ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2257.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2257/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně B. H., zastoupené advokátkou, proti žalované zdravotní pojišťovně ČR, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 258/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 4. 2005, č. j. 19 Co 643/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 1. 2005, č.j. 10 C 258/2003-63, jímž okresní soud zamítl žalobu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí vedeného proti vnučce žalobkyně J. H. ml., dříve N., vypočtených jako položky č. 1 – 6 v protokole o soupisu movitých věcí z 18. 2. 2002, č.j. 26 E 663/2001-7. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně (jenž ve třetím odstavci druhé strany svého rozhodnutí na č.l. 64 svědkyně J. H. st. i J. H. ml. /dceru a vnučku žalobkyně/ ohodnotil jako nevěrohodné), dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o vlastnictví předmětných věcí neunesla, jelikož sama ve své účastnické výpovědi výslovně uvedla, že věci darovala své vnučce (povinné) a dceři. I kdyby žalobkyně jako účastnice řízení – dovozuje odvolací soud – nevypověděla, že jim věci darovala, musela by své vlastnictví k věcem prokázat; přes poučení soudu podle §120 odst. 1 a §119a odst. 1 o.s.ř. však žádné důkazy nenavrhla. Kromě toho odvolací soud svůj závěr, že žalobkyně důkazní břemeno neunesla, odůvodnil výpovědí její vnučky (ve vykonávacím řízení sp.zn. 26 E 663/2001 povinné) J. H. ml., jež sama v řízení vedeném o její excindační žalobě stran týchž věcí výslovně uvedla, že je „dostala od své babičky darem“ (viz rozsudek okresního soudu v Českých Budějovicích z 27. 3 2003, č.j. 24 C 101/2002-55, zažurnalizovaný v připojeném spise téhož soudu sp. zn. 26 E 663/2001 jako č.l. 55).
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje – pouze – ze samotného ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., s odůvodněním, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam „zejména pro zdravotně postiženého člověka“) žalobkyně uvádí, že je podává „z důvodu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.“. Protože šlo o „její první výslech soudkyní, byla zmatená, rozrušená a protokolaci soudkyně do diktafonu nevěnovala pozornost“. Odvolacímu soudu vytýká, že v její prospěch nevyhodnotil výpovědi obou svědkyň, zejména vnučky, které její tvrzení (např. že věci koupila žalobkyně a dala jim je do užívání), z nichž měl být vyvozen závěr, že věci jsou jejím vlastnictvím, „potvrdily“.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, majících potřebný judikatorní přesah. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Žalobkyně (jež dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. prostřednictvím poukazu na uvedené ustanovení občanského soudního řádu pouze ohlašuje, aniž však vysvětluje, v čem by měl zásadní právní význam rozhodnutí spočívat) však ve skutečnosti námitku nesprávného právního posouzení věci neuplatňuje (nenamítá totiž nesprávnou aplikaci ani interpretaci práva), resp. toto nesprávné právní posouzení vyvozuje až jako důsledek (podle jejího názoru) neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, které však lze namítat jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o.s.ř. (k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ovšem, viz níže, nezpůsobilých).
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelkou namítnutá okolnost, že soudy, aniž přihlédly k tvrzení žalobkyně, dospěly k závěru o neunesení jejího důkazního břemene, totiž přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) založit nemohou; dovolací soud k nim přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě naplněn není.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tudíž v dané věci nejde.
Dovolací argumentace, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jejím neunesení důkazního břemene a žalobu zamítly přesto, že tvrzení žalobkyně o jejím vlastnictví věcí „potvrdily“ obě svědkyně, je kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ovšem stejně nezpůsobilým). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o.s.ř.) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Pokud pak jde o ostatní námitky žalobkyně, ani jedna z nich – včetně její argumentace neznalostí obsahu, resp. významu právních pojmů („dát“, „dát do užívání“, „dát do osobního užívání“, „dát do vlastnictví“ apod.), jejím nepříznivým zdravotním stavem, nevěnováním pozornosti protokolaci soudkyně do diktafonu – není uplatněním kteréhokoli ze způsobilých dovolacích důvodů, taxativně vymezených ustanovením §241a o.s.ř.
Protože tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a dost. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalované, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu