ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2518.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2518/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné R. K. S., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. K. P., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného M. P., pro 95.529,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 15 Nc 7382/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2003, č.j. 12 Co 639/2002-32, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud dovoláním napadeným výrokem potvrdil usnesení ze dne 20. 5. 2003, č.j. 15 Nc 7382/2002-22, jímž okresní soud odmítl odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce pro opožděnost (bod I. výroku), a zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (bod II. výroku). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je opožděné a že exekuční titul byl povinnému řádně doručen uplynutím úložní lhůty po dvou neúspěšných pokusech o doručení (2. 7. a 7. 7. 1999) podle §47 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve znění do 31. 12. 2000. Věcnou správností exekučního titulu ani zákonností řízení předcházejícího jeho vydání se v exekučním řízení nelze zabývat.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a z poučení uvedeného v napadeném usnesení – namítá povinný, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu neobsahuje údaj o tom, kdo neúspěšné doručení exekučního titulu „realizoval“. Soud v nalézacím řízení nevyčerpal všechny zákonné možnosti doručení, neboť v jiných řízeních s účastí povinného využil i Policie České republiky. Doručování fyzickým osobám není upraveno v §47 odst. 2 o.s.ř., nýbrž v §46 o.s.ř., podle jehož odstavce 2 bylo možno doručit i jiné osobě bydlící v témže domě. Navíc v období od 1. 7. do 10. 7. 1999 byl povinný na návštěvě u švagrové na Slovensku. Soudy obou stupňů neumožnily povinnému nahlédnutí do spisu. V nalézacím řízení mu nebyla doručena žaloba, nebyl předvolán k soudnímu jednání a posléze mu nebyl doručen rozsudek ve věci samé. Tím mu byla odňata možnost obhajoby, vznášení důkazů svědčících o neoprávněnosti žaloby a podání odvolání. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání v rozsahu, v němž bylo napadeným usnesením potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. není dána již proto, že odvolacím soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně (o odmítnutí odvolání) není usnesením ve věci samé. Podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání přípustné také není, neboť se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z §239 odst. 3 o.s.ř., neboť napadeným usnesením nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř., nýbrž usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost podle §208 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod č. 41).
Dovolání není přípustné ani v rozsahu, v němž bylo napadeným usnesením potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel – aniž by však uvedl, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – zpochybnil závěr, že k exekuci navržený rozsudek je vykonatelný. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum v dovolacím řízení je možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržený rozsudek byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost tohoto skutkového zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 o.s.ř., případně §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Žádný z těchto dovolacích důvodů (k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 2 o.s.ř. ostatně nezpůsobilých) však dovolatel (posuzováno podle obsahu) neuplatňuje a závěr o řádném doručení exekučního titulu zpochybňuje ve skutkové rovině pouze tvrzením, že v rozhodné době se na doručovací adrese nezdržoval. K této námitce však nelze přihlížet, neboť byla v rozporu s §241a odst. 4 o.s.ř. uplatněna teprve v dovolání.
Námitka, že exekuční titul nelze považovat za řádně doručený, jestliže soud nevyužil všechny možnosti doručení (prostřednictvím Policie České republiky nebo doručením jiné dospělé osobě bydlící v témže domě), přípustnost dovolání v souzené věci založit nemůže. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 nevyplývalo, že by soud byl povinen při doručování vyčerpat všechny způsoby uvedené v §45. Doručení podkladového rozsudku jiné osobě bydlící v témže domě nebylo možné, neboť šlo o zásilku doručovanou do vlastních rukou (§47 odst. 1, §158 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Jelikož zákonná úprava byla v tomto směru jednoznačná a nepůsobila výkladové potíže, nelze napadené rozhodnutí shledat zásadně významným po právní stránce.
Závěr odvolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat zákonnost soudního řízení předcházejícího vydání exekučního titulu, je v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62); námitka, že v nalézacím řízení byla porušena procesní práva dovolatele, je proto v exekučním řízení vskutku bezcenná.
Námitkou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné (neboť v něm není uvedeno, kdo realizoval neúspěšné doručení), je uplatňován dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.
Námitkou, že dovolateli bylo v průběhu řízení odepřeno právo nahlédnout do spisu, je uplatňována zmatečnost uvedená v §229 odst. 3 o.s.ř., spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem. Tato zmatečnost však není dovolacím důvodem vůbec a soud se jí – vzhledem k nepřípustnosti dovolání – nemůže zabývat ani podle §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je (bez dalšího) přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu