ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2273.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2273/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města T., zastoupeného advokátem, proti povinnému B. T., zastoupenému advokátem, pro částku 113.198.197,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. Nc 2578/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 2. 2005, č.j. 7 Co 376/2005-64, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, se odmítá.
II. Usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 1. 8. 2003, č.j. Nc 2578/2003-30, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 2. 2005, č.j. 7 Co 376/2005-64, ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, se zrušují a věc se v tomto rozsahu okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 1. 8. 2003, č.j. Nc 2578/2003-30, nařídil okresní soud „podle vykonatelného rozsudku“ Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora.
K odvolání povinného z 27. 1. 2005, odůvodněnému tím, že v mezidobí (po vydání usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce a před podáním odvolání) byl k exekuci navržený trestní rozsudek i s usnesením Vrchního soudu v Praze z 26. 3. 2003, č.j. 9 To 177/2002-1266, jímž bylo odvolání povinného zamítnuto, zrušen usnesením Nejvyššího soudu z 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, pak krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu, pokud jím byla nařízena exekuce pro částku 80.649.015,- Kč s příslušenstvím, „potvrdil s tím, že exekuce se nařizuje podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 2004, č.j. 9 To 62/2004-1492; ve zbytku, tj. ohledně částky 32.549.182,- Kč s příslušenstvím, pak usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení exekuce k vydobytí této částky zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů usnesením Nejvyššího soudu rozhodl vrchní soud v trestní věci znovu (dne 25. 8. 2004 pod č.j. 9 To 62/2004-1492) a to tak, že původní rozsudek trestního soudu prvního stupně z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133 sice zrušil, že však současně v adhezním řízení sám povinného zavázal k zaplacení náhrady škody v částce 80.649.015,- Kč s příslušenstvím (a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody oprávněného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních). Protože toto rozhodnutí vrchního soudu z 25. 8. 2004, ukládající povinnému platební povinnost, „bylo vydáno ve stejném řízení“, je podle názoru odvolacího soudu – nyní ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133 – exekučním titulem k vydobytí částky 80.649.015,- Kč s příslušenstvím.
Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání směřující „proti všem výrokům napadeného usnesení v celém jejich rozsahu“. Zásadní právní význam přesahující rámec „pouhého občanského procesu“ a zasahující „do oblasti ústavního práva“ přikládá tomu, že „odvolací soud bez součinnosti povinného o své vůli změnil exekuční titul, pro který byl nárok přiznán“, čímž „porušil nejen občanský soudní řád, ale i základní právo povinného, které má vůči státu, totiž že státní moc lze vykonávat jen způsobem, který zákon stanoví“. Povinný, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje především v tom, že odvolací soud nařídil exekuci titulu jiného než navrženého (k exekuci byl navržen – výlučně – rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133, exekuce však byla nařízena podle tohoto rozsudku ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 2004, č.j. 9 To 62/2004-1492, navíc za stavu, kdy v mezidobí byl tento rozsudek krajského soudu zrušen). Další důvod ke zrušení napadeného usnesení vidí dovolatel v tom, že exekuce byla nařízena v době, kdy původní k výkonu navržený titul již byl zrušen, kterážto okolnost sama o sobě měla podle něho – nazíráno z hlediska ustanovení §268 odst. 1 písm. b) ve spojení s kogentním ustanovením §269 odst. 1 o.s.ř. – vést k tomu, že exekuce vůbec neměla být nařizována, ale že návrh měl být zamítnut.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání v té části, jíž povinný brojí proti měnícímu výroku napadeného usnesení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií /dovolání je nebo není přípustné jako takové/, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Usnesením, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (tedy rozhodl ve prospěch povinného), však dovolateli újma způsobena nebyla ani být nemohla (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/1996, a z 29. 7. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/1998, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 a č. 1/2000 pod poř. č. 28 a 7), takže dovolání v této části nezbylo než jako subjektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. odmítnout.
V části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí dovolání naopak přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená právní otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, a je také důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr, že usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, může být odvolacím soudem potvrzeno přesto, že po nařízení exekuce byl podkladový titul pravomocně zrušen, a dále závěr, že k návrhu na exekuci určitého, v návrhu nezaměnitelně specifikovaného rozhodnutí, může být nařízena exekuce rozhodnutí jiného, vydaného – byť v témže nalézacím řízení – později, totiž po zrušení titulu, jehož exekuce byla (původně) navržena.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Že zrušení podkladového rozhodnutí po nařízení exekuce je důvodem k jejímu zastavení, je mimo jakoukoli pochybnost, jelikož tak výslovně stanoví občanský soudní řád v §268 odst. 1 písm. b). Otázkou judikatorně dosud neřešenou však je, zda (při respektování relativní samostatnosti jednotlivých fází exekuce, tedy např. jejího nařízení, provádění, zastavení apod.) zrušení podkladového titulu, dojde-li k němu v průběhu odvolacího řízení, v této fázi (nařízení) exekuce vliv nemá, což by ovšem vedlo k tomu, že by odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, avšak s tím, že by takto nařízená exekuce musela být (a to – s ohledem na ustanovení §269 odst. 1 o.s.ř. – i z úřední povinnosti) bezprostředně poté zastavena, nebo zda – naopak – se takové zrušení podkladového titulu promítne (již ve fázi nařízení exekuce, nikoli tedy až v řízení o jejím zastavení) do rozhodnutí odvolacího soudu tak, že ten rozhodnutí soudu prvního stupně změní a návrh na nařízení exekuce zamítne.
Soudní praxe i právní nauka – vedeny jak potřebami praktického života, tak zásadou, že nařízení exekuce, kterou by bylo třeba ihned zastavit, by neodpovídalo účelu tohoto vynucovacího procesněprávního institutu ani celkové právní úpravě provedené částí šestou občanského soudního řádu – dospívají k závěru uvedenému v předchozím odstavci jako v pořadí druhému (viz též např. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, JUDr. V. Kůrka a JUDr. L. Drápal, Linde, Praha 2004, str. 94, 308, 368). I když je tedy zrušení exekučního titulu po nařízení exekuce typicky důvodem k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nelze – vzhledem k výše (v předcházejícím odstavci) uvedenému – mechanicky dovozovat, že by krajský soud v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nemohl ono zrušení titulu promítnout do svého rozhodování tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změní a návrh na nařízení exekuce zamítne.
Pokud jde o druhou otázku nabídnutou k dovolacímu přezkumu, zda totiž lze nařídit exekuci jiného než v návrhu uvedeného titulu, tuto nutno zodpovědět záporně. Exekuční řízení je ve fázi podání návrhu (nejde-li o výkon rozhodnutí podle §272 a 273 o.s.ř.) na nařízení exekuce ovládáno (srov. J. Macur, Kurs občanského práva procesního, C.H.Beck, 1998 str. 82, 83) zásadou dispoziční (až na – v souzené věci ovšem nerelevantní – výjimky, kdy se uplatní zásada opačná, totiž zásada oficiality, viz např. §263 odst. 2 nebo §264 odst. 1 o.s.ř.). Projevem zásady dispoziční je především to, že exekuční řízení lze zahájit pouze na návrh oprávněného a že musí být zastaveno, jestliže oprávněný zastavení exekuce navrhne. Protože „vylíčením rozhodujících skutečností“ ve smyslu §254 odst. 1 ve spojení s ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř. je u návrhu na nařízení exekuce především správná identifikace exekučního titulu a přesné označení povinnosti, jež má být vynucena, je soud – a to je dalším projevem dispoziční zásady – údajem v návrhu uvedeným o tom, který titul má být vykonán, vázán, a nemůže tudíž nařídit exekuci titulu jiného (byť vydaného později v témže nalézacím řízení). Napadené rozhodnutí je kromě toho nesprávné proto, že – v rozporu s údaji uvedenými v odůvodnění, kde se praví, že vrchní soud ve věci (poté, co zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133) sám rozhodl – je ve výroku výslovně uvedeno, že vykonávaným titulem je onen rozsudek krajského soudu ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 2004, č.j. 9 To 62/2004-1492.
Zásadní nesprávností však zůstává, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že nařídil exekuci titulu jiného než navrženého (navíc takového, jímž byla oprávněnému přiznána částka 80.649.015,- Kč s příslušenstvím ve skutečnosti jako titulem jediným, tedy bez spojení s původním rozsudkem krajského soudu, jenž byl – viz výše – později, a to 25. 8. 2004, zrušen).
Protože usnesení odvolacího soudu je z obou uplatněných dovolacích důvodů nesprávné, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody (resp. první z nich, tedy nařízení exekuce titulu posléze v průběhu řízení zrušeného), pro ně(j)ž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (byť ten v době svého rozhodování v naznačeném směru nepochybil), zrušil dovolací soud i je a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§87 a následující exekučního řádu).
Proti to usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu