ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1826.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1826/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. P., proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení v P., o vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Přerově sp. zn. 9 C 407/2004, o dovolání J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 40 Co 801/2005-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení ve výroku tohoto rozhodnutí uvedených nemovitostí z výkonu rozhodnutí (výrok II.), a současně odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), odmítl (výrok I.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. není dána již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebylo změněno usnesení v té části, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998, pod poř. č. 61).
Dovolání není přípustné ani podle §238 a §238a o.s.ř., neboť odvolacímu přezkumu nebylo podrobeno rozhodnutí (jeho část) ve věcech zde vyjmenovaných, a z §239 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. rovněž nevyplývá, protože nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené.
Nad rámec uvedeného a jen pro vysvětlení dovolateli se odkazuje na konstantní judikatorní názor, vyjádřený kupříkladu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2002, pod poř. č. 196.
Protože dovolání není podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné, Nejvyšší soud je - aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných námitek - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.). Učinil tak bez zřetele k tomu, že dovolatel nebyl v souladu s ustanovením §241 o.s.ř. řádně zastoupen (srov. §241b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř.).
Dovolání dovolatele bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29.srpna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu