ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1833.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1833/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. P., zastoupené advokátem, proti povinnému J. D. H., zastoupenému advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 E 1223/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2006, č. j. 36 Co 397/2005-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 450,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí pro porušení nezastupitelné povinnosti uložením pokuty ve výši 75.000,- Kč, a to v souladu s ustanovením §351 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). Při nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá, zda-li je exekuční titul vykonatelný a obsahově shodný s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, přičemž jinými skutečnostmi, zejména pak tím, zda-li povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, se již zabývat nemůže. Co do výše uložené pokuty odvolací soud uzavřel, že je pouze na úvaze soudu, v jaké výši tuto pokutu uloží, když je vázán toliko její horní hranicí uvedenou v ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř. Tato výše musí odpovídat závažnosti porušené povinnosti, přičemž výši pokuty uložené v daném případě shledává – vzhledem k okolnostem případu – za odpovídající.
Povinný v dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Soudy obou stupňů pochybily, jestliže nepřihlédly ke skutečnosti, že povinný vymáhanou povinnost již řádně splnil. Namítá také, že mu nebyl soudem prvního stupně doručen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ještě před meritorním rozhodnutím, pročež nemohl prokázat řádné splnění uložené povinnosti; odvolací soud proto pochybil, pokud uvedenou vadu řízení při svém rozhodování nikterak nezohlednil, čímž také ve svém důsledku porušil zásadu rovného postavení účastníků. Je proto toho názoru, že výkon rozhodnutí měl být v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. zastaven. Nesouhlasí taktéž s výší uložené pokuty, neboť ta neodpovídá jeho majetkovým poměrům. Další vadu řízení spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud řízení nezastavil, když oprávněná svůj návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ještě před právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu vzala svým prohlášením v celém rozsahu zpět. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že dovolání považuje v dané věci za nepřípustné, jelikož dovolatel neformuluje otázku zásadního právního významu a za této situace tak není možné danou věc podrobovat dovolacímu přezkumu. K dovolacím argumentům uvádí, že dovolatelem tvrzené splnění uložené povinnosti je nepravdivé, přičemž skutečnost, zda-li byla vymáhaná povinnost splněna, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá. Pokud dovolatel žádá zastavení výkonu rozhodnutí, pak to nemůže být zohledněno v dovolacím řízení. Jestliže dovolatel namítá, že oprávněná měla ztratit aktivní věcnou legitimaci, pak přehlíží, že soud je rozhodování vázán stavem v době jeho vyhlášení. Ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí oprávněná stále disponovala aktivní věcnou legitimací; o tom, že by měla vzít svůj návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět, jí není nic známo. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání povinného jako nepřípustné odmítl.
Dovolání vskutku přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání – bezcenné.
Dovolatel ve svém dovolání nikterak neformuluje otázku zásadního právního významu předpokládanou ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a hodnocením v dovolání obsažené argumentace – jež je nadto co do námitky pojící se k doručování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soudem prvního stupně (nepřípadné již pro samotnou povahu vykonávacího řízení) a namítaného nezastavení řízení pro zpětvzetí návrhu oprávněnou podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – k takovému závěru dospět nelze. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Ve vztahu k námitce splnění povinnosti uložené exekučním titulem dovolací soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu §351 odst. 1 o.s.ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil nebo ta jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525). Ostatně, dovolatel zjevně zaměňuje fázi nařízení výkonu rozhodnutí (§261 o.s.ř.) s fází zastavení již nařízeného nuceného výkonu (§268 o.s.ř.), a odvolací soud správně zaujal stanovisko, dle něhož jsou rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí a rozhodování z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí zcela samostatné a specifické fáze vykonávacího řízení. Dovolatelem vznášená skutková okolnost spočívající ve splnění vykonávané povinnosti je tak uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 101).
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly oprávněné v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 375,- Kč (srov. §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ bod 3., §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 450,- Kč. Povinný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který oprávněnou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu (exekuci).
V Brně dne 12. září 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu