ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2661.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2661/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Marie Vokřinkové v exekuční věci oprávněné P. P., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému M. H., pro částku 1.605,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11745/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 10. 2004, č. j. 39 Co 349/2004-24, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 24. 9. 2003, č. j. 25 Nc 11745/2003-4, jímž obvodní soud nařídil exekuci, a to tak, že návrh na její nařízení – s odůvodněním, že podkladový rozsudek není formálně vykonatelný – zamítl. Svůj závěr, že podmínky pro doručení rozsudku uložením stanovené v §47 odst. 2 větě první o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, splněny nebyly, odvolací soud (po provedení a zhodnocení důkazů zprávou evidence obyvatel a dohodou o převodu členských práv a povinností v LBD z povinného na O. M.) vyvodil ze skutkového zjištění, že povinný se v době doručování na adrese uvedené na obálce zásilky, tedy v P. na K. ulici č. 761/8, nezdržoval.
V dovolání – aniž uvádí, který z dovolacích důvodů uplatňuje – oprávněná namítá, že „závěr odvolacího soudu je předčasný a nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování, zejména s přihlédnutím k tomu, že ještě v roce 2000 pošta povinnému na K. č. 761/8 ukládala zásilky (např. předžalobní upomínky z 5. 12. 1997 a 7. 4. 1998 nebo soudní písemnosti včetně samotného vykonávaného rozsudku, jak plyne z doručenek), tedy proč zde měl povinný ještě po více než třech letech od změny svého trvalého pobytu přinejmenším schránku, či proč byl případně uveden v seznamu bydlících osob apod“. Podle dovolatelky nelze z výše uvedených listinných důkazů bez dalšího dovodit, že se povinný „v odběrovém místě např. spolu s O. M. (která následně 17. 6. 1997 uzavřela pro toto místo smlouvu o dodávce a odběru plynu) nezdržoval, a že adresa uvedená v evidenci obyvatel nebyla pouze formální“. V bodě IV. dovolání pak oprávněná uvádí, že povinný předmětný rozsudek dodatečně osobně převzal – jak plyne z protokolu v nalézacím spise – dne 11. 6. 2004, a že proti němu nepodal odvolání.
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné vskutku není.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že je – protože se povinný v předmětné době v místě doručování nezdržoval – nebylo možno doručit uložením na poště podle §46 odst. 2 o.s.ř. v rozhodném znění.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Závěr o (ne)vykonatelnosti – a to i formální – podkladového rozhodnutí je závěrem právním, k jehož zaujetí je třeba, aby si soud – dokazováním, případně šetřením – opatřil potřebná skutková zjištění. Nedostatky ve skutkových zjištěních lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jejich neúplnost) nebo podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jejich nesprávnost). Dovolatelka (jež navíc ani nenamítá nesprávnost právního „závěru“, tedy posouzení vykonatelnosti, nýbrž pouze jeho předčasnost) však ve skutečnosti ani jeden z uvedených důvodů neuplatňuje; nenamítá tedy, že v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (že se soud jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a že k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy), nebo že nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. (což by byly námitky podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a nenamítá ani, že soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, případně že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, ani např. že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. (námitky podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.).
Oprávněná totiž ve skutečnosti vyjadřuje nesouhlas se samotným hodnocením důkazů (namítá výslovně, že „předčasný závěr“ /právní posouzení podkladového rozsudku jako nevykonatelného/ „nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování“, což ovšem není dovolacím důvodem, jelikož ustanovení §241a odst. 3 upravuje případy, kdy „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“). Hodnocení důkazů však úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (ani důvodem jiným) nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné nebo, jak je tomu v souzené věci, že z těchto důkazů nelze „bez dalšího dovodit“ určitý skutkový závěr (proto je také bezcenná námitka, že pošta povinnému na uvedené adrese ukládala další písemnosti).
K námitce, že na základě doručenky se záznamem pošty o uložení zásilky dne 13. 11. 2000 vyznačil nalézací soud na vykonávaném rozsudku doložku právní moci a vykonatelnosti, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (§40 odst. 1 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb.), vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., §261 odst. 2, 3 o.s.ř.). Je ovšem výrazem ustálené soudní praxe, že záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. §24 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), nemá povahu rozhodnutí, jímž by byl exekuční soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 409/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1557/2004). Vyvstanou-li proto pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl povinnému řádně doručen, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25).
Pokud jde o poslední argument, že totiž povinný (dodatečně, jak to vyplývá z protokolu o převzetí písemnosti založeném v nalézacím spise) předmětný rozsudek převzal dne 11. 6. 2004, tedy tři a půl roku po uložení zásilky, k němu Nejvyšší soud přihlédnout nemůže, jelikož takové tvrzení představuje – v dovolacím řízení nepřípustné (§241a odst. 4 o.s.ř.) – novum.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O případných nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. (§87 a násl. exekučního řádu).
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu