ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1827.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1827/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. F. H., zastoupeného advokátem, proti povinné S. v. a. s., zastoupené advokátkou, pro 625.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 21 E 1621/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 10 Co 1087/2005-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 7. 2005, č.j. 21 E 1621/2001-233, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí lze vést proti povinné, ačkoli exekuční titul směřuje proti osobě od ní odlišné, neboť právní úkon, kterým osoba zavázaná z exekučního titulu převedla předmětné nemovitosti na povinnou, byl prohlášen vůči oprávněnému za neúčinný (§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Exekuční titul byl doručen právnímu zástupci povinné dne 16. 5. 2001, a je tedy vykonatelný. K námitce povinné, že nemovitosti byly vloženy jako základní kapitál do její firmy, nelze přihlížet; oprávněným zvolený způsob výkonu rozhodnutí nelze považovat za nevhodný vzhledem k době vydání podkladového rozhodnutí a výši vymáhané pohledávky včetně příslušenství. Zástavní právo na nemovitostech může být zohledněno v rámci dražebního jednání. Námitku promlčení vymáhané pohledávky shledal odvolací soud neopodstatněnou.
V dovolání namítá povinná nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že předmětné nemovitosti jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny (§268 odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), neboť je potřebuje ke své podnikatelské činnosti (proto byly také vloženy do jejího základního kapitálu). Povinná není přímým dlužníkem oprávněného; oprávněný navíc nedoložil, že se neúspěšně domáhal uspokojení pohledávky vůči svému přímému dlužníku. Výkon rozhodnutí byl nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, neboť jím bylo postiženo několik nemovitostí, jejichž hodnota je ve zřejmém nepoměru k výši vymáhané pohledávky; cena nemovitostí byla určena chybně a v rozporu se zásadami oceňování nemovitostí. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Námitka, že dovolatelka není přímým dlužníkem oprávněného z exekučního titulu, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí. Ta dovodila, že byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným (§42a obč. zák.), může se věřitel na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoli proti dlužníku, nýbrž proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2000 pod č. 26).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka, že oprávněný před nařízením výkonu rozhodnutí nedoložil, že se neúspěšně domáhal pohledávky vůči svému přímému dlužníku. Míní-li dovolatelka „neúspěšným vymáháním pohledávky“ její vymáhání v nalézacím řízení, mýlí se, neboť oprávněný v nalézacím řízení pohledávku již vymáhal; rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 1998, č.j. 11 Co 712/98-90, jímž mu tato pohledávka byla pravomocně přiznána, byl ostatně podmínkou vyhovění odpůrčí žalobě. Má-li dovolatelka zato, že oprávněný měl pohledávku vůči svému dlužníku vymáhat ještě výkonem rozhodnutí, mýlí se rovněž, neboť právo věřitele uvedené v §42a odst. 4, části věty před středníkem, obč. zák. na tuto podmínku vázáno není.
Přesto je dovolání podle §238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce, jejíž řešení dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (implicitně) zpochybnila, tedy k otázce, zda při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném proti osobě, jež od dlužníka oprávněného nabyla nemovitosti neúčinným právním úkonem (§42a obč. zák.), lze použít ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř. Tuto otázku Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil.
Podle §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Podle §322 odst. 3 o.s.ř. je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna.
S (implicitně vyjádřeným) názorem odvolacího soudu, že ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř. nelze použít při exekučním výkonu práva věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku, je třeba se ztotožnit. Zkrátí-li dlužník uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že své nemovitosti neúčinným úkonem převede na třetí osobu, v jejíchž poměrech jsou tyto nemovitosti těmi, na které dopadá ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř., pak mělo-li by být k této okolnosti přihlédnuto, bylo by právo věřitele podle §42a odst. 4 obč. zák. fakticky nerealizovatelné; věřitel by se totiž nemohl uspokojit ani z neúčinně převedených nemovitostí, ani z majetku svého přímého dlužníka (nedostatek jeho majetku k plnému uspokojení pohledávky byl ostatně podmínkou, aby odpůrčí žalobě mohlo být vůbec vyhověno). Jelikož faktická realizace věřitelova práva podle §42a odst. 4 obč. zák. nemůže být závislá na tom, zda se v poměrech povinného nejedná o věci uvedené v §322 odst. 3 o.s.ř., je třeba dospět k závěru, že toto ustanovení se na výkon rozhodnutí vedený podle §42a odst. 4 obč. zák. nevztahuje. Ostatně bylo-li odpůrčí žalobě vyhověno, znamená to, že v řízení o této žalobě byla prokázána vědomost nabyvatele o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele (nebo – šlo-li o osoby blízké – minimálně nedostatek náležité pečlivosti při ověřování, zda takový úmysl není dán); za těchto okolností musí ovšem nabyvatel počítat s tím, že věřitel se bude domáhat uspokojení své pohledávky z převedených nemovitostí.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že i ve výkonu rozhodnutí vedeném na základě §42a odst. 4 obč. zák. se uplatní zásada, že jej nelze nařídit v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.). Tak je tomu zejména v případech, kdy neúčinným úkonem bylo na povinného převedeno více majetkových hodnot, nicméně k uspokojení oprávněného stačí již zpeněžení části z nich. Činí-li však v souzené věci vymáhaná pohledávka 625.000,- Kč s 17 % ročním úrokem od 1. 7. 1995 do zaplacení a na nákladech nalézacího řízení 90.437,50 Kč, nelze – vzhledem k výsledným cenám postižených nemovitostí – závěru odvolacího soudu o přiměřenosti rozsahu nařízeného výkonu nic vytknout (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006).
Jen pro úplnost lze dodat, že i o vhodnosti navrženého způsobu výkonu ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. lze ve výkonu rozhodnutí vedeném podle §42a odst. 4 obč. zák. uvažovat jen v mezích hodnot, jež povinný neúčinným právním úkonem nabyl. Nepoměr výše pohledávky a ceny předmětu, z něhož má být jejího uspokojení dosaženo, by vedl k závěru o nevhodnosti navrženého způsobu výkonu pouze tehdy, jestliže neúčinným úkonem byly na povinného převedeny i jiné hodnoty (např. movité věci), z nichž by bylo možno v přiměřené době pohledávku oprávněného uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1919/2001). Jiný (než neúčinným úkonem nabytý) majetek povinného tu významný není, neboť z něj se věřitel uspokojit nemůže.
Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť povinná na jejich náhradu právo nemá a procesně neúspěšnému oprávněnému náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu