ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2644.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2644/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému P. U., zastoupenému advokátem, prodejem movitých věcí povinného, pro 24.936,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 21 E 775/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2005, č. j. 25 Co 220/2005-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Dle názoru odvolacího soudu byly splněny veškeré předpoklady pro nařízení předmětného výkonu rozhodnutí, neboť byl podán řádný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, exekuční titul je po formální a materiální stránce vykonatelný, soud prvního stupně se držel v otázce rozsahu nařízení výkonu rozhodnutí mezí daných návrhem i exekučním titulem a zvolený způsob výkonu rozhodnutí se s ohledem na povahu vymáhané povinnosti a na výši pohledávky jeví jako vhodný. Odvolací soud uzavřel, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
Povinný ve včasném dovolání (bez ohlášení dovolacího důvodu) namítl, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a že nebyl soudem ani řádně vyzván k jejich upřesnění. Povinný dále namítá, že v rámci vykonávacího řízení nebylo přihlédnuto k překážce rei iudicate, když „pro stejný dluh byl proti povinnému veden výkon rozhodnutí Okresním soudem v Jičíně již dříve“, přičemž tento výkon rozhodnutí byl zastaven pro nedostatek majetku. Odvolacímu soudu dále vytýká, že napadené rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný - jak se podává z obsahu dovolání - ve skutečnosti nenamítá, že odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení těch otázek, které jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí relevantní.
Obecným předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí je existence vykonatelného rozhodnutí (jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu, vydaného k tomu oprávněným orgánem, které má potřebnou formu a obsah a které ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Před nařízením výkonu rozhodnutí se soud zabývá mimo jiné i tím, zda je rozhodnutí (jiný titul) z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně - tj. z pohledu právního předpisu upravujícího řízení, ve kterém bylo vydáno, tak i materiálně - tj. z hlediska obsahových náležitostí, jež reflektují určitost, srozumitelnost a přesnost v označení subjektů práv a povinností, včetně vyjádření uložené povinnosti, jež se má vykonat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 65). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že veškeré tyto předpoklady odvolací soud při svém rozhodování řádně zohlednil, odpovídajícím a dostatečným způsobem svůj závěr zdůvodnil, a to včetně poukazu na relevantní právní úpravu. Je proto nepřípadná (a nadto bezpředmětná) námitka povinného, pokud odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Dovolatel se pak zcela mýlí, považuje-li snad za povinnost soudu vyzývat procesní strany k náležité argumentaci jejich procesních úkonů a naznačuje-li tak případně existenci vady řízení, předpokládané ustanovením §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jakožto jednoho z dovolacích důvodů. Vedle nepřípadnosti tohoto dovolacího důvodu pro založení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (viz výše) je zcela přehlížena dispozitivní podstata procesní obrany v řízení, podle které je pouze záležitostí procesních stran, jakým způsobem a nakolik relevantně budou hájit své dotčené zájmy a práva; o případ, že by dovolateli bylo třeba jako odvolateli zapotřebí poskytnout poučení (§254 odst. 3 o.s.ř.), zde podle obsahu jím vyjevené obrany nešlo. Jako nepřípadnou je potřeba také hodnotit námitku věci pravomocně rozsouzené, kterou dovolatel spatřuje v již dříve zastaveném vykonávacím řízení (nadto pro nedostatek majetku povinného). Ze strany dovolatele je zcela zjevně pomíjena skutečnost, že uvedená zásada (§159a odst. 5 o.s.ř.) má své místo nejen z hlediska toho, o čem a jak bylo již rozhodnuto, nýbrž i toho, čeho bylo při předcházejícím výkonu rozhodnutí (exekuce) dosaženo. Oprávněný tak může své právo (za splnění dalších podmínek) vymáhat v případě bezúspěšnosti předcházejícího nuceného výkonu i opakovaně.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání povinného bylo odmítnuto, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu