ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2328.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2328/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně P. b. f., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. I. spol. s r.o., 2/ J. K., oběma zastoupeným advokátkou, 3/ K. S. spol. s r.o., a 4/ L. a.s., zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 154/2002, o dovolání žalovaných č. 1/, 2/ a 4/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 19 Co 39/2005-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní č. 1/, 2/ a 4/ jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.025,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla všem žalovaným uložena povinnost vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku ve výroku uvedené prostory, neboť se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o neplatnosti nájemních a souvisejících podnájemních smluv, od nichž žalovaní odvíjeli svoji obranu proti žalobě. Podle názoru odvolacího soudu neměly uzavřené nájemní smlouvy (ze dne 17.3.1992, 14.4.1993 a 30.5.1996, když prvá z nich nebyla ani první žalovanou podepsána) podstatné náležitosti předpokládané ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť v nich nebyl přesně specifikován předmět nájmu, jeho účel, výše nájemného, případně výše a rozsah investic, které měly představovat úplatu za užívání pronajatých prostor, neboť měly-li takové smlouvy založit nájemní poměr, nemohlo se vzhledem ke kogentním ustanovením zák. č. 116/1990 Sb. jednat ani o innominátní smlouvu, ani o smlouvu dle ustanovení §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), a ani o smlouvu o nájmu bytu, když nad to prostory nebyly kolaudovány jako byt. K platnosti smluv nebyl dán souhlas příslušného správního orgánu k nájmu prostor určených pro provozování obchodu a služeb podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění; ten bylo třeba požadovat i v případě, pokud byla předmětem nájmu celá nemovitost, jejíž součástí jsou nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, byť by se právní režim takovéhoto nájemního vztahu řídil občanským zákoníkem. Jsou-li neplatné smlouvy uzavřené s prvými dvěma žalovanými, nemají právní titul k užívání prostor ani třetí a čtvrtá žalované, které měly uzavřít podnájemní smlouvy s prvými dvěma žalovanými.
Žalovaní č. 1/, 2/ a 4/ ve včasném dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Dovolatelé namítají, že okolnosti uzavírání rozhodné nájemní smlouvy ze dne 14. 3 (správně 14. 4.) 1993 vylučují možnost aplikace příslušných ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. V době podepisování předmětné smlouvy se celý objekt nacházel v havarijním stavu a byl nezpůsobilý k jakémukoliv užívání, a proto ani tato nemohla obsahovat přesnou specifikaci vnitřních prostor. Tyto vnitřní prostory sice měly být žalovanými č. 1/ a 2/ použity pro zřízení kanceláří a prostor k provozování obchodů a služeb, avšak tomuto účelu mohly začít sloužit až po provedení všech nezbytných stavebních oprav a úprav. Vnitřní prostory tak ke dni uzavření výše uvedené smlouvy neodpovídaly vymezení nebytových prostor specifikovaných v ustanovení §1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb. Dovolatelé proto dovozují, že „nepochybným úmyslem obou stran při uzavírání smlouvy mohlo a muselo být uzavření nájemní smlouvy na celý objekt“, takže právní režim nájemního vztahu je proto nezbytné podřadit příslušným ustanovením občanského zákoníku a nikoliv zákonu č. 116/1990 Sb. Za této situace tak odvolacím soudem požadovaný předchozí souhlas příslušného správního orgánu nebylo potřeba získat, když uvedený souhlas byl následně získán až po provedení rekonstrukce a vydání příslušného kolaudačního rozhodnutí. Závěrem dovolatelé namítají, že se žalobci v dosavadním řízení nepodařilo prokázal existenci jím uváděných výpovědních důvodů.
Žalobkyně má ve svém vyjádření za to, že dovolání není přípustné, neboť žalovaní neformulovali žádnou právní otázku, z níž by šlo dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, když dovoláním předestřené argumenty již byly Nejvyšším soudem opakovaně řešeny. Žalovaní podle ní napadají rozhodnutí odvolacího soudu námitkami skutkovými, neboť toliko polemizují s odvolacím soudem co do zjišťování obsahu smlouvy výkladem projevu vůle jednotlivých smluvních stran. Předmětnou smlouvou neměla být pronajata celá budova, neboť tato se nevztahovala na jednu místnost nacházející se v prvním patře farní budovy před vchodem do klášterní knihovny a ostatně i na celou klášterní knihovnu. Žalobkyně dále také poukázala na judikaturu dovolacího soudu, kterou považuje v dané věci za relevantní. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a v případě jeho meritorního přezkumu, aby dovolání zamítl.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání vskutku není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím, poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Lze souhlasit s žalobkyní, že otázky, které dovolatelé předestřeli k dovolacímu přezkumu, výše uvedené znaky nesplňují, neboť odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, plně korespondující s ustálenou publikovanou judikaturou, na kterou ostatně přiléhavě v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal. Z téhož důvodu tak nelze dovodit ani rozpor rozhodování odvolacího soudu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2005, pod poř. č. 7, vyložil a odůvodnil závěr, podle kterého je smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, absolutně neplatná. Pokud dovolatelé v daném případě odmítají podřízení uzavíraného nájemního poměru ustanovením zákona č. 116/1990 Sb. a vycházejí z nezbytnosti aplikace relevantních ustanovení občanského zákoníku, přehlížejí skutečnost – jak ostatně zdůrazňuje ve svém dovolání sama žalobkyně – že smlouvou o nájmu nebytových prostor, o jejich opravách a úpravách a financování těchto prací ze dne 14. 4. 1993 – i podle nich pro věc rozhodnou – nebyl sjednán nájem nemovitosti jako celku, ale toliko jejích částí v článku II. této smlouvy specifikovaných, takže obecná úprava nájemní smlouvy podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku je již z tohoto důvodu vyloučena; nadto dovolací soud poukazuje na to, že závěr odvolacího soudu jen na úsudku o nedostatku předchozího souhlasu příslušného správního orgánu nestojí, nýbrž dovozuje neplatnost předmětné smlouvy především z důvodu, že neobsahovala podstatné náležitosti předpokládané ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., tedy zákona, pro jehož předmět úpravy mu musela být podřízena.
Jako nepřípadnou je potřeba hodnotit též dovolací námitku, podle které nebyly smlouvou pronajímané prostory v době jejího uzavření stavebně určeny k provozování obchodu a služeb. Smluvním stranám bylo známo, v jakém stavu se objekt nachází, byly s tím srozuměny a tento postup ostatně neodporuje žádnému relevantnímu zákonnému ustanovení (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. března 2000, sp. zn. 30 Cdo 2430/99 nebo ze dne 2. února 2000, sp. zn. 30 Cdo 2113/99). Jestliže byl předmět nájmu v době uzavření smlouvy v rekonstrukci (jde o věc dohody účastníků) a dovolatelé 1/ a 2/ převzali předmět nájmu ve stavu, v jakém se ke dni uzavření smlouvy nacházel, případné posouzení otázky platnosti, resp. neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor s tím nemá žádnou souvislost.
Pokud dále odvolací soud poukázal na publikovaný názor dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2000, pod poř. č. 73), podle kterého předchozí souhlas obecního (městského) úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musel být pod sankcí neplatnosti dán i v případě, byla-li pronajata budova jako celek, nacházely-li se v ní místnosti určené k provozování obchodu a služeb, byť se režim takovéhoto nájmu neřídil ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními §663 a násl. obč. zák., jednalo se pouze o reakci na oponenturu právního názoru dovolatelů uvedeného v jimi podaném odvolání a odvolací soud na tomto názoru svůj právní závěr ostatně tak ani nestaví.
Bezcenné jsou pak výhrady dovolatelů, vztahující se k namítanému skutečnému (odvolacím soudem – podle dovolatelů – správně nezjištěnému) projevu vůle smluvních stran, a popř. k žalobkyní neprokázané existenci výpovědních důvodů. Jedná se o námitky skutkové, které přípustnost dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jak ostatně bylo zdůrazněno výše – založit nemohou.
Dovoletelé svými argumenty sami podstatným způsobem zpochybňují založení nájemního poměru, když dovozují, že nájemní poměry mohly být založeny „až po provedení všech nezbytných rozsáhlých stavebních a jiných oprav a úprav“, teprve tehdy podle nich mohly předmětné prostory sloužit pro zřízení kanceláří a prostorů k provozování obchodu a služeb, z toho však dovozují nepřiléhavé, a v tomto řízení soudy nedosažené, závěry, na nichž nelze stavět obranu ve sporu o vyklizení prostor, k nimž nemají právnímu řádu odpovídající užívací právní titul.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy zjevně nejde.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 950,- Kč (srov. §7 písm. d/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.025,- Kč. Žalovaní č. 1/, 2/ a 4/ jsou povinni společně a nerozdílně přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu