ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2001.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2001/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobce S. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu P., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 162/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 17. 2. 2005, č.j. 27 Co 55/2005-57, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze 17. 2. 2005, č.j. 27 Co 55/2005-57 se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 1. 11. 2004, č.j. 10 C 162/2004-42, ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 11. 2004, č.j. 10 C 162/2004-45, okresní soud v plném rozsahu vyhověl excindační žalobě, rozhodl tedy tak, že všech pět žalovaných movitých věcí (mikrovlná trouba, satelit, videorekordér, barevný televizor a domácí kino) vyloučil z výkonu rozhodnutí vedeného proti nynější žalobcově manželce P. G. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil závěrem, že žalobce zejména svědeckou výpovědí své bývalé manželky H. G. prokázal, že věci, a to včetně té, jež zůstala mezi účastníky řízení o vylučovací žalobě sporná, totiž domácí kino Thomson, byly zakoupeny za trvání žalobcova prvního manželství, a že tedy již proto nemohou patřit do společného jmění žalobce a jeho nynější manželky, proti níž je vedena exekuce.
Rozsudkem ze 17. 2. 2005 krajský soud k odvolání žalovaného (v souvisejícím vykonávacím řízení oprávněného) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z výkonu rozhodnutí „se nevylučují komponenty domácího kina Thomson DPL 2000 s výjimkou přístroje DVD“. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl – pouze – že „stejně jako soud prvního stupně považoval výpověď svědkyně H. G. za věrohodnou“ a že „výpovědí této svědkyně bylo prokázáno, že DVD, které patří do sestavy domácího kina, je výlučným vlastnictvím žalobce, neboť je získal darem“, a dále pak – bez jakéhokoli odůvodnění – uzavřel, že „pokud jde o ostatní komponenty domácího kina, žalobce jejich vlastnictví neprokázal“.
V dovolání žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v chybném posouzení „oprávněnosti sepsání domácího kina“ mezi exekucí postižené věci; kromě toho odvolacímu soudu vytýká „nedostatečné vyhodnocení důkazů“ a namítá, že „jednání je postiženo i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a poškodit jeho práva“.
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Dovolání lze – kromě jiného – odůvodnit i tím, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Soudní praxe je přitom zajedno v názoru, že o vadu řízení při zjišťování skutkového stavu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jde také tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy /srov. též Občanský soudní řád, komentář – II. díl, 6. vydání, kolektiv autorů Praha 2003 str. 1066, pátý odstavec/).
Právě touto vadou zatížil řízení soud prvního stupně, jestliže – přesto, že před výslechem svědkyně při jednání 1. 11. 2004 (čl. 37) žalobce „upřesnil, že domácí kino sestává z několika komponentů, a sice receivru o šíři 43 cm, přístroje DVD o téže šířce a systému reprobeden 5 + 1 ks“ – spokojil se s kusou a nepřesnou výpovědí svědkyně Heleny Grundové, že „žalobce si odstěhoval (kromě jiného) hifi-věž a celý systém komponentů, které souvisely s touto hifi-věží“, a (i při vědomí, že si svědkyně nemusela na podrobnější údaje pamatovat, což by ovšem v takovém případě mohla a měla říci) ponechal její výpověď takto kusou a nepřesnou i poté, co žalobce pojem domácího kina opětovně vysvětlil tak, že toto kino sestává z „… DVD, receivru a beden“.
Další vadou, byť jiného charakteru, avšak také podřaditelnou pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., zatížil řízení soud odvolací, jenž sice (na jedné straně) konstatoval, že „stejně jako soud prvního stupně považoval výpověď svědkyně Heleny Grundové za věrohodnou“, avšak (na straně druhé) – aniž podle §213 odst. 2 o.s.ř. její svědecký výslech zopakoval, případně doplnil – v důsledku jeho odchylného hodnocení dospěl k odlišnému skutkovému zjištění a tím i k opačnému závěru ohledně unesení žalobcova důkazního břemene stran jeho tvrzení, že domácí kino nemůže být v jeho společném jmění s nynější manželkou, jelikož bylo zakoupeno za trvání manželství předchozího.
Krajský soud tak plně nedocenil okolnost, že zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k principu přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě výpovědi výše uvedené svědkyně - bylo nutno, aby takový důkaz sám opakoval, případně provedením dalších (obdobně relevantních) důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Odvolací soud však - aniž dokazování výpovědí svědkyně zopakoval, tuto výpověď hodnotil jinak než soud prvního stupně a nepostupoval tedy způsobem předjímaným v ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., čímž odvolací řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001 pod poř. č. 11).
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), aniž se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody, podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty druhého odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu