ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.209.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 209/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného P. P., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. D., zastoupenému advokátkou, pro 1.160.330,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 Nc 2401/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, č.j. 23 Co 173/2004-90, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud – s odkazem na ustanovení §36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – vyhověl návrhu, jímž se Ing. Z. S. (dosavadní oprávněný) domáhal, aby na jeho místo vstoupil do řízení P. P., s. r. o., se sídlem v P. 4-S. II, B. 2842/15. Dosavadní oprávněný podle odvolacího soudu prokázal, že po zahájení odvolacího řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva, o něž v exekučním řízení jde; takovou právní skutečností je smlouva o postoupení vymáhané pohledávky, kterou 4. 12. 2003 uzavřel dosavadní oprávněný (postupitel) s P. P., s. r. o. (postupníkem), který se vstupem do řízení souhlasil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítal, že o postoupení pohledávky (stejně jako při předchozích cessích) nebyl účastníky smlouvy informován, že vymáhaná pohledávka byla v minulosti již několikrát postoupena, přičemž odvolací soud se nezabýval tím, zda smlouvy o jejím postoupení jsou (se zřetelem na neurčitost obsahu) platnými právními úkony, což je podstatné pro posouzení věcné legitimace dosavadního oprávněného a – potažmo – jeho „způsobilosti“ postoupit pohledávku třetí osobě. Další jeho výtky směřovaly proti řízení, v němž byl vydán exekuční titul (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. 18 C 305/91). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) – není důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze (zmatečnostní) vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem [v projednávané věci důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (i když dovolatel ohlašoval i důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., žádnou argumentaci mu přiřadit nelze)] včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož vady řízení, jež vydání usnesení předcházelo, nebyly dovoláním – jak vyplývá z jeho obsahu – namítány a ze spisu se jejich existence nepodává (výtky směřující proti nalézacímu řízení jsou bezcenné), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení předpokladů pro rozhodnutí o vstupu právního nástupce oprávněného do exekučního řízení.
Podle ustanovení §36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle ustanovení §107a odst. 2 o.s.ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Ustanovení §107 odst. 4 o.s.ř., podle něhož ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do řízení, platí obdobně (§107a odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §211 o.s.ř. platí pro řízení u odvolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
V usnesení ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1390/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že o vstupu nového účastníka do řízení na místo účastníka dosavadního rozhodne odvolací soud, jestliže oprávněný návrh podá v průběhu odvolacího řízení (poté, co je věc podle §210 odst. 3 o.s.ř. předložena odvolacímu soudu).
O procesním nástupnictví v exekučním řízení se rozhoduje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (§52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.); ustanovení §36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. totiž za komplexní úpravu nástupnictví – z důvodů uvedených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 200/2005 (bod X), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2006 pod č. 31 – považovat nelze.
Soudní praxe vychází z toho, že otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda na základě právní skutečnosti oprávněným doložené opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle §107a o.s.ř. nezabývá. Tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé, tj. o nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2004 pod č. 31, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2004 pod č. 37). Dovolatel žádné námitky relevantní z hlediska ustanovení §107a o.s.ř. (např. že zde nebyl příslušný návrh k tomu oprávněné osoby, že ten, kdo měl vstoupit na místo oprávněného, s tím nesouhlasil, že k právní skutečnosti zakládající singulární sukcesi nedošlo, příp. že s touto právní skutečností právní předpisy převod práva nespojují) nevznesl; za takové – jak vyplývá ze shora uvedeného výkladu – nelze považovat argumentaci neplatností smlouvy o postoupení pohledávky (popř. smluv jí předcházejících) a účinností smlouvy ve vztahu k povinnému pro nesplnění povinností stanovených v §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů.
Správnost napadeného rozhodnutí se tudíž dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu