasačním usnesení odvolací soud pouze vyjádřil názor, že s ohledem na přechodné ustanovení čl. III, bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. ve znění zákona č. 24/1993 Sb. bude třeba ve věci nařídit jednání a provést dokazování), přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinná, jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (na něž ani neodkázala – viz její poukaz na „§236 odst. 3 o.s.ř.“) jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Ta je jednotná v tom směru, že má-li být považován náhradní byt za zajištěný (§343 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), musí (až na výjimky, o něž však v souzené věci nejde, např. v případech, kdy se uplatní ustanovení §50 či §36 občanského zákoníku – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1998, pod poř. č. 15) jít o byt fakticky i právně volný (viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněného v téže Sbírce č. 7, ročník 1996, pod poř. č. 41, nebo rozsudek sp. zn. 30 Cdo 808/98 ze 3. 5. 2000, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nájemní smlouva je neplatná podle §37 odst. 2 občanského zákoníku, byla-li uzavřena, ačkoli v bytě bydlí, byť bez právního důvodu, třetí osoba). Existence takového náhradního bytu přitom musí být prokázána ke dni zahájení exekučního řízení, tedy ke dni podání návrhu na nařízení exekuce (viz JUDr. V. Kurka, JUDr. L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 292 odst. 2, 3, 4), případně, je-li nařízeno jednání, při němž je prováděno dokazování, ke dni vydání rozhodnutí (§154 odst. 1 a §167 odst. 2 o.s.ř.) o nařízení exekuce (srov. též odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20. 8. 2003, sp.zn. 24 Co 206/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod poř. č. 104 na str. 404). Existence takového právně a fakticky volného bytu ke dni zahájení exekučního řízení ani ke dni vydání rozhodnutí o nařízení exekuce však – a to ani samotnou oprávněnou – tvrzena, a tedy ani prokázána nebyla. Jediné, co v tomto směru oprávněná tvrdila a prokázala, bylo to, že povinným byl náhradní byt přidělen 4. 5. 1990 a že dohodu o jeho užívání uzavřeli s bytovým podnikem 17. 5. téhož roku, tedy více než 12 let před zahájením exekučního řízení. Samotná oprávněná pak dokonce přednesla (č.l. 38) a zprávou domovní správy prokázala (č.l. 39), že povinní poté, co 23. 5. 1990 uzavřeli dohodu o tzv. čtyřsměně bytů, nájemní vztah k předmětnému náhradnímu bytu na T. ulici ke dni 30. 5. 1990 „ukončili“ (odlišné skutkové tvrzení oprávněná v dovolání nepřednesla – a ostatně s ohledem na zákaz tzv. novot zakotvený v ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. ani úspěšně přednést nemohla). V tomto směru, tedy z hlediska, který okamžik je rozhodný pro posouzení, zda je zde vykonatelný titul, je závěr odvolacího soudu, že „exekuce nemůže být nařízena“, jelikož „ke dni podání návrhu na její nařízení oprávněná zákonným způsobem podle §343 odst. 3 o.s.ř. existenci náležité bytové náhrady (totiž právně i fakticky volného náhradního bytu) neprokázala“, správný.
Protože, jak plyne z výše uvedeného, nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by jinak měli podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu