ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2747.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2747/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné B., státního podniku „v likvidaci,“ zastoupené advokátem, proti povinné CH., a. s., pro 50.902,60 Kč prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 840/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2004, č.j. 20 Co 410/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil (ve věci samé) usnesení ze dne 17. 5. 2004, č.j. 35 E 840/2003-22, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), zastavil výkon rozhodnutí (nařízený usnesením ze dne 23. 2. 2004, č.j. 35 E 840/2003-7, k vydobytí pohledávky 50.902,60 Kč). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že důvod zastavení výkonu rozhodnutí je dán. Vymáhaný nárok (17 % úroky z prodlení z částky 34.815,- Kč od 9. 4. 1992 do 30. 1. 1997 a 17 % úroky z prodlení z částky 22.710,- Kč od 4. 4. 1992 do 27. 1. 1998) byl v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (24. 11. 2003) promlčen, a to nejpozději k 28. 1. 2002 (§407 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“); ustanovení §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, podle odvolacího soudu nelze na promlčení obchodních závazkových vztahů použít.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž uvádí, že „ustanovení obchodního zákoníku o desetileté promlčecí době směřují proti tomu, aby nedocházelo k průtahům opakovanými uznáními závazků, třeba i notářskými zápisy a tím i oddalování dořešení finanční situace dlužníků. Při svědčení k právnímu názoru Městského soudu v Praze by znamenalo vzíti na vědomost nevymahatelnost práva v případech, kdy dochází k průtahům v soudních rozhodnutích, v konkurzních nařízeních, v dědických řízeních a i tam, kde se povinní vyhýbají splnění povinností nehlášením změn pobytů.“ Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
I když dovolatelka tvrdí, že „rozhodnutí může mít zásadní právní význam,“ nenabízí argumentaci, která by byla řádnou oponenturou závěru o promlčení příslušenství pohledávky podle ustanovení §407 obch. zák. Uplatnit dovolací důvod vyjádřený v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. vyžaduje uvést konkrétní námitku proti posouzení konkrétní právní otázky, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí, resp. výsledek řízení. Nestačí tedy – jak se podává z dovolání /viz výše/ – argumentace smyslem ustanovení §408 obch. zák., který ostatně odvolací soud v dané věci neaplikoval, ani nástinem případných důsledků právního názoru zaujatého odvolacím soudem.
Dovolání, jímž nebyl uplatněn žádný z dovolacích důvodů, není podkladem pro úvahy o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu; jako nepřípustné je proto Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a oprávněná na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu