ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2825.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2825/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Ing. L. M., zastoupeného advokátem, proti povinné M. V., zastoupené advokátem, nařízení exekuce, pro 540.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 10169/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2004, č. j. 10 Co 1506/2003-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na nákladech dovolacího řízení částku 5.980,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 25. dubna 2003, č. j. 91 Nc 10169/2002-17, zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce, maje zato, že oprávněným předložený exekuční titul, a to rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. října 2002, č. j. 29 C 164/99-105 v žádném ze svých výroků neobsahuje povinnost povinné zaplatit oprávněnému jím požadované částky. Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil, neboť oprávněným předložený exekuční titul toliko určuje, že právní úkon, a to kupní smlouva uzavřená mezi společností O., V. a spol., s.r.o., a povinnou dne 27. srpna 1997 o převodu vlastnických práv k nemovitostem zapsaných na LV č. 37 pro k.ú. J., obec J. je vůči oprávněnému právně neúčinná. Odvolací soud tak uzavřel, že na základě takovéhoto rozhodnutí nelze vůči povinné exekuci pro vymožení pohledávky ve výši 540.000,- Kč s příslušenstvím nařídit.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o neúčinnosti právního úkonu mezi společností O., V. a spol., s.r.o., a povinnou, a dále v návaznosti na skutečnost, že předmětné nemovitosti již nejsou ve vlastnictvím povinné, je na místě aplikovat ustanovení §42a odst. 4 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“). Dle názoru oprávněného tak odvolací soud pochybil při aplikaci uvedeného ustanovení, když výkonem rozhodnutí požadovaná částka je vyčíslenou náhradou za povinnou, která měla z neúčinného právního úkonu prospěch.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nelze předložený exekuční titul pro potřeby nařízení exekuce použít. Zdůraznila, že z jím předložených podkladů (rozhodnutí nalézacích soudů) se podává, že povinná ani společnost O., V. a spol., s.r.o., nikdy nebyly vlastníky smlouvou převáděných nemovitostí. Dovolacímu soudu proto navrhla, aby dovolání oprávněného odmítl.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.); ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolatel se zásadně mýlí v hodnocení právní relevance vyslovení neúčinnosti právního úkonu a jejího dopadu do exekučního řízení. Při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) soud (vedle dalšího) zkoumá spolu s existencí vykonatelného rozhodnutí (jiného titulu) jakožto podkladu tohoto výkonu zejména také skutečnost, ukládá-li se v návrhu označenému subjektu vykonávaným titulem povinnost něco plnit, popř. strpět (tzv. pasivní věcná legitimace). V předmětné věci se dovolatel domáhal (se zohledněním přípisu ze dne 4. dubna 2003, č.l. 13 spisu) nařízení exekuce na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. října 2002, č. j. 29 C 164/99-105, kterým byla v souladu s ustanovením §42a obč. zák. vyslovena vůči oprávněnému právní neúčinnost kupní smlouvy výše uvedené. Dovolatel přehlíží, že předmětným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o plnění, které by bylo uloženo žalované-povinné (vyjma nákladového výroku, jehož exekuční výkon dovolatel nenavrhoval), ale bylo rozhodnuto toliko o odporovatelnosti, která není - bez dalšího - samostatným předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).
K povaze žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (tzv. odpůrčí žaloby) se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2000 pod č. 27, kde dovodil, že smyslem odpůrčí žaloby je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovatelný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Za situace, kdy se oprávněný (při neexistenci jiného exekučního titulu označujícího za pasivně věcně legitimovanou povinnou) návrhem na nařízení exekuce nesnažil postihnout nemovitosti, jež byly na povinnou převedeny a ve vztahu k nimž mu svědčí odpůrčí žaloba, ale navrhoval přímo nařízení exekuce na celý majetek povinné, jsou jeho závěry o přípustnosti exekuce nesprávné. Výklad §42a odst. 4 in fine obč. zák., podle kterého není-li dobře možné postihnout majetkové hodnoty způsobem výše uvedeným, má věřitel právo vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, nelze interpretovat postupem naznačeným dovolatelem, neboť (namísto neúčinnosti samé) se mohl domáhat v nalézacím řízení (a nikoliv přímo návrhem na nařízení exekuce) vydání získaného plnění, a to vůči tomu, komu z odporovatelného právního úkonu vznikl prospěch. I v tomto případě tak rozhodným podkladem (exekučním titulem) pro následné nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) bude až meritorní rozhodnutí vydané v nalézacím řízení na podkladě ustanovení §42a odst. 4 in fine obč. zák. a nikoliv - jak se domnívá dovolatel – samotná skutková podstata abstraktní normy zákona.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly povinné v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.950,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 955,- Kč, celkem tedy ve výši 5.980,- Kč. Oprávněný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který povinnou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu