ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2451.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2451/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobců a) I. Š. a b) Ing. G. Š., zastoupených advokátem, proti žalované A. H., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 10/98, o dovolání žalobců a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze z 8. 12. 2005, č.j. 16 Co 576/2005-202, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalované se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud zrušil rozsudek z 26. 9. 2001, č.j. 7 C 10/98-112, jímž obvodní soud vyhověl excindační žalobě, řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil a žalobce (za použití ustanovení §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/) zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně a soudem odvolacím i dovolacím v celkové částce 40.210,- Kč.
V dovolání směřujícím výlučně proti výroku o náhradě nákladů řízení (jehož přípustnost dovozují „z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ za současného splnění podmínky §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“) žalobci namítají aplikaci nesprávného ustanovení §146 odst. 2 věty první o.s.ř.; podle jejich názoru měla být použita věta druhá tohoto ustanovení, jelikož žalobu podanou důvodně vzali zpět pro chování žalované.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího nebo dovolacího (jež ostatně ani není rozhodnutím měnícím či potvrzujícím) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 4).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř. (jak se – mylně – domnívají dovolatelé), neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod poř. č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná. Jelikož její dovolání mělo nedostatky bránící dalšímu pokračování dovolacího řízení (spočívající v absenci náležitostí podání podle §42 odst. 4 a §241a odst. 1 o.s.ř.) a nebylo ani sepsáno advokátem, jemuž dovolatelka udělila plnou moc pouze k nahlédnutí do spisu, soud ji usnesením ze 17. 7. 2006, č.j. 7 C 10/99-222, doručeným jí 7. 8. téhož roku (viz doručenka u č.l. 222 versa), vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení nedostatky podání odstranila a aby si (nemíní-li ponechat plnou moc advokátovi pouze k nahlédnutí do spisu) zvolila zástupcem advokáta pro celé dovolací řízení, jehož prostřednictvím podá řádné dovolání. Zároveň ji poučil, že nevyhoví-li výzvě, dovolací řízení bude zastaveno. Dovolatelka však vytčené nedostatky neodstranila.
Z ustanovení §241 odst. 1, 2 písm. a, odst. 4 o.s.ř. plyne, že dovolatel (fyzická osoba), nemá-li právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem (příp. notářem), jenž musí dovolání také sepsat. Zvolí-li si advokáta až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění podmínky dovolatelova zastoupení nezbytné, aby zmocněnec (advokát) jím dříve učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním, popř. sdělil soudu, že se s již učiněným podáním ztotožňuje.
Protože podmínka povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (k jejímuž splnění je třeba i sepisu dovolání advokátem, viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000 pod poř. č. 64) je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání – kromě usnesení, kterým se dovolací řízení právě pro neodstranění tohoto nedostatku zastavuje – vydání rozhodnutí, jímž se řízení končí (§241 odst. 1 o. s. ř.), a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu soudu nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované podle §104 odst. 2 a §243c odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaná (jíž ostatně náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly) z procesního hlediska zavinila, že řízení o jejím dovolání bylo zastaveno; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§146 odst. 2 věta první, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu