ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.199.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 199/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. R. M. v J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, 2/ P. f. ČR, a 3/ L. ČR, s.p., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 135/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2004, č. j. 11 Co 558/2004-452, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla odmítnuta část žaloby, jíž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem (ve výroku tohoto rozhodnutí specifikovaným), neboť je toho právního názoru, že není možné pokračovat v řízení, a to pro vady spočívající v jejich nedostatečném označení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. prosince 2002, č. j. 8 C 135/99-290, žalobkyni vyzval, aby tyto vady odstranila ve lhůtě jí určené, a poučil ji o následcích nevyhovění této výzvě. Následný nesprávný postup soudu, který na základě této výzvy a po neodstranění vytýkaných vad (namísto odmítnutí žaloby) řízení zastavil, byl napraven usnesením odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2004, sp. zn. 11 Co 621/2003-338, jímž bylo usnesení o zastavení řízení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení do stádia po vydání řádné výzvy ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že ani po následném dotazu soudu prvního stupně nebylo výzvě vyhověno, včetně zohlednění skutečnosti, že žalobkyně měla k odstranění předmětné vady dobu téměř dvou let, nelze považovat postup soudu prvního stupně spočívající v částečném odmítnutí vadou postižené žaloby za nesprávný. Odvolací soud se také neztotožnil s námitkou žalobkyně, pojící se k výtce překvapivosti vydání takovéhoto rozhodnutí, když si musela být vědoma skutečnosti, že soud bude postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 2 o.s.ř., neboť další výzvy k odstranění vad již nebylo potřeba, a nadto se soud prvního stupně žalobkyně dne 26. března 2004 na odstranění vad opětovně dotazoval. Odvolací soud oproti názoru žalobkyně závěrem konstatoval, že v usnesení ze dne 30. ledna 2004, sp. zn. 11 Co 621/2003-338 nebyl vysloven žádný právní názor ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř., kterým by byl soud prvního stupně vázán.
Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že usnesení odvolacího soudu ze dne 9. prosince 2002, č. j. 8 C 135/99-338, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ze dne 30. května 2003, sp. zn. 8 C 135/99-295, jí bylo doručeno až na její žádost dne 16. června 2004, neboť o dřívějším doručení jí není nic známo. Vadu řízení tak spatřuje v tom, že soud prvního stupně - ještě před faktickou možností žalobkyně seznámit se s obsahem uvedeného zrušovacího usnesení odvolacího soudu - již dne 10. června 2004 vydal nové usnesení, kterým byla odmítnuta část žaloby, jíž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví ke zde uvedeným nemovitostem. Toto usnesení bylo následně odvolacím soudem dovoláním napadeným rozhodnutím jako věcně správné potvrzeno. Žalobkyni také není nic známo o tom, že by se snad soud prvního stupně měl na ni dne 26. března 2004 obracet s jakýmkoliv dotazem v této věci. Nad rámec výše uvedeného dále namítá, že mohla na základě odůvodnění výše uvedeného zrušovacího usnesení odvolacího soudu dospět k závěru, že soud prvního stupně bude postupovat tak, jak je v odůvodnění naznačeno, tedy rozhodne ve věci částečným nebo mezitímním rozsudkem. Z tohoto důvodu proto žalobkyně považuje usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení za „zcela překvapivé a neočekávané“, což považuje za porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I v tomto postupu soudu proto spatřuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné posouzení věci.
Žalovaní 1/ a 2/ ve svých vyjádřeních k dovolání žalobkyně uvedli, že se ztotožňují s právními názory soudů obou stupňů a navrhují, aby dovolací soud dovolání jakožto nedůvodné zamítl.
Žalovaný 3/ ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že napadené rozhodnutí je správné a plně souladné s procesními předpisy. Je nepochybné, že žalobkyně v žalobě řádně neoznačila předmětné nemovitosti, když tyto jsou označeny nekonkrétními částmi parcel, které katastr nemovitostí neeviduje. Pokud žalobkyně výzvě soudu prvního stupně na odstranění těchto nedostatků nevyhověla, jedná se o takový nedostatek žaloby, pro který nelze ve věci meritorně rozhodnout, neboť žaloba musí být určitá a přesná. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že soud prvního stupně bude postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. a nelze proto hovořit o překvapivém a neočekávaném rozhodnutí. Dále namítá, že soud není vázán návrhem na vydání mezitímního rozsudku, protože zákon ponechává takovýto postup na úvaze soudu. Žalovaný 3/ proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání podané žalobkyní zamítl.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 a §239 odst. 3, části věty před středníkem, o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); důvodné však není.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu proto bude posouzení závěru odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně, pokud odmítl část žaloby, jíž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k nemovitostem, ve výroku tohoto usnesení uvedeným.
Ze spisového materiálu předloženého dovolacímu soudu se podává, že soud prvního stupně svým usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 8 C 135/99-295 řízení, v návaznosti na neodstranění vad žalobního podání, zastavil a současně rozhodl o nákladech soudního řízení. V reakci na odvolání žalobkyně bylo uvedené rozhodnutí usnesením odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2004, č. j. 11 Co 621/2003-338, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; toto usnesení bylo vedle žalovaných doručováno také na adresu sídla předcházející právní zástupkyně žalobkyně – advokátky. Z doručenky adresované této právní zástupkyni se dále podává, že předmětné usnesení odvolacího soudu převzala toliko její sousedka – paní M. (viz č. l. 340 verte spisu). Následně bylo výše uvedené zrušovací usnesení doručeno současnému právnímu zástupci žalobkyně dne 16. června 2004 (viz č. l. 417 verte spisu), tedy poté, co soud prvního stupně vydal dne 10. června 2004 usnesení č. j. 8 C 135/99-404, kterým odmítl vadou postiženou část žalobního podání a které bylo následně dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno jako věcně správné.
Třebaže nelze považovat způsob v pořadí prvého doručování za souladný s právní úpravou účinnou ke dni doručování zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2004, č. j. 11 Co 621/2003-338 (srov. znění §48b, odst. 1 a 2 o.s.ř. účinného ke dni 27. únoru 2004, zejm. pak s ohledem na vymezení osob oprávněných za advokáta doručované písemnosti převzít) a dovolatelka tak v důsledku neúčinného doručení zrušujícího usnesení odvolacího soudu mohla nabýt jisté procesní nejistoty o stavu řízení, nelze tuto skutečnost považovat za takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Otázka právních účinků předmětného usnesení odvolacího soudu totiž není vázána jen na doručení rozhodnutí účastníkům.
Podle §170 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno.
Podle §171 odst. 2 o.s.ř. nebyla-li v usnesení uložena povinnost k plnění, je usnesení vykonatelné, jakmile bylo doručeno´a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno.
Usnesení, jímž odvolací soud podle §221 o.s.ř. zrušuje rozhodnutí soudu prvostupňového a jímž mu vrací věc k dalšímu řízení, není nepochybně rozhodnutím, u nějž by otázka jeho vykonatelnosti ve smyslu §171 odst. 2 o.s.ř. měla právní význam, tím nepodstatnější roli pak hraje právní moc takového rozhodnutí. Nejvyšší soud již ve svém stanovisku ze dne 22. ledna 1985, Cpj 180/84, uveřejněném v sešitu č. 2-3 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985, pod č. 21, vyjádřil názor, dle kterého u rozhodnutí, jímž se neukládá povinnost k plnění, se vykonatelnost projevuje v tom, že výrok rozhodnutí musí být respektován těmi, pro něž je závazný. Z procesní povahy takového zrušujícího usnesení totiž plyne, že se jím odstraňují veškeré účinky zrušovaného rozhodnutí, to napříště netvoří překážku dalšího pokračování v řízení. Takový procesní důsledek je potvrzován vrácením věci prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Pro účastníky samé takové rozhodnutí naproti tomu znamená, že, nebylo-li řízení koncentrováno, obnovují se jejich procesní práva a povinnosti v původním rozsahu. Soud, jemuž byla věc vrácena, je již převzetím spisu obsahujícím zrušující usnesení povinen plnit m.j. povinnosti vyplývající z §6 o.s.ř., dle nějž má v součinnosti se všemi účastníky postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Dominujícím účinkem takového rozhodnutí je proto jeho závaznost, jež převzetím spisu přechází z odvolacího soudu na soud prvostupňový.
Pokud tedy soud prvního stupně v řízení po vrácení věci bez ohledu na stav doručování zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu pokračoval a také následně rozhodl o odmítnutí části žaloby ještě v době, kdy nebylo předmětné zrušovací usnesení odvolacího soudu doručeno všem účastníkům řízení (konkrétně pak dovolatelce samotné), nelze tomuto postupu prvostupňového soudu vytknout takovou vadu, která by měla za následek nesprávnost jeho rozhodnutí. Soud zde jen po splnění své předcházející poučovací povinnosti (§43 o.s.ř.) při řešení nečinnosti žalobkyně ve stanovené lhůtě napravoval svoji předcházející nesprávnost. Dovolatelce ostatně ani žádná újma uvedeným postupem vzniknout nemohla, neboť byla ve výsledku se svým odvoláním v dané procesní fázi úspěšná, po celou dobu ji přitom stíhala nesplněná povinnost podat projednatelnou žalobu. Lze zde i poukázat na okolnost, že se dovolatelka přiléhavosti jí poskytnutého poučení stran potřeby odstranění vad žaloby nebrání a že se dovolává jen takových údajných vad v postupu soudu, které vliv na hodnocení části její žaloby jako nezpůsobilé zahájit a vést řízení ničeho nemění.
Ani s dalšími námitkami obsaženými v dovolání, jež jsou podřaditelné toliko pod dovolací důvod zakotvený v ustanovení §241a odst. 2 písm a/ o.s.ř. a nikoliv pod dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) - jak ve svém dovolání ohlašuje dovolatelka - se ztotožnit nelze.
Jestliže dovolatelka dovozuje, že soud prvního stupně byl povinen rozhodnut částečným nebo mezitímním rozsudkem v reakci na obsah odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2004, č. j. 11 Co 621/2003-338, nelze tento závěr považovat za správný. Dovolatelka přehlíží, že důvodem postupu odvolacího soudu nebyla skutečnost, že by měl soud prvního stupně - vycházeje z právního názoru soudu odvolacího - postupovat způsobem jí naznačovaným. Důvodem postupu odvolacího soudu totiž byla nesprávná aplikace ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř., která neumožňuje reagovat na danou procesní situaci formou zastavení soudního řízení (jak postupoval soud prvního stupně), ale toliko formou odmítnutí žalobního podání pro neprojednatelnost, a dále také skutečnost, že soudem vytýkané vady návrhu se nevztahují na celý předmět řízení, ale toliko na jeho část. Odvolací soud naopak zcela správně v odůvodnění výše uvedeného zrušujícího rozhodnutí zdůrazňuje, že soud není vázán návrhem na vydání mezitímního rozsudku, když zákon ponechává účelnost tohoto postupu na úvaze soudu; dává proto soudu prvního stupně na zváženou možnost tento procesní prostředek využít (obdobně srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C.H. Beck, 2003, str. 569, bod 6.). Námitka případné „překvapivosti“ se proto jeví ve světle právě uvedeného jako nepřípadná.
Přestože se z předloženého spisového materiálu nepodává, že by soud prvního stupně (jak naznačuje soud odvolací) opakovaně vyzval dovolatelku k odstranění vady žalobního podání, dovolací soud závěrem zdůrazňuje, že procesní předpisy neupravují povinnost opakovat tuto výzvu znovu, pokud byla řádně doručena (což ostatně žalobkyně ani v dovolání nikterak nezpochybňuje); účastník řízení, jenž byl odůvodněním výzvy k odstranění vad podání řádně poučen o případných následcích nevyhovění této výzvě, disponující nadto právním zástupcem, u kterého platí zákonný předpoklad náležité profesní erudice a tomu odpovídající znalosti procesních předpisů, musí být nezbytně srozuměn o (případné) možnosti soudu postupovat způsobem výslovně předpokládaným zákonem, tedy postupem upraveným ustanovením §43 odst. 2 o.s.ř.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovaným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu