ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2044.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2044/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. J., proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného I. H., zastoupené JUDr. M. B., pro částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 2584/1997, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 13. 7. 2005, č.j. 29 Co 355/2005-287, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 16. 5. 2005, č.j. E 2584/97-278, okresní soud zamítl návrh povinného a jeho manželky z 3. 5. 2005 na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že vymáhaná částka byla splátkami z 27. 1. a 17. 8. 1998 ve výši po 10.000,- Kč a z 11. 9. téhož roku ve výši 80.000,- Kč zaplacena. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil závěrem, že „návrh povinných je svým obsahem zcela totožný s jejich návrhem z 18. 9. 2002 (čl. 145 spisu), a to jak pokud jde o výši zaplacených částek, tak i o data jejich zaplacení“. Protože „není třeba dokazovat skutečnosti…známé soudu z jeho činnosti, soud neprováděl dokazování týkající se zaplacení pohledávky, neboť tyto skutečnosti jsou již známé z obsahu spisu…“.
K odvolání manželky povinného krajský soud usnesením ze 13. 7. 2005, čj. 29 Co 355/2005-287, rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil tak, že se řízení o návrhu povinného a manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí z 2. 5. 2005 zastavuje“. Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též je „o.s.ř.“) odůvodnil závěrem, že v téže věci (k návrhu týchž osob z 18. 9. 2002 /čl. 145/, odůvodněnému stejnými tvrzeními stran výše i doby plnění) bylo již – a to zamítnutím návrhu – rozhodnuto usnesením okresního soudu z 23. 10. 2002, č.j. E 2584/97-150 ve znění usnesení krajského soudu z 3. 2. 2003, č.j. 29 Co 61/2003-162, pravomocně dnem 24. 2. 2003, že tedy dané řízení trpí neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, jelikož projednání nynějšího návrhu brání překážka věci rozsouzené.
V dovolání – posuzováno dle jeho obsahu – povinný a jeho manželka namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v právním závěru odvolacího soudu, že projednání nynějšího návrhu brání překážka věci rozsouzené. Tento názor by totiž podle dovolatelů byl namístě tehdy, „kdy by nadále trval závazek povinných vůči oprávněnému“. Tak tomu však podle nich není, jelikož „řízení v této věci bylo zahájeno na základě nyní již uhrazené pohledávky“. Odvolací soud, ač „byl v této konkrétní věci povinen procesně prověřit skutečný stav věci, tj. zabývat se otázkou, zda vskutku došlo k úhradě závazku, se však meritem problému, totiž tím, že ve věci E 2584/97 byla pohledávka beze zbytku uhrazena, nezabýval…, a vzniká tak pochybnost o zákonnosti jeho rozhodnutí“.
Dovolání (přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož odvolací soud – ač své rozhodnutí formuloval jako měnící – usnesení soudu prvního stupně, posuzováno obsahově, podle §221 odst. 1 písm. b/ zrušil a řízení podle §221 odst. 2 písm. c/, věty před středníkem, a §159a odst. 5 o.s.ř. zastavil) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že řízení je nutno pro překážku věci rozsouzené zastavit
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V pořadí první návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z 18. 9. 2002 byl zamítnut s odůvodněním, že platby z 27. 1. a 17. 8. 1998 po 10.000,- Kč a z 11. 9. téhož roku v částce 80.000,- Kč, o nichž povinný a jeho manželka tvrdili, že jimi zaplatili právě vymáhanou pohledávku (přisouzenou titulem, tedy směnečným platebním rozkazem z 21. 3. 1997, č.j. Sm 148/97-7), byly plněním dluhu jiného, a to ze směnky splatné 31. 1. 1997 (čl. 147), zatímco směnka, na základě níž byl vydán vykonávaný směnečný platební rozkaz, byla splatná, jak tehdy prvostupňový exekuční soud zjistil z připojeného spisu soudu nalézacího, dnem 31. 10. 1996.
Nynější návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z 3. 5. 2005 (čl. 277) obsahující opět tvrzení, že povinný zaplatil ve dnech 27. 1. a 17. 8. 1998 po 10.000,- Kč a 11. 9. téhož roku částku 80.000,- Kč, však není odůvodněn tím, že šlo o platby ze směnky splatné 31. 10. 1996, právě na základě níž byl vydán vykonávaný směnečný platební rozkaz, a tedy směnky jiné než té (splatné 31. 1. 1997), na kterou odkazoval předchozí návrh na zastavení exekuce. Povinný a jeho manželka tedy v nynějším řízení netvrdí existenci jiných, dalších částek, jež by byly zaplaceny (třeba i ve stejných termínech) na směnku jinou než kterou byl odůvodněn předchozí návrh, nepoukazují tedy nyní na směnku, na základě níž byl vydán vykonávaný směnečný platební rozkaz. Naopak, v odvolání z 9. 6. 2005 (čl. 283) proti usnesení soudu prvního stupně ze 16. 5. 2005 výslovně dovozují, že dospěly-li soudy obou stupňů v předcházejícím řízení, zahájeném 18. 9. 2002, k závěru, že povinný ve dnech 27. 1., 17. 8. a 11. 9. 1998 oprávněnému zaplacením celkové částky 100.000.- Kč „plnil jinou pohledávku“ (poslední odstavec na čl. 165), je tento závěr podle nich nesprávný, jelikož „jiný právní důvod k zaplacení předmětné částky mezi oprávněným a povinnými neexistoval“.
Byl-li ovšem návrh na zastavení téhož výkonu rozhodnutí (prováděného týmž způsobem), podaný týmiž osobami, odůvodněn skutkovými tvrzeními stejnými jako návrh předchozí, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, je právní závěr odvolacího soudu, že jeho projednání brání překážka věci rozsouzené, v důsledku čehož je řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení nutno zastavit, správný.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolatelé procesně úspěšní nebyli, ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. by tedy měli oprávněnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu